ECLI:CZ:US:2017:3.US.3303.17.1
sp. zn. III. ÚS 3303/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA a 2) Stanislavy Dbalé, oba právně zastoupeni Mgr. Tomášem Hříbkem, advokátem, sídlem Plaská 614/10, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2017 č. j. 21 Cdo 277/2017-205, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jeho vydáním Nejvyšší soud porušil jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení se podává, že jím Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 11. 2016 č. j. 15 Co 186/2016-164, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu, zejména pak spatřují porušení svých práv - souhrnně řečeno - v tom, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, dle něhož má zástavní věřitel skutečnosti dle §358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, toliko osvědčit (podle tohoto ustanovení soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem) a městský soud nemá k těmto skutečnostem provádět dokazování s tím, že pasivně legitimováni v řízení o soudním prodeji zástavy jsou - navzdory usnesení o zajištění majetku a pověření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových správou majetku MUDr. Vladimíra Dbalého - stěžovatelé.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
6. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelé nemohli před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do práv stěžovatelů, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným usnesením se totiž pouze zrušilo předchozí rozhodnutí městského soudu s tím, že řízení před ním bude probíhat dále, nicméně právní názor v něm obsažený (s nímž stěžovatelé nesouhlasí a ke kterému se Ústavní soud v tomto procesním usnesení nemůže nikterak vyjadřovat) se v právní sféře stěžovatelů ještě nemůže projevit. V dané procesní situaci totiž stěžovatelé budou moci v tomto pokračujícím řízení před obecnými soudy uplatnit všechny námitky, které uplatňují nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebudou-li srozuměni s výsledkem řízení před obecnými soudy a budou mít za to, že jimi dojde k porušení jejich základních práv a svobod, mohou následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1682/17, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti - na rozdíl od stěžovatelů - dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelů způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána - srov. k tomu např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl. (opak stěžovatelé v ústavní stížnosti ostatně ve svém důsledku ani netvrdí). To, že obrana stěžovatelů bude bez jimi navrhovaného zásahu Ústavního soudu komplikovanější (srov. zejm. jejich tvrzení v bodu VIII. ústavní stížnosti), pro aplikaci výjimky z přípustnosti nepostačuje. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit rovněž nemůže (srov. podrobněji např. usnesení ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2752/17).
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k důvodnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatelů ohledně přednostního projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj