ECLI:CZ:US:2017:3.US.3307.16.1
sp. zn. III. ÚS 3307/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno, zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2016 č. j. 7 Tdo 1535/2015-330, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2015 č. j. 1 To 73/2014-13805 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2014 sp. zn. 1 T 12/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem spolu s dalšími spoluobviněnými odsouzen pro spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, trestného činu přijímání úplatku dle §160 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2008 a návodu k pokusu přečinu ublížení na zdraví dle §24 odst. 1 písm. b), §21 odst. 1 trestního zákoníku k §146 odst. 1 trestního zákoníku. Předmětných skutků se měl stěžovatel dopustit tak, že v období od srpna 2002 do srpna 2003 v Brně jako vedoucí oddělení Inspekce ministra vnitra poskytl M. A. informaci o tom, že probíhá prověřování jeho osoby tímto orgánem pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, a to včetně skutečnosti, že byly vydány příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v souvislosti s jím používanými telefonními čísly, přičemž za toto obdržel od M. A. částku 120 000 Kč a takovým jednáním zcela zmařil účel tohoto prověřování. Dále stěžovatel dle rozsudku krajského soudu v období mezi 22. 9. 2010 a 24. 9. 2010 na blíže nezjištěném místě v České republice požádal s příslibem blíže neurčené odměny L. H., aby vyhledal Ladislava Göbela a tohoto zbil, k čemuž následně také došlo, když L. H. společně s dalšími dvěma nezjištěnými muži dne 24. 9. 2010 zastihl Ladislava Göbela a tohoto fyzicky napadl takovým způsobem, že jej udeřil opakovaně pěstmi do obličeje, v důsledku čehož Ladislav Göbel utrpěl tržnou ránu na zevním pravém koutku pravého oka, tržnou ránu o velikosti l cm na dolním rtu a odlomení části druhého řezáku vpravo, tedy povrchní poranění, nicméně s ohledem na charakter a intenzitu útoku mohlo zcela reálně u Ladislava Göbela dojít k poruše zdraví, která by, nikoli jen po krátkou dobu, znesnadňovala jeho obvyklý způsob života a k níž nedošlo pouhou shodou okolností. Za toto jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli napadeným rozsudkem krajského soudu taktéž uložen peněžitý trest ve výši 120 000 Kč a pro případ, že by ve stanovené době stěžovatel peněžitý trest nevykonal, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že je dle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že je dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud označil v odůvodnění svého rozsudku (viz strana 64) za podstatné pro shledání viny stěžovatele výpovědi svědků Mgr. Bořka Novického a Mgr. Josefa Války, kteří vypovídali k okolnostem vyzrazení odposlechů M. A. s konstatováním, že opětovné vyzrazení odposlechů by samo o sobě vinu stěžovatele zakládalo pouze v rovině pravděpodobnosti. Stěžovatel pak nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který konstatoval, že při vědomí obsahu výpovědi L. H., která byla dle krajského soudu zcela spontánní, však již bylo možno dovozovat ohledně viny stěžovatele jistotu, a to přes vědomí obsahu výpovědi svědka P. M., který tvrzení H. zcela popřel, nicméně krajský soud uvedl, že šlo o bratra stěžovatele, a tudíž jeho výpověď byla zatížena sníženou věrohodností.
6. Stěžovatel dále namítá, že v rámci hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka L. H. krajský soud poukázal rovněž na výpověď svědka Miroslava Kratochvíla, k níž uvedl: "Pro věrohodnost výpovědi svědků L. H. a Miroslava Kratochvíla ohledně jimi uváděné částky 100 000 až 120 000 Kč, jakožto odměny obžalovaného, pak svědčí to, že nebyla prokázána vzájemná vazba osob H. a Kratochvíl, kdy navíc jeden získal tuto informaci někdy v roce 2011 (H.) a druhý hovoří o roce 2003 (Kratochvíl) a lze tak s nejvyšší měrou pravděpodobnosti uvažovat o dvou nezávislých zdrojích této informace, což věrohodnost jejího obsahu jen posiluje". K prezentaci skutečností podávajících se z výpovědi svědka Miroslava Kratochvíla krajským soudem stěžovatel opětovně poukazuje na fakt, že Miroslav Kratochvíl byl jako svědek slyšen v přípravném řízení dne 28. 2. 2012 a následně u hlavního líčení před krajským soudem dne 12. 11. 2012. Tento svědek v žádné z uvedených svědeckých výpovědí, které lze v trestním řízení provést a použít jako důkaz, nevypovídal o částce v rozmezí 100 000 Kč až 120 000 Kč jako o odměně, kterou měl A. za informace o odposlechu zaplatit stěžovateli a nevypovídal ani o jiné částce. Skutečnosti podávající se z výpovědi Miroslava Kratochvíla prezentované krajským soudem v odůvodnění rozsudku na straně 64 nejsou odrazem skutečných událostí, neboť svědek výpověď o obsahu prezentovaným krajským soudem vůbec neučinil. Důsledkem namítané prezentace výpovědi svědka Miroslava Kratochvíla krajským soudem, která nemá reálný podklad ve skutečné výpovědi učiněné jmenovaným svědkem, je naprostá absence vzájemné provázanosti tohoto důkazu s výpovědí svědka L. H., popisovaná na straně 64 rozsudku krajského soudu.
7. Podle stěžovatele krajský soud neprovedl rovněž žádné důkazy, z nichž by se podávala přinejmenším snížená věrohodnost výpovědi učiněné svědkem P. M., bratrem stěžovatele. Hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků L. H. a P. M. krajským soudem vykazuje znaky libovůle, neboť není možné hodnotit sníženou věrohodnost svědka P. M. pouhým konstatováním jeho příbuzenského vztahu ke stěžovateli, aniž by skutečná míra věrohodnosti svědka byla snížena zcela konkrétními skutečnostmi zjištěnými z provedených důkazů. Zmíněné hodnocení věrohodnosti svědků P. M. a L. H. krajským soudem neodpovídá principu volného hodnocení důkazů, který je zakotven v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, kdy důsledkem porušení uvedeného principu bylo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
8. Stěžovatel uvádí, že veškeré námitky uvedené v ústavní stížnosti uplatnil v opravných prostředcích (řádném i mimořádném), aniž by se s nimi obecné soudy zákonem předpokládaným způsobem vypořádaly. Uzavírá, že podle jeho přesvědčení existuje v daném případě extrémní nesoulad mezi prezentovaným obsahem výpovědi svědka Miroslava Kratochvíla, obsahem jeho skutečné výpovědi a skutkovými zjištěními, která krajský soud učinil na podkladě této výpovědi ve spojení s dalšími důkazy. Namítaný extrémní nesoulad mezi hodnocením provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé se týká rovněž výpovědí svědků P. M. a L. H. z pohledu namítaného hodnocení jejich věrohodnost, u svědka L. H. zčásti odůvodněného právě výpovědí svědka Miroslava Kratochvíla, jejíž prezentace krajským soudem nemá reálný podklad ve skutečné výpovědi tohoto svědka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a věrohodnosti svědeckých výpovědí tak, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
13. Námitky stěžovatele Ústavní soud shledává námitkami převážně skutkového charakteru, které stěžovatel následně navazuje na způsob hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování či námitky stran posuzování věrohodnosti svědků. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v projednávané věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
14. Stěžovatel zejména zpochybňuje hodnocení výpovědi svědka Miroslava Kratochvíla, neboť dle stěžovatele výpověď tohoto svědka, tak jak je uvedena v napadeném rozsudku krajského soudu, není odrazem skutečných událostí (sub 6). V tomto bodě je však třeba krom premisy uvedené v předchozím bodě poukázat na skutečnost, že tuto námitku již důsledně vypořádal dovolací soud v napadeném usnesení, když na základě poznatků ze spisového materiálu konstatoval, že výpověď svědka Kratochvíla má význam pouze v tom, že tento svědek dal Inspekci ministra vnitra podnět k šetření, když upozornil svědky Mgr. Novického a Mgr. Válka, zaměstnance Inspekce ministra vnitra, na to, že je vydírán konkrétními policisty, které kryl stěžovatel. Svědek Kratochvíl taktéž sdělil Mgr. Válkovi, že z doslechu ví, že stěžovatel sdělil informaci o odposlechu spoluobviněnému A. za částku kolem 100 000 Kč až 120 000 Kč. Ohledně této částky pak nalézací soud vycházel z výpovědi svědka H., který výši částky uvedl dle nalézacího soudu věrohodně. Výpověď svědka Kratochvíla tedy nestála osamoceně a nelze ji považovat za stěžejní důkaz v rámci zodpovězení předmětné otázky. Totéž ostatně vyplývá i z napadeného rozsudku krajského soudu, kde je uvedeno (s. 64), že svědkové H. a Kratochvíl mezi sebou evidentně neměli žádné vazby a vzhledem k tomu, že informaci k výši částky poskytly tyto osoby nezávisle na sobě, je posílena věrohodnost této informace.
15. Pokud jde o otázku hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků, Ústavní soud vychází z již výše řečeného v bodě 13 a pouze nad rámec v této konkrétní věci dodává, že při protichůdných výpovědích svědků, tak jako tomu bylo v případě výpovědí svědka P. M. a svědka L. H., nalézací soud postupoval zcela racionálně a v souladu s již provedenými důkazy, když nehodnotil výpovědi těchto svědků separátně, nýbrž v kontextu dalších důkazů, v důsledku čehož dospěl k závěru, že věrohodnou je výpověď svědka L. H., když tato byla podpořena i výpovědí svědka Kratochvíla, přičemž výpověď svědka P. M. byla shledána méně věrohodná z důvodu rodinných vztahů. Tato úvaha nalézacího soudu je zcela v intencích principu volného hodnocení důkazů a nikterak provedené důkazy nedeformuje v tom smyslu, jak namítá stěžovatel. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tedy postupem obecných soudů porušeno nebylo.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu