ECLI:CZ:US:2017:3.US.3330.17.1
sp. zn. III. ÚS 3330/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Skotnici, zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2017 č. j. 21 Cdo 2916/2017-61, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2016 č. j. 16 Co 198/2016-44 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. května 2016 č. j. 25 C 19/2016-21 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a města Český Těšín, sídlem náměstí ČSA č. 1/1, Český Těšín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zejména podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi bylo porušeno jeho právo na svobodu projevu a právo na informace, zahrnující právo kritiky, podle čl. 17 Listiny.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"). Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i tato rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho návrhu.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že dopisem ze dne 27. 1. 2016, doručeným stěžovateli téhož dne, žalované město Český Těšín (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) stěžovateli sdělilo, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Stěžovatel byl dopisem ze dne 30. 9. 2015 upozorněn na porušování pracovních povinností s odůvodněním, že - zjednodušeně řečeno - se odmítl řídit pokyny vedoucího směny městské policie, na což posléze stěžovatel mimo jiné reagoval dopisem ze dne 18. 12. 2015, v němž předchozí dopis žalovaného (doručený stěžovateli dne 26. 11. 2015) označil za paskvil s tím, že v něm hrubě vulgárně napadal starostu města Český Těšín, který městskou policii řídí, dále ředitele městské policie i radu města Českého Těšína. Intenzita stěžovatelova písemného vyjádření byla hodnocena jako závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se ke stěžovatelem vykonávané práci strážníka, proto s ním byl okamžitě rozvázán pracovní poměr.
4. Stěžovatel se následně žalobou domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2016 č. j. 25 C 19/2016-21 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že stěžovatel se starosty tázal, kdy mu bylo poštou doručeno upozornění na možnost výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce v souvislosti s porušením stěžovatelových pracovních povinností. Na tento dotaz stěžovatele reagoval starosta dopisem ze dne 25. 11. 2015, v němž stěžovateli podle okresního soudu zcela slušnou a normální formou odpověděl, jakým způsobem se podle zákoníku práce doručují zaměstnanci důležité písemnosti s tím, že v daném případě stěžovatel odmítl písemné upozornění na možnost výpovědi z pracovního poměru převzít, proto se tato písemnost považovala za doručenou a nebyl dán důvod k opětovnému zaslání této písemnosti prostřednictvím pošty. Na tuto odpověď starosty reagoval stěžovatel dopisem ze dne 18. 12. 2015, jehož obsah je podle okresního soudu v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel v něm vulgárně napadá zejména starostu města, který je jeho nejvyšším nadřízeným. Okresní soud dále přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel vykonával práci strážníka městské policie, u něhož se očekává určitá úroveň vystupování, a to jak k občanům navenek, tak i uvnitř ke svým nadřízeným. Urážlivé jednání stěžovatele vůči nadřízenému okresní soud hodnotil jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. S přihlédnutím ke všem okolnostem dovodil, že po žalovaném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby stěžovatele zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
5. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu krajským soudem potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění potvrzujícího rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že při zkoumání, zda stěžovatel dopisem ze dne 18. 12. 2015 porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem soud prvního stupně správně - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel zejména k tomu, že verbální projevy stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi (a to starostovi, řediteli městské policie a radě města) jako zaměstnavateli byly hrubé, nepřístojné a vulgární, a to zvláště s ohledem k povaze stěžovatelovy práce strážníka. Krajský soud souhlasil také s tím, že intenzita slovních útoků stěžovatele namířených především proti starostovi a řediteli městské policie byla - zejména vzhledem k jejich obsahu - takového charakteru a tak závažná, že nebylo třeba se ve vztahu k vymezení zákonné hypotézy zabývat již dalšími okolnostmi (například, zda šlo o dopis adresovaný přímo k rukám starosty, který nebyl veřejně publikován atp.). Podle krajského soudu rovněž nejde o nepřípustné omezování svobody projevu stěžovatele, neboť stěžovatel na dopis starosty odpověděl zcela neadekvátním a hrubým způsobem. Nešlo tedy o věcnou kritiku, jak tomu bylo například v případě skutkových okolností uvedených ve stěžovatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1990/08 ze dne 23. 3. 2010 (N 63/56 SbNU 711).
6. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že právo na zachování dobré pověsti, jak fyzické, tak právnické osoby, a právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky, patří mezi základní ústavně zaručená práva. V případě jejich kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s ohledem na skutkové okolnosti případu a se zřetelem na požadavek proporcionality při uplatňování těchto práv. Přestože je kritika jako součást svobody projevu nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti, musí mít i svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, v demokratické společnosti své hranice. Dospěl-li krajský soud mimo jiné k tomu, že tyto meze byly v daném případě překročeny, nedopustil se odklonu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo zcela účelové a obecné soudy to neodhalily, neboť adekvátně neposoudily všechny okolnosti případu. Soudy se zejména nezabývaly tím, zda stěžovatel skutečně svými výroky porušil své povinnosti vyplývající mu z pracovních předpisů, nadto zvlášť hrubým způsobem. Nedošlo tak k hlubšímu posouzení intenzity jednání stěžovatele, bylo toliko konstatováno, že jeho výroky byly nevhodné, vulgární atp. Orgány, jímž byl dopis stěžovatele adresován, jsou nadto veřejně činné osoby a musí snášet tvrdší míru kritiky než osoby ostatní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Předně třeba konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele je založena na pouze obecné argumentaci, že soudy nezohlednily konkrétní okolnosti případu a neodhalily účelovost okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatele. Přitom již okresní soud a krajský soud nepřehlédly, že stěžovatel nejenže nerespektoval pokyny nadřízeného, ale normativní akty, jímž řízení městské policie podléhá, označil za "sračky". Již jen z tohoto postoje stěžovatele je možné i podle Ústavního soudu usuzovat, že výroky stěžovatele neodpovídaly elementární míře slušnosti, ale - a to hlavně - měly přímý dopad na plnění jeho pracovních povinností (stěžovatel nedodržoval pokyny týkající se hlášení a ústroje). I podle Ústavního soudu je tak plně ústavně akceptovatelné, když obecné soudy uzavřely, že stěžovatel porušil své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem.
12. Namítá-li stěžovatel, že předmětný dopis představoval jen projev jeho názorů a kritiky na vedení městské policie, které z titulu své řídící a veřejné funkce musí kritiku ve větší míře snášet, pak je tato námitka stěžovatele podle Ústavního soudu nepřípadná. Stěžovatel má totiž jistě právo se k poměrům panujícím v městské policii vyjadřovat, ale nesmí tak činit urážlivým, vulgárním způsobem. Ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by vulgarity v předmětném dopise plnily byť jakýkoliv účel a že by bez nich myšlenky a podněty stěžovatele (například k nespravedlivému systému odměňování strážníků) nemohly být vyjádřeny (proto stěžovatelův případ nelze srovnávat s odkazovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1990/08, kdy tehdejšímu stěžovateli byl okamžitě zrušen pracovní poměr proto, že na interní poradě kritizoval nedostatky v hospodaření jedné z poboček zdravotní pojišťovny).
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu