ECLI:CZ:US:2017:3.US.3354.16.1
sp. zn. III. ÚS 3354/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, směřující proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. května 2015, sp. zn. 3 Nt 1151/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2015, sp. zn. 5 To 317/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 6 Tdo 323/2016, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel brojí proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím s odůvodněním, že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek a domáhat se ochrany tohoto vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje, aby napadená rozhodnutí zrušil.
2. Stěžovatel několikrát svou ústavní stížnost prostřednictvím svého právního zástupce doplnil a mnohokrát zaslal Ústavnímu soudu vlastní doplnění v celkovém rozsahu několika set stran textu. Ústavní soud již na tomto místě považuje za nutné konstatovat, že naprostá většina tohoto doplnění se týkala jiných právních řízení (jiných trestních řízení vedených proti stěžovateli v souvislosti s pěstováním konopí, jakož i zcela nesouvisejících řízení, např. o rejstříkových věcech zapsaných spolků, v nichž stěžovatel figuruje, řízení o žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, o kárných podnětech podaných stěžovatelem na nejrůznější osoby atd.). Ústavní soud mohl přihlédnout jen k těm doplněním ústavní stížnosti, již za stěžovatele podal jeho právní zástupce. Ačkoliv k obsahu stěžovatelových vlastních doplnění ústavní stížností Ústavní soud nemohl vzhledem k §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přihlédnout, seznámil se s ním, aby v případě, že by obsahovala nějakou ve věci potenciálně relevantní námitku, mohl stěžovatele vyzvat k řádnému doplnění učiněnému prostřednictvím právního zástupce.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. V záhlaví vymezeným usnesením Okresního soudu v Prostějově (dále jen "nalézací soud") bylo stěžovateli uloženo ochranné opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to dohromady zhruba 2,8 kg sušené rostlinné hmoty (konopí setého) se stonky a semeny s tím, že podle §104 odst. 1 trestního zákoníku připadly zabrané věci státu. Toto rozhodnutí nalézací soud vydal na základě návrhu státní zástupkyně, učiněného proto, že stěžovatel byl původně trestně stíhán pro podezření ze spáchání přečinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látky a s jedy ve stadiu pokusu podle §283 odst. 1 ve spojení s §21 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se stěžovatel měl dopustit v období dubna až konce srpna 2012 (dále jen "rozhodné období") tím, že za účelem následného zpracování a distribuce dalším osobám pěstoval na pozemku přilehlém rodinnému domu v O. 159 kusů rostliny konopí seté (Cannabis sativa), s obsahem tetrahydrocannabinolu (dále jen "THC") vyšším než 0,3 %. Toto trestní stíhání však bylo zastaveno dle §172 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel nebyl trestně odpovědný pro nepříčetnost. O návrhu státní zástupkyně rozhodoval nalézací soud již podruhé, neboť jeho rozhodnutí v prvním řízení bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1493/2014, z podnětu dovolání stěžovatele.
4. Proti napadenému usnesení nalézacího soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") svým v záhlaví vymezeným usnesením zamítl na základě §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal dovolání, které Nejvyšší soud svým v záhlaví vymezeným usnesením odmítl na základě §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Pro doplnění kontextu Ústavní soud uvádí, že proti stěžovateli bylo pro podezření ze stejné trestné činnosti vedeno již několik trestních stíhání, v nichž mu opakovaně byly mimo jiné ukládány trestní sankce, jejichž podstatou bylo zabavení rostlinného materiálu pocházejícího z konopí setého. Argumentace stěžovatele přitom místy nerozlišuje, zda se věcně týká vymezeného předmětu řízení či některého z těchto řízení předcházejících či zcela nesouvisejících. V tomto řízení je však Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2396/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 53/73 SbNU 69), §13; nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3), část V. či nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), §25], a proto se nemohl zabývat jinými námitkami než těmi, které se váží k v záhlaví specifikovaným rozhodnutím a řízení jim předcházejícím. Námitkami stěžovatele, vztahujícím se k jiným rozhodnutím, případně k jiným řízením, se proto Ústavní soud nemohl zabývat a v odůvodnění tohoto usnesení je neuvádí.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá: 1) nepřesnost zákonné úpravy a porušení zásady nullum crimen sine lege certa v důsledku nejednoznačné právní definice konopí; 2) nejednotnost postupu expertních orgánů při měření obsahu THC a zpětnou nepřezkoumatelnost tohoto postupu; 3) nutnost postupovat při měření obsahu THC dle nařízení Komise (ES) č. 1122/2009 ze dne 30. listopadu 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 73/2009, pokud jde o podmíněnost, modulaci a integrovaný administrativní a kontrolní systém v rámci režimů přímých podpor pro zemědělce stanovených v uvedeném nařízení, a dle nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, pokud jde podmíněnost v rámci režimu přímé podpory pro odvětví vína (dále jen "nařízení Komise"); 4) nesprávný závěr Nejvyššího soudu, že konopí je prekurzor; 5) nezabývání se okolnostmi vylučujícími protiprávnost obecnými soudy; 6) překonání vědeckých poznatků, na kterých je postavena trestnost pěstování konopí; 7) znemožnění stěžovateli dosáhnout svého očištění tím, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo zastaveno pro nepříčetnost; 8) nesprávné dovození podmínek pro zabrání věci; 9) porušení presumpce neviny stěžovatele.
7. Ad 1) stěžovatel uvádí, že zákonná úprava postupů pro zjišťování obsahu THC v rostlinách konopí je nepřesná a postupy orgánů činných v trestním řízení jsou v tomto ohledu projevem libovůle. Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen "zákon o návykových látkách"), používá v §2 písm. f) tři zcela odlišné definice konopí, za něž považuje a) kvetoucí vrcholík, b) plodonosný vrcholík a c) celou nadzemní část rostliny z rodu konopí, jejíž součástí je vrcholík. V závislosti na tom, dle které definice ten který orgán činný v trestním řízení vychází, se tak liší i způsob zjištění obsahu THC v ní a jeho výsledek. Kvetoucí plodonosný vrcholík konopí totiž dosahuje oproti stonku a kořenu až stonásobně vyšší koncentraci THC.
8. Ad 2) stěžovatel tvrdí, že expertní orgány měřící obsah THC v konopí pro účely trestního řízení postupují nejednotně. Dovolává se přitom sdělení ředitele Kriminalistického ústavu Praha ze dne 31. 1. 2013, č. k. KUP-1803-1/ČJ-2013-2303MR, podle něhož orgány činné v trestním řízení měří obsah THC podle toho, k jakému účelu jej kdo pěstuje, a nevychází přitom z nařízení vlády č. 455/2009 Sb. neboť jde o podzákonný předpis, ale z §2 písm. d) zákona o návykových látkách. Stěžovatel rovněž uvádí, že postup zjištění obsahu THC v rostlinách konopí orgány činnými v trestním řízení má být zpětně přezkoumatelný, o čemž je však v případě postupu dle technických norem třeba silně pochybovat. Jednotné postupy pro zjišťování trestní odpovědnosti jsou přitom oprávněným požadavkem nejen stěžovatele, ale celé společnosti.
9. Ad 3) stěžovatel upozorňuje, že nařízení Komise obsahuje zákonu nadřazený postup pro zjištění obsahu THC v konopí, který je obecně závazný, a jímž se tedy orgány činné v trestním řízení měly řídit.
10. Ad 4) stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho rozsáhlou argumentací stran toho, zda konopí je či není prekurzor. Dle názoru stěžovatele pak Nejvyšší soud nepostupoval v souladu se svou vlastní judikaturou, když v usnesení ze dne 23. 7. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006, dospěl k závěru, že konopí není prekurzor, na což navázal i Ústavní soud svým nálezem pod sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008, v němž vyslovil, že konopí není prekurzor, protože konopí je již samo o sobě omamnou a psychotropní látkou, a proto pěstování konopí není samo o sobě výrobou drog. Naproti tomu v usnesení pod sp. zn. 8 Tdo 1231/2011 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že konopí je prekurzor. Stěžovatel odkázal na znalecký posudek Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 10. 8. 2015 č. 1/1-2015, které nabízí přírodovědný důkaz, že konopí není prekurzorem.
11. Jak stěžovatel doplnil ve svých následných podáních, charakter konopí jakožto prekurzoru je právně významný proto, že zákon o návykových látkách je technickým předpisem ve smyslu čl. 1 bod 9. směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, platné a účinné v rozhodném období (dále jen "směrnice Evropského parlamentu"), jehož návrh musí být notifikován pod sankcí nevymahatelnosti vůči jednotlivci Evropské komisi. Stěžovatel má za to, že zákon o návykových látkách ani jeho pozdější novely notifikovány řádně nebyly, a proto jsou vůči němu nevymahatelné.
12. Ad 5) stěžovatel argumentuje, že se obecné soudy nijak nevypořádaly s tím, že na jeho případ měly být aplikovány okolnosti vylučující protiprávnost, a to zejména přípustné riziko dle §31 a krajní nouze dle §29 trestního zákoníku. Stěžovatel navrhoval řadu svědků k prokázání, že jeho jednání nebylo protiprávní, obecné soudy však tyto svědky nevyslechly. Stěžovatel přitom jednal toliko v rámci výzkumu, přičemž obecné soudy ani nijak neposoudily konkrétní škodlivost zabraných rostlin. Přitom dle názoru stěžovatele i podle samotné zákonné definice omamných a psychotropních látek nejsou tyto nebezpečné vždy, ale jen za určitých okolností. Stěžovatel poukazuje na to, že mu nebylo umožněno prokázat, že jednal za splnění všech podmínek §31 trestního zákoníku, a tedy protiprávnost jeho činu byla vyloučena, přičemž podotkl, že bez jeho vědecké a výzkumné činnosti by nemohlo docházet ke zkoumání jednotlivých druhů rostlin konopí a jejich pozitivních zdravotních a dalších účinků. Stěžovatel přitom nebyl motivován ekonomickým ziskem, ale užitkem celé společnosti, zejména vzhledem k pozitivním účinkům rostliny konopí, nikoliv však obsahu THC.
13. Ad 6) stěžovatel vznáší námitku, že pěstování a zpracovávání konopí odborným způsobem pro léčebné a výzkumné účely nenarušuje právem chráněný zájem společnosti na ochranu před toxikomanií. Prospěšnost léčebného konopí je zde mnohem vyšší, než případná míra rizika.
14. Ad 7) se stěžovatel vymezuje proti tomu, že trestní stíhání vedené proti němu bylo zastaveno pro jeho údajnou nepříčetnost. Již sama skutečnost, že byl stěžovatel podrobován lékařskému zkoumání příčetnosti, mělo neblahý vliv na jeho život. Zároveň mu tento způsob vyřízení věci zabránil v uplatnění své obhajoby, nemohl se tedy očistit. Kdyby řízení bylo skončilo jeho zproštěním, bylo by zabrání věci zcela vyloučeno.
15. Ad 8) stěžovatel brojí proti shledání podmínek pro zabrání věci dle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku obecnými soudy. Dle jeho názoru tyto podmínky splněny nebyly, neboť to, že rostliny konopí mohou být za určitých okolností nebezpečné či zneužitelné, neznamená ještě, že tomu tak bylo i v tomto konkrétním případě. Obecné soudy se s tímto nijak nevypořádaly, přičemž nalézací soud ani nezdůvodnil, proč byl v daném případě naplněn znak "ohrožení bezpečnosti lidí", jakož ani proč byly naplněny podmínky pro propadnutí věci, jak trestní zákoník požaduje.
16. Ad 9) stěžovatel konstatuje, že v jeho případě došlo k porušení presumpce neviny. Zastavením řízení pro jeho údajnou nepříčetnost vyvolává dojem viny stěžovatele. To je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, k čemuž stěžovatel odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 10. ve věci Khuzin a další proti Rusku, č. stížnosti 13470/02, §91. Mimo to orgány činné v trestním řízení pohlížely na stěžovatele spíše jako na vinného, dostatečně nezhodnotily jeho argumenty, a tím porušily kromě presumpce neviny i zásadu přiměřenosti.
17. Stěžovatel učinil prostřednictvím svého právního zástupce rovněž řadu procesních návrhů, jmenovitě návrh na přednostní vyřízení ústavní stížnosti, návrh na její veřejné projednání, návrh na provedení důkazů v řízení před Ústavním soudem a návrh na položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie.
18. Mimo to stěžovatel učinil i námitku podjatosti ve vztahu ke všem soudcům a soudkyním Ústavního soudu, kteří v minulosti rozhodovali o jeho jiných ústavních stížnostech, procesní návrh na obnovu některých řízení, návrh na sloučení trestních řízení vedených proti stěžovateli v letech 2010-2016 a přikázání k jejich projednání ve věci nepodjatým "Městským soudem v Praze, Brně či Ostravě", jakož i návrh, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu státnímu zastupitelství v Prostějově a Okresnímu soudu v Prostějově, aby stěžovateli vrátili notebook, který mu byl v souvislosti s jiným trestním řízením vedeným proti jeho osobě zabaven.
IV. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
19. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V. Posouzení Ústavním soudem
20. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci, jako kterýkoliv její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
21. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud na úvod poznamenává, že valná část argumentace stěžovatele [námitky ad 1) až 6)] směřuje do právní kvalifikace pěstování konopí s obsahem THC vyšším než 0,3 %, a její zbývající část se vztahuje k zastavení trestního stíhání proti stěžovateli z důvodu jeho údajné nepříčetnosti [námitky ad 7) až 9)]. Stěžovatel však učinil předmětem své ústavní stížnosti toliko rozhodnutí v záhlaví vymezená, týkající se zabrání věci (sušené rostlinné hmoty s obsahem THC vyšším než 0,3 %). Ústavní soud tak může tyto námitky přezkoumávat toliko v mezích §70 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 5. 2015 ve spojení s §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 5. 2015, jež na ně odkazuje, tedy může přezkoumávat pouze to, zda napadeným rozhodnutím nalézacího soudu byla zabrána věc, již lze kvalifikovat jako věc, které bylo užito ke spáchání trestného činu, která byla k jeho spáchání určena, která jím či jako odměna za něj byla získána či která byla nabyta za hodnotu získanou trestným činem či jako odměna za něj.
22. Skutková zjištění ani právní závěry nalézacího soudu vážící se na zastavení trestního stíhání vedeného původně proti stěžovateli, nemůže Ústavní soud nijak přehodnocovat. Stejně tak se Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, nemůže jakkoliv věnovat ústavní konformitě předpisů správního práva týkajících se nakládání s konopím či THC po 30. 8. 2012, neboť tímto dnem je ohraničen skutek, pro nějž byl stěžovatel původně trestně stíhán. Ústavní soud tak v prvé řadě vychází z toho, že původní trestní stíhání bylo proti stěžovateli vedeno pro důvodné podezření z pokusu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 trestního zákoníku pro skutek, který je specifikován výše sub 3.
23. Nutno upozornit i na skutečnost, že Ústavní soud se již v minulosti zabýval argumentací stěžovatele směřující jak k samotnému posouzení trestnosti jeho jednání ve vztahu k pěstování konopí (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/12 ze dne 13. 4. 2012), tak údajně účelového zastavování trestních stíhání vedených proti němu z důvodu nepříčetnosti (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4859/12 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1311/13 ze dne 30. 5. 2013 či sp. zn. II. ÚS 289/14 ze dne 19. 2. 2014), jakož i uložení ochranného opatření zabrání věci - látek a předmětů využitelných pro toxikomanii (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3196/15 ze dne 14. 4. 2016). Od svých dřívějších závěrů nemá přitom Ústavní soud důvod se odchylovat.
24. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:
25. Námitku ad 1) Ústavní soud nemůže uznat za důvodnou. Definice konopí podle §2 písm. d) zákona o návykových látkách je dostatečně určitá na to, aby na jejím základě stěžovatel mohl předvídat, co se považuje za konopí, resp. za jakých okolností bude rostlina konopí či její část v botanickém slova smyslu považována za konopí ve smyslu řečeného zákona (kvetoucí či plodonosný vrcholík vždy, tedy i samostatně, nadzemní část rostliny jen tehdy, je-li její součástí vrcholík). S tím koresponduje i ustanovení §24 odst. 1 písm. a) zákona o návykových látkách platné a účinné v rozhodném období, které zakotvovalo rovněž dostatečně určitý zákaz pěstování druhů a odrůd rostlin konopí, které mohou obsahovat více než 0,3 % látek ze skupiny THC. Z formulace "mohou obsahovat víc než" je totiž zcela zřejmé, že zakázáno je pěstování takových druhů či odrůd rostlin konopí, které mohou byť potenciálně obsahovat vyšší podíl látek ze skupiny THC, ať už by byl tento měřen z kvetoucího vrcholíku, plodonosného vrcholíku či nadzemní části rostliny, jejíž součástí je vrcholík.
26. Stěžovatel tedy věděl, že nechce-li se dopustit porušení §24 odst. 1 písm. a) zákona o návykových látkách, může pěstovat jen takové druhy či odrůdy konopí, u nichž více než 0,3 % THC nemůže obsahovat ani ta část uvedená v §2 písm. d) zákona o návykových látkách, která je na THC nejbohatší. Nejde tedy o porušení zásady nullum crimen sine lege certa, neboť stěžovatel věděl dostatečně určitě, jaké odrůdy a druhy konopí nesmí pěstovat.
27. Námitka ad 2) s projednávanou věcí nesouvisí. Stěžovatel netvrdí, že by jiným postupem měření bylo u něho dosaženo takového výsledku, který by odůvodňoval jiné rozhodnutí nalézacího soudu o návrhu na zabrání věcí specifikovaných sub 3.
28. Ani námitce ad 3) Ústavní soud nemohl přisvědčit. Stěžovatel touto námitkou pouze opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto soudy přesvědčivě vypořádaly. Podrobněji se jí věnoval zejména Nejvyšší soud na s. 9 a násl. svého napadeného usnesení, přičemž uzavřel, že metodika měření obsahu THC v daném případě vycházela ze standardů obsažených v nařízení Komise. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani jejích doplněních tento závěr Nejvyššího soudu nezpochybnil a nijak nevysvětlil, proč by tento závěr měl být mylný, pouze zopakoval, že měření v jeho případě mělo být provedeno podle nařízení Komise. Rovněž stěžovatel ani v této námitce netvrdil, že by při měření způsobem, který subjektivně považoval za správný, dospěl k odlišnému výsledku než při měření způsobem, který subjektivně považoval za nesprávný a kterým byl obsah THC v zabavených rostlinách konopí v jeho případě zjištěn. Tato jeho námitka proto nemá ústavněprávní relevanci.
29. K námitce ad 4) Ústavní soud uvádí, že tato otázka je pro posouzení ústavní konformity v záhlaví specifikovaných rozhodnutí irelevantní. Stěžovatel se poněkud nepřehledným způsobem prostřednictvím této námitky snaží, zjednodušeně řečeno, přesvědčit Ústavní soud o závěru, že zákon o návykových látkách je technickým předpisem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu, a tedy podléhal povinnosti notifikace Evropské komisi podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu (která byla později zrušena a nahrazena), přičemž nebyla-li tato notifikace provedena, nebyla na základě judikatury Soudního dvora Evropské unie ustanovení takového předpisu vymahatelná vůči jednotlivci (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 30. 4. 1996 ve věci CIA Security International SA, Signalson SA a Securitel SPRL, č. C-194-94, bod 54.).
30. Stěžovatel pak, zjednodušeně řečeno, tvrdí, že §29 zákona o návykových látkách, který v rozhodném období upravoval povinnost oznámit celním úřadům pěstování konopí na ploše větší než 100 m2, nebyl Evropské komisi notifikován dle směrnice Evropského parlamentu, z čehož vyvozoval, že v rozhodném období pěstování konopí na území o celkové ploše menší než 100 m2 k účelům pokusnickým nepodléhalo žádnému omezení. Obecné soudy dospěly k závěru, že zákon o návykových látkách není technickým předpisem, neboť plní přímo závazné akty práva EU na základě čl. 10 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu, přičemž za tento přímo závazný akt práva EU považují nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekurzorech drog. Byť to stěžovatel neformuluje dosti srozumitelně, z kontextu jeho ústavní stížnosti a jejích doplnění je zřejmé, že za jádro této námitky považuje to, že posledně zmíněné nařízení ukládá členským státům povinnosti toliko v oblasti prekurzorů drog, jimiž však není konopí. Má proto zřejmě za to, že všechny změny zákona o návykových látkách, jimiž se mění úprava nikoliv nakládání s prekurzory, ale s konopím, vyžadují notifikaci Evropské komisi, neboť pod uvedenou výjimku čl. 10 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu nespadají, protože se netýkají prekurzorů drog, ale přímo návykových látek.
31. Stěžovatel tak patrně odmítá tezi, že by povaha zákona o návykových látkách coby technického předpisu byla vyloučena tím, že tento zákon zčásti promítá do českého právního řádu přímo závazné právní akty Evropské unie, i ohledně té části tohoto zákona, která upravuje nakládání s látkami, na něž se tento přímo závazný právní akt Evropské unie nevztahuje.
32. Ústavní soud k tomu však dodává, že tato stěžovatelova úvaha se zcela míjí s meritem nyní posuzované věci. Úprava, která podle něj nebyla řádně notifikována, se v ní totiž vůbec neuplatnila. Jak správně vysvětlily obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích, ani v rozhodném období neexistoval na základě zákona o návykových látkách žádný právní režim, umožňující komukoliv pěstovat bez povolení konopí, jehož obsah THC mohl překračovat 0,3 %, na jakékoliv ploše či k jakémukoliv účelu. V rozhodném období zakazovalo totiž §24 písm. a) zákona o návykových látkách jakékoliv pěstování odrůd či druhů konopí, které mohlo obsahovat více než 0,3 % THC. §29 řečeného zákona se tak v rozhodném období týkalo pouze pěstování odrůd či druhů konopí, které nemohlo obsahovat více než 0,3 % THC. Stěžovateli v nyní posuzované věci však byl zabrán sušený rostlinný materiál rostlin konopí obsahující více než 0,3 % THC, a proto na něj uvedené ustanovení vůbec nedopadalo.
33. Ve stěžovatelově věci tak byla ze zákona o návykových látkách uplatněna toliko §2 písm. d), definující konopí pro účely tohoto zákona, a §24 písm. a), zakazující v rozhodném období jakékoliv pěstování odrůd či druhů konopí, které by mohlo obsahovat více než 0,3 % THC. Obě tato ustanovení byla součástí zákona o návykových látkách již od počátku jeho účinnosti a stěžovatel ve vztahu k nim nijak neargumentoval jejich nevymahatelností vůči němu na jakémkoliv právním základě.
34. Pouze na okraj pak Ústavní soud zpřesňuje jinak správný závěr obecných soudů, že notifikační povinnost dle směrnice Evropského parlamentu ve stěžovatelově případě nijak nebrání použitelnosti ustanovení zákona o návykových látkách, k němuž obecné soudy dospěly proto, že tento zákon není podle jejich názoru technickým předpisem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu. O technický předpis v tomto smyslu totiž v případě zákona o návykových látkách de iure jde. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie (resp. dřívějšího Evropského soudního dvora), notifikační povinnost dle směrnice Evropského parlamentu se uplatňuje i v trestním řízení (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 16. 6. 1998 ve věci Lemmens č. C-226/97, §20) a stanovení požadavků na určitý obsah látky nepochybně jako technickou specifikaci dle čl. 1 bodu 2. směrnice Evropského parlamentu kvalifikovat lze.
35. Jak však Ústavní soud uvedl výše sub 33., zákaz pěstování konopí s možným obsahem THC vyšším než 0,3 % byl v zákoně o návykových látkách obsažen již od nabytí jeho účinnosti, tedy od 1. 1. 1999. Českou republiku však notifikační povinnost dle směrnice Evropského parlamentu pod sankcí nevymahatelnosti nenotifikovaného návrhu technického předpisu vůči jednotlivci začala vázat až od jejího vstupu do Evropské unie. Jelikož se znění §2 písm. d) a §24 písm. a) zákona o návykových látkách od nabytí účinnosti tohoto zákona do konce rozhodného období tak, jak na stěžovatele dopadalo, nijak nezměnilo, žádnou jejich nevymahatelnost vůči stěžovateli na základě směrnice Evropského parlamentu nelze dovodit. V době vstupu České republiky do Evropské unie již uvedená ustanovení zákona o návykových látkách nebyla toliko návrhem, ale součástí platné a účinné právní úpravy.
36. Ostatně účelem směrnice Evropského parlamentu byla ochrana volného pohybu zboží tím, že byla vytvořena kontrola nad zaváděním technických předpisů v jednotlivých členských státech, tak aby tyto technické předpisy nevytvářely volnému pohybu zboží překážky, přičemž takové překážky byly přípustné jen tehdy, byly-li nutné pro vyhovění požadavkům veřejného zájmu (srov. k tomu např. rozsudky Soudního dvora Evropské unie, resp. dříve Evropského soudního dvora ze dne 8. září 2005 ve věci Lidl Italia, č. C-303/04, §22; ze dne 9. 6. 2011 ve věci Intercommunale Intermosane SCRL and Fédération de l'industrie et du gaz, č. C-361/10, §10; ze dne 10. 4. 2010 ve věci Lars Sandström, č. C-433/05, §42). Jelikož konopí s možným obsahem THC vyšším než 0,3 % je návykovou látkou, již mezinárodní úmluvy, jichž je signatářem jak Česká republika, tak Evropská unie (srov. níže sub 40.), staví zásadně mimo ekonomický styk, tedy je res extra commercium (srov. k tomu např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 12. 2010 ve věci Marc Michel Josemans, č. C-137/09, §36 a další rozhodnutí tam uvedená) nemohl zákaz jeho pěstování nikterak s účelem směrnice Evropského parlamentu kolidovat.
37. Námitka ad 5) není způsobilá odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu. Na stěžovatelovu situaci nedopadá žádná okolnost vylučující protiprávnost, a to ani v zákoně neuvedená. Poukazoval-li stěžovatel na §28 trestního zákoníku, tedy na krajní nouzi, pak nemohla být splněna podmínka bezprostřednosti nebezpečí. Za podmínek krajní nouze je totiž možno odvracet pouze nebezpečí, které zájmu chráněnému trestním zákonem hrozí bezprostředně a akutně. Toto nebezpečí tak musí být konkrétní a blízké, tj. nemůže v žádném případě jít o trvající pěstování konopí, neboť taková činnost sama žádné bezprostředně hrozící nebezpečí neodvrací. I kdyby Ústavní soud připustil stěžovatelův narativ, že konopí pěstoval v rozhodném období pro léčebné a výzkumné účely, mohlo by za určitých okolností hypoteticky naplňovat podmínky krajní nouze např. podání léčebné látky obsahující THC osobě bezprostředně v daný okamžik ohrožené na životě v důsledku akutního poranění či ataky dlouhodobější nemoci, jestliže by jím bylo kauzálně dosaženo záchrany života takové osoby, nicméně samotné pěstování konopí, které má ve vztahu k takovýmto činnostem toliko přípravný charakter, podmínky krajní nouze naplňovat nemůže.
38. Obdobně je tomu i ohledně přípustného rizika dle §31 odst. 1 trestního zákoníku, v jeho případě zjevně není splněna podmínka explicitně předepsaná v §31 odst. 2 trestního zákoníku, tedy že o přípustné riziko nejde, odporuje-li zřejmě provádění předmětné činnosti požadavkům jiného právního předpisu. Jak bylo uvedeno výše sub 32., v rozhodném období zákon o návykových látkách bezvýjimečně zakazoval pěstování konopí, které mohlo obsahovat více než 0,3 % THC. Tomuto zřejmému požadavku jiného právního předpisu pak stěžovatel nedostál.
39. K tomu je možno doplnit, že zákon o návykových látkách po své novele provedené zákonem č. 50/2013 Sb. upravuje režim legálního nakládání s konopím o obsahu THC vyšším než 0,3 % pro výzkumné či léčebné účely, podmíněný vydáním příslušného povolení k zacházení či licence (§24 odst. 1 věta za středníkem). Byť byla tato novela přijata až po skončení rozhodného období, celospolečenský užitek z výzkumu konopí a jeho využití při léčbě byl umožněn, nicméně toliko kvalifikovanými subjekty za současné velmi přísné kontroly. Legalizace pěstování konopí s možným obsahem THC vyšším než 0,3 % bylo tak dosaženo řádným legislativním procesem, což nebylo vyloučeno ani v rozhodném období.
40. Námitka ad 6) je toliko vyjádřením subjektivního přesvědčení stěžovatele, nemajícím však žádný přímý vliv na existenci, aplikaci či interpretaci tehdejší právní úpravy. Trestní zákoník ve spojení se zákonem o návykových látkách zakazoval v rozhodném období pěstování konopí s obsahem THC potenciálně vyšším než 0,3 %. Tento zákaz byl v plném souladu s mezinárodními závazky České republiky, zejména s čl. 22 Jednotné úmluvy o omamných látkách (srov. vyhlášku ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a čl. 3 odst. 1 písm. a) bod ii) Úmluvy Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami (srov. vyhlášku federálního ministerstva zahraničních věcí č. 462/1991 Sb.), jakož i s právem Evropské unie, zejména s čl. 2 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí Rady 2004/757/SVV ze dne 25. října 2004, kterým se stanoví minimální ustanovení týkající se znaků skutkových podstat trestných činů a sankcí v oblasti nedovoleného obchodu s drogami.
41. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie, resp. dřívějšího Evropského soudního dvora, pak vyplývá, že pod ochranou unijního práva se nachází vždy jen tzv. průmyslové konopí, tedy konopí s možným obsahem THC nižším než 0,3 %, resp. 0,2 % (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 16. 1. 2003 ve věci Ulf Hammarsten, č. C-462/01, §35). Již z toho je zřejmé, že česká právní úprava nebyla a priori nelegitimní či samoúčelná, a proto Ústavní soud v nyní posuzované věci nepovažoval za důvodné iniciovat řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle §64 odst. 1 písm. c) či e) zákona o Ústavním soudu.
42. Byť Ústavní soud nezpochybňuje, že stěžovatelův zájem o konopí může být veden ryze dobrými úmysly a snahou pomoci trpícím a nemocným lidem, nemění to nic na skutečnosti, že v rozhodné době bylo pěstování odrůd či druhů konopí s, byť potenciálním, obsahem THC vyšším než 0,3 %, protiprávní a dokonce trestné. Bez příslušného povolení či licence je pěstování, resp. držení této látky trestné i po přijetí zákona č. 50/2013 Sb., tedy v době vydání napadených rozhodnutí. Domnívá-li se stěžovatel, že vzhledem k výsledkům výzkumu v oblasti pěstování konopí a jeho užívání k léčebným účelům byl právní režim nakládání s konopím v rozhodné době nevhodný, právní ochrany by požíval pouze takový jeho postup, jímž by v rámci politické soutěže usiloval o jeho změnu. I v takovém případě by však šlo toliko o garanci postupu, nikoliv výsledku. V demokratickém právním státě založeném na volné soutěži politických stran, jímž Česká republika je, se totiž právní úprava nemůže podřizovat vůli jediného člověka, tedy ani stěžovatele, byť by byl veden sebelepšími úmysly podloženými sebeprůkaznějšími výzkumy. Žádné základní lidské právo na pěstování konopí s obsahem THC potenciálně vyšším než 0,3 % bez ohledu na omezení vyplývající z platné a účinné právní úpravy totiž ústava ani mezinárodněprávní dokumenty nezaručují, a tedy domoci se tohoto práva je možné pouze politickou cestou, vyúsťující v přijetí příslušných právních předpisů.
43. Námitku ad 7) nemohl Ústavní soud přezkoumat, neboť svou podstatou brojí proti usnesení o zastavení trestního stíhání proti stěžovateli z důvodu jeho nepříčetnosti a rozhodnutí o následných opravných prostředcích, přičemž žádné z těchto rozhodnutí stěžovatel nyní posuzovanou ústavní stížností nenapadl. Ze stejného důvodu Ústavní soud nepřezkoumal ani námitku stěžovatele stran omezených možností hájit se v řízení o zabrání věci, a to v rozsahu, týkajícím se obhajoby co do viny. Co do ukládaného ochranného opatření zabrání věci pak stěžovateli byla poskytnuta možnost bránit se proti jeho uložení, jíž také plně využil, což se odrazilo i v jeho námitce ad 8).
44. Ani námitka ad 8) však Ústavní soud nepřesvědčila. Stěžovatel uvádí, že nebyly splněny podmínky pro zabrání věci. §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, ve znění platném a účinném v době rozhodování nalézacího soudu, tedy ve znění do 31. 5. 2015, umožňoval uložit ochranné opatření zabrání věci, uvedené v §70 odst. 1 trestního zákoníku, jestliže šlo o věc, která ohrožovala bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozilo nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Věcí uvedenou v §70 odst. 1 trestního zákoníku v tehdy platném a účinném znění byla věc, které bylo užito k spáchání trestného činu, která byla k spáchání trestného činu určena, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, pokud hodnota takové věci nebo jiné majetkové hodnoty nebyla ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná.
45. Jak bylo uvedeno výše sub 32., v rozhodném období bylo zcela zakázáno pěstování konopí (jeho odrůdy či druhu) s možným obsahem THC vyšším než 0,3 %. Pěstování jakéhokoliv takovéhoto druhu konopí bylo v rozhodném období nutno kvalifikovat jako některý z trestných činů dle §283 až §285 trestního zákoníku, případně jako pokus některého z těchto trestných činů. Byť tedy nalézací soud nijak neupřesnil, pod které §70 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 5. 2015, zabrané věci spadaly, jelikož nebylo možno získat je v rozhodném období jinak než trestným činem, pod některou z kategorií uvedeného ustanovení spadat musely. Přinejmenším muselo jít o věci určené ke spáchání trestného činu podle §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 5. 2015.
46. Ústavní soud k tomu uvádí, že je nerozhodné, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo zastaveno pro nepříčetnost, a tedy že v konečném důsledku nebyl tento shledán vinným ze spáchání trestného činu, nýbrž bylo v jeho případě možno uvažovat toliko o činu jinak trestném. Již z dikce uvedeného ustanovení totiž plyne, že pro určení věci ke spáchání trestného činu není rozhodné, zda ke spáchání tohoto trestného činu rovněž došlo [srov. PÚRY, František. K §70 odst. 1 písm. b) In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. Citováno dle www.beck-online.cz, bod III]. Rozhodující je tak pouze to, že tyto věci přinejmenším byly ke spáchání trestného činu určeny, ať už k němu následně došlo či nedošlo, a to z jakéhokoliv důvodu. Stěžovatel ostatně ve své ústavní stížnosti blíže nijak nerozvádí, proč podle jeho názoru hypotéza §70 odst. 1 písm. b) naplněna nabyla.
47. Jeho argumentace ohledně této námitky se tak koncentruje do tvrzení, že nebyly splněny podmínky §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku v tehdy platném a účinném znění, neboť nebylo prokázáno, že by zabrané věci konkrétně ohrožovaly bezpečnost lidí či majetku. Takovou věcí se však ustáleně rozumí věci nebezpečné již svou povahou, mimo jiné právě narkotika [srov. např. DRAŠTÍK, Antonín. K §101 odst. 1. In: DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. In: ASPI (právní informační systém), bod 9; ŠÁMAL, Pavel. K §101 odst. 1. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. Citováno dle www.beck-online.cz, bod VII.]. Nebezpečnost konopí s možným obsahem THC vyšším než 0,3 % je vyjádřena již jen tím, že zákon o návykových látkách jeho pěstování v rozhodném období zakazoval absolutně a i nyní je zakazuje s velmi úzkými výjimkami. Zabrané věci tak nalézací soud mohl zabrat i podle §101 odst. 3 trestního zákoníku v tehdy platném a účinném znění, což pouze podtrhuje nedůvodnost této námitky.
48. Námitku ad 9) Ústavní soud ve vztahu k tvrzenému porušení presumpce neviny uložením ochranného opatření zabrání věci vypořádává odkazem na svou dřívější judikaturu, podle níž uložení tohoto ochranného opatření není způsobilé presumpci neviny porušit, neboť se ukládá ve vztahu k věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3124/16 ze dne 29. 11. 2016, §16; usnesení sp. zn. I. ÚS 1133/15 ze dne 1. 9. 2015, §12; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014; §23), nikoliv ve vztahu k osobě. Nutno zdůraznit i skutečnost, že možnost porušení presumpce neviny v řízení o uložení tohoto ochranného opatření vylučují i skutečnosti, že trestní soud se v něm nezabýval otázkou viny stěžovatele, neboť uložení tohoto ochranného opatření není podmíněno požadavkem na zjištění viny trestným činem, a lze je tedy uložit komukoliv, tedy nejen pachateli trestného činu (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2002 ve věci Butler proti Spojenému království, č. stížnosti 41661/98, část B.). Jeho uložením tak není ani nepřímo konstatována vina osoby, jíž se ukládá, ale toliko naplnění podmínek pro uložení ochranného opatření dle §101 a násl. trestního zákoníku ve znění do 31. 12. 2015. Uložení ochranného opatření zabrání věci nadto ani není zaznamenáváno do rejstříku trestů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 7. 2001 ve věci Phillips proti Spojenému království, č. stížnosti 41087/98, bod 34.).
49. I kdyby však řízení o uložení ochranného opatření zabrání věci obviněnému, jehož trestní stíhání bylo zastaveno pro nepříčetnost dle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, bylo možno nazírat jako na de facto pokračování trestního stíhání, ani pak by nebylo možno konstatovat porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele. Stěžovatel měl před uložením tohoto ochranného opatření možnost hájit své zájmy prakticky ve stejném rozsahu, v jakém se mohl hájit v průběhu původního trestního stíhání vedeného proti němu (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 7. 2001 ve věci Arcuri a ostatní proti Itálii, č. stížnosti 52024/99) a nenesl v tomto řízení žádné důkazní břemeno, respektive nemusel vyvracet žádnou domněnku, že podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření jsou splněny (srov. a contrario rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2007 ve věci Geerings proti Nizozemí, č. stížnosti 30810/03, §47), přičemž zabírány byly věci, jejichž držení je trestné samo o sobě (srov. a contrario rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi proti Estonsku, č. stížnosti 63362/09, §107 in fine).
50. K námitce podjatosti Ústavní soud uvádí, že v ní stěžovatel neuvedl ničeho, co by naznačovalo vztah jím označených soudců a soudkyň Ústavního soudu k účastníkům řízení, vedlejším účastníkům, jejich zástupcům, k věci samé či co by jakkoliv jinak vyvolávalo pochybnosti o nestrannosti těchto soudců a soudkyň Ústavního soudu ve smyslu §36 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel tak pouze vyjádřil svou nespokojenost s tím, jak Ústavní soud o jeho předchozích ústavních stížnostech rozhodl, jakož i neztotožnění se s právním názorem Ústavního soudu ohledně legality pěstování konopí s možným obsahem THC vyšším než 0,3 %. Žádný z členů senátu rovněž neprohlásil, že by se cítil být podjatým ve smyslu §37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Posuzováno podle obsahu tedy nešlo o námitku podjatosti, nýbrž o vyjádření nesouhlasu stěžovatele se způsobem, jakým Ústavní soud v minulosti rozhodl o jeho dřívějších ústavních stížnostech. To ovšem samo o sobě důvod pro vyloučení soudce či soudkyně Ústavního soudu není. Třetí senát Ústavního soudu proto nepovažoval za nutné iniciovat postup dle §38 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu.
51. Co se týče návrhu na obnovu některých jiných řízení, tento se nachází mimo pravomoci Ústavního soudu [srov. k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 458/98 ze dne 16. 12. 1998 (U 75/12 SbNU 549) či usnesení sp. zn. I. ÚS 288/2000 ze dne 23. 1. 2001 (U 4/21 SbNU 471)]. V řízení o ústavních stížnostech je obnova řízení přípustná toliko dle §117 a násl. zákona o Ústavním soudu, tedy v souvislosti se shledáním porušení základního práva či svobody mezinárodním soudem ve věci, v níž Ústavní soud rozhodoval. Stěžovatel se však žádného rozhodnutí mezinárodního soudu, z něhož by takový závěr vyplýval, nedovolával. Pravomocí nařídit obnovu řízení před obecnými soudy pak Ústavnímu soudu svěřena nebyla.
52. Ani k rozhodnutí o návrhu na sloučení řízení před obecnými soudy a jejich přikázáním jinému soudu, jakož ani o návrhu na vrácení notebooku nebyla Ústavnímu soudu svěřena pravomoc. K zabavení stěžovatelova notebooku navíc došlo v jiném řízení, než které vyústilo v některé z rozhodnutí specifikovaných v záhlaví. Ústavní soud proto o těchto návrzích v tomto řízení nemohl rozhodnout.
53. Stěžovatel rovněž zaslal Ústavnímu soudu opakovaně petici s podpisy několika desítek občanů, žádajících naléhavé ústní a veřejné projednání ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná s odkazem na čl. 18 odst. 2 Listiny, že peticemi se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. Jakékoliv petice, žádající, aby kterýkoliv soud vydal určité rozhodnutí, byť procesní povahy, jsou proto nepřípustné a Ústavní soud se jimi nesmí zabývat. To platí i pro petice adresované Ústavnímu soudu v této věci.
VI. Závěr
54. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů v řízeních předcházejících jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Ústavní soud proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
55. Osud ústavní stížnosti sdílejí i všechny procesní návrhy, které stěžovatel učinil. Ústavní soud o nich proto nerozhodoval samostatným výrokem.
56. Jelikož stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu patnáct obálek, o nichž stěžovatel tvrdil, že obsahovaly semena rostliny konopí seté a o nichž učinil návrh, aby byl jejich obsah proveden jako důkaz, Ústavní soud tyto obálky bez bližšího zjišťování složení jejich obsahu stěžovateli vrací. Vzhledem k argumentaci stěžovatele pak provedení tohoto důkazu nepovažoval Ústavní soud za nutné, neboť není zřejmé, jak by vůbec měl být proveden a co by jím mělo být ve vztahu k předmětu řízení zjištěno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu