ECLI:CZ:US:2017:3.US.3384.17.1
sp. zn. III. ÚS 3384/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Stanislava Přibila, MBA, zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017 č. j. 27 Cdo 2272/2017-179, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2016 č. j. 14 Cmo 152/2016-151 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2015 č. j. 13 Cm 272/2015-103, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ENVI a. s., sídlem Dukelská 145, Třeboň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2015 č. j. 13 Cm 272/2015-103 zamítl návrh stěžovatele, že žalovaná obchodní společnost ENVI a. s. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) je povinna umožnit stěžovateli a jemu zmocněnému auditorovi společnou kontrolu správnosti a úplnosti účetní závěrky sestavené ke dni 4. 4. 2011, případně že je vedlejší účastnice povinna umožnit stěžovatelem zmocněnému auditorovi provést audit účetní závěrky sestavené ke dni 4. 4. 2011 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud přitom rozhodoval v situaci, když stěžovateli ke dni 4. 4. 2011 zanikla účast v obchodní společnosti ENVI, s. r. o., v důsledku nařízení exekuce postižením jeho obchodního podílu v uvedené společnosti. Tato společnost ke dni 10. 10. 2011 změnila právní formu na společnost ENVI a. s., a na základě mezitímní účetní závěrky určila vypořádací podíl stěžovatele částkou 8 586 521 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatel požaduje hloubkovou kontrolu účetnictví vedlejší účastnice za období od 4. 4. 2011, uplatňuje tedy právo na informace ohledně ekonomického stavu společnosti. Ovšem tím, že přestal být společníkem společnosti, ztratil práva vtělená do obchodního podílu, a tak od 4. 4. 2011 nemá přístup k informacím vedlejší účastnice. Podle krajského soudu se požadovaných informací může domoci prostřednictvím vysvětlovací povinnosti v jiném řízení.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Potvrzující rozsudek odůvodnil mimo jiné tak, že má-li stěžovatel jako bývalý společník pochybnosti o správnosti výše vypořádacího podílu (jak jej stanovila vedlejší účastnice), nic mu nebrání v tom, aby se u soudu domáhal zaplacení jeho doplatků v jím domnělé výši (ostatně v jiných řízeních stěžovatel tohoto práva již využil). Určení správné výše vypořádacího podílu pak bude předmětem dokazování, včetně podaného znaleckého posouzení. Nastalá situace přitom není situací nijak ojedinělou, když navrhovatel (zde stěžovatel) nemá v době zahájení řízení přesně podloženou výši svého nároku; typicky je tomu tak v řízení o náhradu škody atp. Na výsledky dokazování pak stěžovatel může reagovat, například rozšířením žaloby či naopak jejím částečným zpětvzetím.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud přistoupil po zjištění, že rozhodnutí vrchního soudu zcela odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že nemá-li stěžovatel postavení společníka, nelze mu přiznat právo na kontrolu účetní závěrky podle ustanovení, jež se týkají společníků. Soudy ale podle stěžovatele mají povinnost (a v daném případě jí nedostály) hledat i za pomoci jiných ustanovení (a jejich ústavně konformního výkladu) cestu umožňující stěžovateli bránit jeho vlastnické právo. Podle stěžovatele totiž neexistuje reálný důvod, proč by měl být v horším postavení než společníci. Naopak úmysl odepřít stěžovateli jako bývalému společníkovi právo na kontrolu účetní závěrky, je podle jeho názoru v rozporu s hodnotami právního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Stěžovateli lze přisvědčit, že musí mít možnost, jak si ve svém důsledku ověřit správnost výše vypořádacího podílu, nemůže se toho však domáhat cestou, která náleží jen společníkům (a tím stěžovatel již není). Vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku vysvětlil, jak stěžovatel může svého cíle dosáhnout. Stěžovatel přitom právní názor vrchního soudu v ústavní stížnosti hlouběji neoponuje. Nevysvětluje tedy, proč by Ústavní soud měl vrchním soudem naznačený postup považovat za z ústavního hlediska nekonformní.
11. Při posouzení ústavnosti přitom není nevyhnutelně nutné, aby stěžovatel měl k dispozici stejné prostředky, jako mají k dispozici společníci, ale je naopak žádoucí, aby jemu dostupné prostředky byly srovnatelně efektivní. Stěžovatel se však v ústavní stížnosti k této relaci (tedy k porovnání obou postupů) přesvědčivě nevyjadřuje, ba dokonce jak je v napadených rozhodnutích upozorněno - ač o tom v ústavní stížnosti není zmínka - stěžovatel vrchním soudem předestřený postup v jiných řízeních využíval.
12. Vrchní soud se nadto ve svém rozsudku dotkl i případné povinnosti stěžovatele hradit náklady řízení, když soudy mají prostředky k tomu, aby o náhradě nákladů řízení rozhodly v takovém kontextu, že co do základu byla eventuální žaloba stěžovatele úspěšná, byť v okamžiku jejího podání nebylo zřejmé, jaká je přesná výše vypořádacího podílu.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu