ECLI:CZ:US:2017:3.US.3385.17.1
sp. zn. III. ÚS 3385/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Škardové, zastoupené JUDr. Helenou Nutilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 2 Ads 53/2016-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
2. Shora uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu stěžovatelka napadla již dříve ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2017, o níž bylo vedeno řízení pod sp. zn. III. ÚS 2321/17. V rámci tohoto řízení Ústavní soud vyzval stěžovatelku k odstranění vady spočívající v tom, že stěžovatelka nebyla řádně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K odstranění této vady poskytl stěžovatelce Ústavní soud lhůtu, kterou na základě její žádosti dále prodloužil do 20. 10. 2017. Po marném uplynutí této lhůty stěžovatelčinu ústavní stížnost svým usnesením ze dne 25. 10. 2017 odmítl pro neodstraněné vady dle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
3. Svým podáním datovaným dne 30. 10. 2017, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka reagovala na výzvu soudu vydanou v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2321/17 a v zastoupení advokátky doplnila svou ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2321/17 již bylo rozhodnuto, považoval Ústavní soud stěžovatelčino podání za novou ústavní stížnost a přidělil jí novou spisovou značku.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Shledal, že předchozí odmítnutí ústavní stížnosti směřující proti témuž rozhodnutí nezakládá překážku věci rozhodnuté (§35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a ústavní stížnost tak není nepřípustnou. Zároveň však byl Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je opožděná.
5. Ze shora rekapitulovaného průběhu řízení je zřejmé, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu musel být stěžovatelce doručen nejpozději 25. 7. 2017, kdy byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelčina první ústavní stížnost. Podání doručené Ústavnímu soudu 30. 10. 2017 tak je zjevně podáním opožděným, neboť dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti vyplývající z §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu musela již dříve uplynout. Tato skutečnost tak bez dalšího musí vést k odmítnutí ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu opožděně podané návrhy musí vždy odmítnout a nemá žádný prostor pro rozhodování o případném prominutí zmeškání lhůty.
6. Pouze nad rámec uvedeného a nad rámec důvodů, ze kterých je ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud dodává, že i v případě, že by stěžovatelčina stížnost byla včasná, bylo by ji nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Z napadených rozhodnutí a z textu stěžovatelčiny ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemohlo zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť existence lhůty k podání správní žaloby představuje legitimní omezení podmínek pro uplatnění tohoto základního práva (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Ústavní soud se problematikou ústavnosti lhůt zabýval v minulosti již několikrát. Z jeho judikatury vyplývá, že lhůta prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůže vykazovat znaky protiústavnosti, tyto pak mohou být dány teprve "konkrétními okolnostmi" posuzované věci, jinými slovy, posouzení ústavnosti lhůty je posouzením kontextuálním. Těmito "konkrétními okolnostmi", čili hledisky kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní judikatury Ústavního soudu jsou: 1. nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva; 2. svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení); 3. ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539, bod 22)].
7. Lhůta, v níž stěžovatelka měla podat správní žalobu, přitom nebyla nijak krátká (šlo o dvouměsíční lhůtu), a stěžovatelka ani netvrdí, že by na její straně byly dány jakékoliv závažné důvody, které by jí případně bránily žalobu podat včas.
8. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj