ECLI:CZ:US:2017:3.US.3417.16.1
sp. zn. III. ÚS 3417/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Daňka, zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem, sídlem Radlická 2485/103, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2016 č. j. 28 Cdo 1331/2016-183, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2015 č. j. 28 Co 225/2014-148, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. prosince 2013 č. j. 4 C 272/2012-111, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, a Ing. Marty Šťastné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že předmětem řízení byl nárok vedlejší účastnice, která podala žalobu proti stěžovateli jakožto spoluvlastnice nemovitosti na zaplacení náhrady za její užívání druhým spoluvlastníkem (stěžovatelem) nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. K žalobě došlo v návaznosti na ukončení partnerského vztahu a existence společné domácnosti mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, a to ohledně domu, který spolu během svého soužití postavili a u kterého jsou podílovými spoluvlastníky, totiž každý jeho jedné ideální poloviny.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 12. 2013 č. j. 4 C 272/2012-111, bylo stěžovateli jakožto žalovanému uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 351 400 Kč s určeným úrokem z prodlení, jakož i náklady řízení ve výši 85 645,60 Kč. Žaloba byla důvodná, neboť jak bylo ve věci zjištěno, po odstěhování žalobkyně zůstal v domě bydlet stěžovatel sám, přičemž užívá celé přízemí, a rovněž i podkroví, přičemž podkrovní prostory ani nelze z uživatelského hlediska rozdělit tak, aby je mohl současně a nerušeně užívat alespoň zčásti druhý spoluvlastník - v domě je pouze jeden vchod, jedno schodiště. Dům je určen pro rodinné bydlení, tedy pro bydlení lidí, kteří společně uspokojují své potřeby, společně užívají celý dům, a nikoliv proto, aby zde mohly bydlet dva na sobě nezávislé subjekty. Stěžovatel dům užívá podle svých potřeb, byť ne všechny prostory v domě stejně intenzivně a často, nicméně parkuje v garáži, užívá sklípek a má své věci ve všech obytných prostorách domu. Naopak žalobkyně ze svého spoluvlastnictví nemá žádný prospěch, nemůže ho zhodnotit kupříkladu pronájmem, a to ani částečně, když v domě takové prostory, hodící se k tomu účelu, nelze vyčlenit a nelze takto zhodnotit samostatně ani pozemky.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 5. 2015 č. j. 28 Co 225/2014-148 byl rozsudek okresního soudu částečně změněn co do určení úroků z prodlení, ve zbytku pak byl potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu jako nepřípustné pro nesplnění předpokladů jeho přípustnosti stanovených v §237 o. s. ř. a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel setrvává na svém stanovisku, že nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu neužíval a neužívá. Žalobkyně se od stěžovatele (o své vůli) odstěhovala a on v domě zůstal bydlet sám, přičemž jde o nemovitost, která není reálně nijak rozdělena. Z těchto skutečností však dle stěžovatele ještě nelze dovodit, jak činí obecné soudy, že by nemovitost užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a i kdyby ano, že tak činí ze sta procent. Stěžovatel se domnívá, že k objasnění těchto otázek mohl přispět výslech účastníků, ten však nebyl proveden.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci té či oné právní normy, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Jestliže obecné soudy dospěly k přesvědčení, že stěžovatel užívá předmětnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, ba dokonce ji užívá v celém rozsahu, nejeví se být tento závěr výsledkem jakékoliv libovůle, která by měla být důvodem pro zásah Ústavního soudu.
10. Co se týče námitky stěžovatele ohledně neprovedení jím navrhovaného výslechu účastníků, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkaznímu návrhu vyhověno, vyložily, když poukázaly jednak na jeho nadbytečnost, jednak na §131 odst. 1 o. s. ř., ze kterého plyne, že důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jen nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu