ECLI:CZ:US:2017:3.US.3438.16.1
sp. zn. III. ÚS 3438/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Jiřím Paškem, advokátem, sídlem Beethovenova 1820/52, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016 č. j. 3 Tdo 876/2016-23 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2016 č. j. 5 To 252/2015-155, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ze spisu Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 T 251/2014 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 5. 2015 č. j. 4 T 251/2014-121 uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti orgánu veřejné moci podle ustanovení §323 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v jím užívaném bytě nejprve slovně a následně fyzicky napadl vykonavatele exekutorského úřadu, který zde prováděl exekuci na základě exekučního příkazu, čímž mu způsobil podvrtnutí kolene a pohmoždění zad, které si vyžádalo léčení spojené s pracovní neschopností. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. K závěru o jeho vině dospěl soud na základě výpovědi samotného stěžovatele, poškozeného a přítomných svědků, jakož i poškozeným pořízeného videozáznamu celého incidentu.
3. Na základě stěžovatelem podaného odvolání zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu a sám ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání totožného skutku, který však právně kvalifikoval jako zločin násilí proti úřední osobě podle ustanovení §325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Zároveň odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu nalézacího. Poškozený byl ve chvíli napadení úřední osobou, což dle krajského soudu vyplývá i ze závěrů sjednocujícího stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2014.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V něm se uvádí, že s ohledem na závěry uvedeného stanoviska je třeba poškozeného vykonavatele soudního exekutora považovat za úřední osobu. Dostatečné písemné pověření poškozeného k výkonu exekuce dle Nejvyššího soudu vyplývá z kombinace exekučního příkazu a pracovní smlouvy mezi poškozeným a příslušným soudním exekutorem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho stěžejní námitkou, dle níž nelze na poškozeného nahlížet jako na úřední osobu, neboť ten dostatečně neprokázal pověření k provedení exekuce. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že k takovému pověření postačuje uzavření pracovní smlouvy. Touto námitkou se nezabýval ani Nejvyšší soud. Tím došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, které je o to vážnější, že závěry soudů jsou v rozporu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2014. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce, že poškozený dostatečně neprokázal své pověření k provádění exekuce. Z právního hlediska závěry soudů obstojí, neboť stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2014 uvádí nutnost "písemného pověření soudního exekutora". Blíže v něm tato podmínka rozvedena není. Sjednocující stanovisko tak neudává žádné další formální podmínky, dokonce z něj ani není patrné, zda se uvedené slovní spojení netýká procesu pověření konkrétního exekutora ze strany soudu (v dané věci č. j. 26 EXE 7682/2014-12). Z ústavněprávního hlediska je podstatné to, že v daném řízení nedošlo ke svévolnému odchýlení se od předchozí judikatury, závěry sjednocujícího stanoviska nebyly ignorovány (výslovně je vykládá odvolací soud, i sám Nejvyšší soud) a nedošlo k svévolné aplikaci zákonného ustanovení §127 trestního zákoníku. Dále považuje Ústavní soud za nutné poukázat na skutková zjištění ve věci rozhodujících soudů. Dle nich se totiž stěžovatel začal vůči poškozenému chovat agresivně (nejprve slovně a následně fyzicky) okamžitě po svém příchodu na místo činu. Sám připustil, že dokumenty a průkazy poškozeného jej nezajímaly, přičemž jich část dokonce poškodil (roztrhal). V takové situaci musí Ústavní soud hodnotit námitku, že poškozený soudní vykonavatel stěžovateli dostatečně neprokázal své pověření provádět exekuci, za přinejmenším zcela účelovou. Fakticky tím stěžovatel namítá, že napadení poškozeného nemohl být trestný čin, neboť ten se, přes stěžovatelův křik a fyzické napadání, nedokázal včas a přesně podle předpisů legitimovat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v žádném akutním ohrožení života nebo zdraví (dokonce v dané situaci nedošlo ani k odnášení věcí, ale pouze tzv. "nálepkování"), nelze jeho násilné jednání označit za oprávněné a přiměřené situaci. Stěžovatel i podle vlastní výpovědi věděl, že jednání poškozeného souvisí s oprávněně prováděnou exekucí. I kdyby nabyl dojmu (k němuž však není dostatek důkazů), že výkon této exekuce provádí poškozený v rozporu s právními předpisy (kupř. že se vulgárně hlasitě urážený a fackovaný poškozený dostatečně přesně nelegitimuje), nelze tím odůvodnit násilné jednání vůči poškozenému. V takovém případě měl totiž stěžovatel možnost vyřešit věc jiným, nenásilným způsobem (např. přivoláním policie). Jak konečně vyplývá ze stěžovatelova doznání, celá obhajoba stojí od počátku trestního řízení na právním omylu, že exekuce v jím užívaném bytě nemůže být provedena bez přítomnosti policistů.
Jednal-li stěžovatel na základě tohoto omylu násilným způsobem vůči oprávněnému výkonu soudního rozhodnutí, jehož průběh jej nijak bezprostředně a nenapravitelně neohrožoval, je namístě, aby za své jednání nesl přiměřené trestněprávní následky.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu