ECLI:CZ:US:2017:3.US.3451.17.1
sp. zn. III. ÚS 3451/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2017 č. j. 20 Cdo 3331/2017-76, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jaroslavy Labajové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím byl porušen princip legitimního očekávání a zásada právní jistoty, jakož i princip rovnosti v právech, resp. rovnosti před zákonem, právo na spravedlivý proces, princip zákazu restitutio in integrum v exekučním řízení a také principy, že práva náležejí bdělým a že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanoveným zákonem, a způsobem, který zákon stanoví.
2. Napadeným usnesením zrušil Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 25. 1. 2017 č. j. 54 Co 780/2016-56 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 11. 2016 č. j. 2 EXE 1820/2011-42, kterými nebylo vyhověno návrhu vedlejší účastnice na zastavení (již skončené exekuce), která byla nařízena na majetek vedlejší účastnice jako povinné podle rozhodčího nálezu JUDr. Evy Vaňkové ze dne 31. 8. 2010 č. j. Va 11-28/2010-11, a to k uspokojení stěžovatelčiny pohledávky ve výši 68 425 Kč s příslušenstvím, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odmítl jako nesprávný závěr odvolacího soudu, že po vymožení plnění z exekučního titulu i nákladů exekuce se nelze věcně zabývat návrhem na zastavení exekuce odůvodněným okolnostmi, jež se opírají o §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že si je vědoma toho, že ji podává za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno, současně však navrhla, aby Ústavní soud postupoval podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Má zde totiž být naléhavá potřeba ústavně konformní interpretace otázky možnosti zastavení již vymožené a skončené exekuce, protože se týká celé řady dalších sporů, resp. osob, a Ústavní soud se k této ústavněprávní otázce, kterou stěžovatelka označuje za zásadní a naléhavou, neměl možnost vyjádřit.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Stěžovatelka si je vědoma toho, že v souzené věci je ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení nepřípustná, neboť řízení o návrhu vedlejší účastnice dosud nebylo pravomocně skončeno, resp. dále probíhá a stěžovatelka v něm dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon dává k dispozici. Z toho důvodu také navrhla, aby Ústavní soud její (jinak nepřípustnou) ústavní stížnost projednal, přičemž vyjádřila názor, že jsou pro to splněny podmínky stanovené v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud však podle uvedeného ustanovení postupovat nemohl, protože na zde vzniklou procesní situaci nedopadá. V daném soudním řízení Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení, takže právně neexistuje žádné, natož pak pravomocné rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků řízení [srov. i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. z ničeho neplyne, že by takové rozhodnutí již (míněno po zmíněné kasaci) bylo vydáno a že by tak stěžovatelka mohla volit, zda svá ústavně zaručená základní práva či svobody bude (nejprve) bránit cestou opravných prostředků v rámci soustavy obecných soudů anebo zda se obrátí s ústavní stížností rovnou na Ústavní soud, samozřejmě s tím rizikem, že nebude-li shledáno naplnění podmínek §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tento soud ji věcně neprojedná.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj