ECLI:CZ:US:2017:3.US.3464.17.1
sp. zn. III. ÚS 3464/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. I., zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem Jungmannova 351/2, Liberec, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v nenařízení hlavního líčení po stěžovatelčině podání odporu proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2017 sp. zn. 5 T 128/2017, za účasti Okresního soudu v Liberci jako účastníka řízení a Okresního státního zastupitelství v Liberci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Vykonatelnost výroku o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2017 sp. zn. 5 T 128/2017 se v rozsahu, v němž byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění na dobu dvou let, odkládá do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka brojí v ústavní stížnosti ze dne 7. 11. 2017, doplněné dne 14. 11. 2017, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v nenařízení hlavního líčení poté, co podala odpor proti v záhlaví specifikovanému trestnímu příkazu Okresního soudu v Liberci, jímž jí mimo jiné byl uložen trest vyhoštění v délce trvání dvou let, neboť tímto jiným zásahem byla dle jejího názoru porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zároveň navrhla Ústavnímu soudu vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu vykonání trestu vyhoštění uloženého v záhlaví specifikovaným trestním příkazem či alternativně odložení vykonatelnosti výroku o trestu tohoto trestního příkazu v rozsahu, v němž byl uložen trest vyhoštění.
3. Tento návrh odůvodnila stěžovatelka tím, že vykonání tohoto trestu by pro ni mělo zvlášť tíživé důsledky, neboť by byla nucena zpřetrhat vazby, které má v České republice vybudovány, a opustit svého manžela. Poukazuje rovněž na to, že dle §80 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), soud trest vyhoštění neuloží, pakliže by to bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Stěžovatelka rovněž argumentuje tím, že i všechny ostatní podmínky pro odklad vykonatelnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou v jejím případě naplněny.
4. Jako důvod, proč stěžovatelka alternativně podala návrh na odklad vykonatelnosti a na vydání předběžného opatření, uvedla, že dle jejího názoru došlo ke zrušení v záhlaví specifikovaného trestního příkazu již tím, že proti němu podala odpor, nicméně Okresní soud v Liberci postupuje dále v řízení tak, jako by toto rozhodnutí nabylo právní moci a bylo vykonatelné. Stěžovatelka tak tímto alternativním návrhem chtěla učinit jednoznačným, že jejím záměrem je předejít svému vyhoštění, ať už předmětný trestní příkaz zrušen byl či nikoliv.
5. Ústavní stížnost nemá dle §79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, odkladný účinek. Podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
6. Ústavní soud nejprve musel řešit otázku, zda vzhledem k okolnostem stěžovatelčina případu lze uvažovat o použití institutu odkladu vykonatelnosti dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nebo institutu předběžného opatření dle §80 zákona o Ústavním soudu. Odložit vykonatelnost je možné toliko ve vztahu k vykonatelnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, uložit předběžné opatření toliko k jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí.
7. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelce byl vydán shora specifikovaný trestní příkaz, proti němuž se do protokolu vzdala práva odporu, který však následně podala. Podstata stěžovatelčiny argumentace tkví v tom, že se práva odporu vzdala proto, že nebyla řádně poučena o podstatě ani důsledcích takového kroku a že jí nikdy příslušné poučení nebylo přetlumočeno. Je tedy zřejmé, že předmětem vlastního posouzení ústavní stížnosti bude i to, do jaké míry bylo či nebylo podání odporu stěžovatelkou účinné. V rámci odkladu vykonatelnosti či nařizování předběžného opatření se nicméně Ústavní soud touto otázkou zabývat nemůže. Vyšel proto pro posouzení podmínek pro některý z těchto dvou institutů ze skutečnosti, že trestní příkaz byl vydán a vzhledem ke vzdání se práva odporu nabyl právní moci a je vykonatelný, a tedy zvažoval naplnění podmínek pro odklad vykonatelnosti. Pro účely tohoto usnesení tedy Ústavní soud vyšel z toho, že je zde vykonatelné rozhodnutí orgánu veřejné moci, nikoliv jiný zásah orgánu veřejné moci než rozhodnutí, což by byla podmínka pro uložení předběžného opatření dle §80 zákona o Ústavním soudu.
8. Tím však Ústavní soud nijak nepředznamenává své další rozhodnutí ani svůj další procesní postup, neboť v této chvíli se řízení o ústavní stížnosti nachází na samotném počátku a teprve pokud bude splněna podmínka, že Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost splňuje předpoklady pro meritorní přezkum, bude vůbec moci posoudit, jaké účinky mělo vzdání se práva odporu stěžovatelky a jaké účinky mělo následné podání odporu.
9. Ústavní soud shledal ve stěžovatelčině případě naplnění podmínek pro odklad vykonatelnosti v záhlaví specifikovaného trestního příkazu. Vyhoštění stěžovatelky by citelně zasáhlo do jejího soukromého a rodinného života, přičemž uvedený trestní příkaz nepřiznal žádné třetí osobě práva, u nichž by mohl být poměřován dopad jejich neuskutečnění s následky vyhoštění do života stěžovatelky. Ústavní soud neidentifikoval ani žádný důležitý veřejný zájem, s nímž by odklad vykonatelnosti stěžovatelčina vyhoštění mohl být v rozporu. Stěžovatelka má na území České republiky zázemí a předmětné trestní stíhání proti ní bylo vedeno pro trestný čin dle §348 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měla dopustit tím, že se údajně při dvou příležitostech prokázala padělaným občanským průkazem. Povaha tohoto obvinění sama o sobě nevyvolává obavu, že by odklad vykonatelnosti stěžovatelčina trestu vyhoštění vedl k ohrožení veřejného pořádku stěžovatelkou v takové míře, která by převážila nad jejím zájmem neopouštět území České republiky, na němž má rodinné a jiné sociální vazby. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že tím jakkoliv nepředznamenává další průběh řízení o ústavní stížnosti, natož své rozhodnutí o ní.
10. Jelikož Ústavní soud shledal podmínky pro odklad vykonatelnosti výroku o trestu v rozsahu, v němž byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění v délce trvání dvou let, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu