ECLI:CZ:US:2017:3.US.3465.17.1
sp. zn. III. ÚS 3465/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jílka, zastoupeného Mgr. Antonínem Wirthem, advokátem, sídlem Čs. legií 42/1, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 3497/2017-155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 3381/2017-153, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2017 č. j. 18 Co 48/2017-126, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. prosince 2016 č. j. 6 C 32/2015-116, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2016 č. j. 18 Co 187/2016-101 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. března 2016 č. j. 6 C 32/2015-74, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 9. 12. 2016 č. j. 6 C 32/2015-116 zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 187/2016-101 [v řízení, z něhož tento rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozsudek okresního soudu ze dne 18. 3. 2016 č. j. 6 C 32/2015-74 vzešel (dále také "řízení o věci samé"), se přitom stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč, způsobenou mu nečinností soustavy státních zastupitelství ve věci jím podaného trestního oznámení]. Okresní soud v daném případě stěžovateli právního zástupce z řad advokátů neustanovil, neboť uzavřel, že z jeho strany šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování a bránění práva podle §138 občanského soudního řádu, a u stěžovatele tak nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, proto jeho žádost o ustanovení právního zástupce pro podání dovolání musí být jako nedůvodná zamítnuta.
3. K odvolání stěžovatele bylo usnesení okresního soudu usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2017 č. j. 18 Co 48/2017-126 potvrzeno, neboť krajský soud se zcela ztotožnil s hodnocením okresního soudu, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva stěžovatelem. Z obsahu spisu podle něho vyplývá, že stěžovatel opakovaně, dlouhodobě a neúspěšně uplatňuje podněty a stížnosti v souvislosti s restitučním řízením týkajícím se V. Lencové, které podle názoru stěžovatele bylo nezákonné. Snaží se tedy využít všech prostředků, aby se příslušné orgány znovu vracely k projednávání jeho údajných restitučních nároků. Takový postup lze i podle krajského soudu označit za svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 3497/2017-155 odmítnuto (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť stěžovatel ve svém dovolání nedostatečně vymezil jeho přípustnost.
5. V návaznosti na to pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 3381/2017-153 rozhodl tak, že řízení o stěžovatelově dovolání proti rozsudku krajského soudu v řízení o věci samé zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Stěžovatel podle Nejvyššího soudu podal dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, přičemž nebyl zastoupen advokátem, byť o ustanovení zástupce pro dovolací řízení požádal. O této žádosti však bylo zamítavě rozhodnuto výše citovanými rozhodnutími obecných soudů. Jelikož stěžovatel i poté, co mu nebyl ustanoven právní zástupce z řad advokátů, nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení, musel Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatele ve věci samé zastavit.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V podané ústavní stížnosti pak stěžovatel zcela blanketně tvrdí, že se soudy jeho žalobou na odškodnění nemajetkové újmy nedostatečně zabývaly a zcela pominuly jím tvrzené skutečnosti a námitky. Obsah ústavní stížnosti je pak z velké části tvořen prostou rekapitulací dosavadního průběhu případu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Stěžovatelova ústavní stížnost neobsahuje v zásadě žádnou argumentaci, natož pak ústavněprávního charakteru. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že v řízení před obecnými soudy nemohl prokázat důvodnost svého návrhu na ustanovení právního zástupce, neboť jako laik nevládne potřebnou schopností argumentace, pak Ústavní soud konstatuje, že byť je stěžovatel v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, ani tak není jeho stížnostní argumentace přesvědčivá; stěžovatel se ani v ústavní stížnosti nesnaží dostatečně věcně vypořádat s tvrzením obecných soudů, že se toliko snaží zřejmě bezúspěšně napadat restituční řízení, s jehož výsledkem není spokojen. Přitom ani okolnost, že jiným rozhodnutím soudu mu byl právní zástupce ustanoven, nemůže sama o sobě znamenat nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu