ECLI:CZ:US:2017:3.US.348.17.1
sp. zn. III. ÚS 348/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Věry Fridrichové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 29 Cdo 4814/2016-424, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2015 č. j. 12 Cmo 75/2014-384 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2013 č. j. 13 Cm 731/2005-341, ve znění opravného usnesení ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 13 Cm 731/2005-352, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti Ing. Josefa Hrachovce, správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti DATA PLAST, s. r. o., sídlem Krále Jiřího z Poděbrad 523, Strakonice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (poté, co mu věc byla opětovně vrácena k dalšímu řízení) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 450 284 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla úpadci vzniknout v důsledku toho, že stěžovatelka porušila povinnost jednatelky úpadce jednat s péčí řádného hospodáře, když v letech 1999 a 2000 nechala z účtu společnosti proplácet náklady na dopravu, jež nesouvisela s obchodní činností úpadce.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil.
4. Nejvyšší soud následné stěžovatelčino dovolání shora identifikovaným usnesením odmítl, když předseda senátu 29 Cdo dospěl k závěru, že dovolání trpí neodstranitelnou vadou, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů detailně rekapitulovat, polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, jež považuje za rozporné s provedenými důkazy. Nadto namítá, že v řízení nebyl proveden důkaz svědeckou výpovědí (resp. prohlášením) jediného společníka úpadce, ze kterého by mělo vyplynout, že stěžovatelkou dohodnutá přeprava zboží nebyla sjednána nad rámec potřeb dané obchodní společnosti. Nadto stěžovatelka namítá, že předmětné náklady na přepravu zboží nelze považovat za škodu, jejíž náhrady by se správce konkursní podstaty mohl úspěšně domáhat. V závěru ústavní stížnosti pak připomíná, že byla rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 1. 2005 č. j. 18 T 29/2004-270 zproštěna obžaloby ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1 trestního zákona.
III. Vlastní posouzení věci
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
7. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že neobsahuje uvedení toho, v čem spatřuje jeho přípustnost (což je dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Pokud tedy dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo, čemuž stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelčino dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v §237 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout.
8. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
9. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům vrchního a krajského soudu.
10. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v platném znění), či nikoliv.
11. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že vykazovalo vady, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil" (viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
12. Je tedy namístě uzavřít, že pokud je předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), tedy jinými slovy pokud je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.
13. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu