ECLI:CZ:US:2017:3.US.3517.16.1
sp. zn. III. ÚS 3517/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Tomášem Chramostou, advokátem se sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 6 Tdo 987/2016-30, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2016 č. j. 5 To 465/2015-327 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. září 2015 č. j. 2 T 59/2013-287, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Chomutově, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, pobočky Chomutov, se sídlem Edisonova 5397, Chomutov, České republiky - Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov, se sídlem Roháčova 4183, Chomutov, a Václava Froňka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. října 2016, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka byla v pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 7. září 2015 č. j. 2 T 59/2013-287, poté, co jeho první rozsudek byl Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušen a věc mu byla vrácena pro nedostatečné dokazování, uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 5 000 Kč představující 20 denních sazeb po 250 Kč. Stěžovatelce byla také uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, pobočce Chomutov, a Okresní správě sociálního zabezpečení Chomutov. Poškozený Václav Froněk byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Trestného činu se měla stěžovatelka dopustit tím, že na poškozeného, který seděl na lešení a natíral na své zahradě drátěný plot, za slovní výhrůžky z místní komunikace přes drátěný plot vylila z kbelíku velmi horkou vodu. Poškozený tím utrpěl opaření II. stupně kůže vlasaté části hlavy a kůže čela.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. ledna 2016 č. j. 5 To 465/2015-327 k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a sám stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání stěžovatelky a poškozeného zamítl.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. července 2016 č. j. 6 Tdo 987/2016-30 odmítl dovolání stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v průběhu celého řízení opakovaně uváděla, že skutek nespáchala. Zásadní vadu řízení spatřovala v tom, že k rozhodnutí o její vině došlo na základě nedostatečného dokazování, na jehož základě nešlo stanovit dobu, po níž byl poškozený objektivně omezen v obvyklém způsobu života, což je objektivním znakem trestného činu ublížení na zdraví. Soudy tuto dobu nezkoumaly, dovodily, že si zranění vyžádalo téměř měsíční pracovní neschopnost, aniž by tento závěr byl podložen závěry soudního znalce. Ten u hlavního líčení vypověděl, že opařenina druhého stupně nezanechá trvalé následky a občasné "mravenčení" poškozeného neomezuje v obvyklém způsobu života. Tomu odpovídá i výpověď svědka Panušky, který poškozeného viděl po přibližně dvou hodinách od incidentu, jak se chystá natírat plot.
7. Dovolací soud k této tvrzené vadě připustil, že naplnění znaku objektivní stránky přečinu není v rozsudku okresního soudu odůvodněno zcela výstižně, což nenapravil ani krajský soud. Dle stěžovatelky dovolací soud pochybil, když v této otázce vzal za správné závěry znaleckého posudku, který je však pro trestní řízení procesně nepoužitelný, protože trestní stíhání stěžovatelky bylo zahájeno až po zpracování znaleckého posudku. Nelze ani odkazovat na potvrzení vystavené praktickou lékařkou, které nebylo nikdy provedeno jako důkaz při hlavním líčení, ale je zahrnuto do znaleckého posudku. Nebyl tak zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
8. Stěžovatelka na svou obranu předložila odborné vyjádření, podle něhož není pravděpodobné, že by proud vychrstnuté vody zasáhl pouze plochu, která zřejmě není větší než plocha horní části nádoby. Tento závěr byl podpořen vyšetřovacím pokusem, provedeným z pokynu krajského soudu, jenž vyloučil sled událostí popisovaný poškozeným. Soud proto při závěru o způsobu provedení skutku nahradil zdůvodněný názor znalce, resp. odborníka, svým vlastním, což je v rozporu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2016 sp. zn. 2 To 75/2015. Soudy při rozhodování přihlížely výhradně k důkazům svědčícím proti stěžovatelce a nepoužily důkazy v její prospěch v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a presumpcí neviny.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Z výše popsaného vyplývá, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, lze úspěšně domoci jen výjimečně. Pouze obecné soudy, v tomto případě zejména okresní soud, provádí důkazy a hodnotí je podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem, uvedou, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu.
14. Ústavní soud tedy není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy [srov. k tomu např. nález ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 (N 146/38 SbNU 159)], nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, případy důkazů nezákonných a případů extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), a další judikaturu uvedenou v těchto rozhodnutích].
15. Existenci opomenutých důkazů v této věci stěžovatelka netvrdí. K nezákonnosti důkazů namítala, že dovolací soud nesprávně vycházel ze znaleckého posudku, který byl pro trestní řízení procesně nepoužitelný, a z potvrzení vystaveného praktickou lékařkou zahrnutého do znaleckého posudku. Soudy si přitom byly vědomy, že znalec vypracoval znalecký posudek před zahájením trestního stíhání stěžovatelky a mimo jiné proto krajský soud ve svém prvním rozhodnutí vracel věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresnímu soudu uložil, aby byl znalec podrobně vyslechnut v hlavním líčení a podrobně popsal a odůvodnil zdravotní potíže poškozeného, čemuž okresní soud následně vyhověl. Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. je možné podle §158 odst. 3 písm. b) trestního řádu vyžadovat znalecké posudky před zahájením trestního stíhání, aniž by muselo jít o neopakovatelný nebo neodkladný úkon (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. IV. ÚS 2626/10 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 sp. zn. 6 Tdo 781/2015). Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že stěžovatelka měla možnost se ke znalci i ke zpracovanému znaleckému posudku vyjádřit, jakmile vůči ní bylo trestní řízení zahájeno, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem.
16. Ani extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem Ústavní soud neshledal. Pokud jde o dobu, po níž byl poškozený objektivně omezen v obvyklém způsobu života, Nejvyšší soud uvedl, že k jejímu posouzení nestačí délka pracovní neschopnosti sama o sobě (zde téměř jeden měsíc). Zároveň ale také uvedl, že "[u]suzovat, že zranění charakteru popálenin a opařenin, a to I. i II. stupně, které si vyžádalo odborné ošetření poškozeného, tohoto neomezovalo v obvyklém způsobu života po dobu okolo sedmi dnů, je zjevně nepřípadné". Odkázal pak na závěry znalce. Ten nadto i u hlavního líčení vypověděl, že doba léčby takového zranění je přibližně čtrnáct dní a popsal, v čem při léčbě spočívají omezení běžného způsobu života.
17. Pokud jde o odborné vyjádření předložené stěžovatelkou a vyšetřovací pokus, lze poukázat na to, že okresní soud na základě vyšetřovacího pokusu a s ním souvisejícího vyjádření znalce zhodnotil, že voda nebyla na poškozeného vychrstnuta, ale pouze vylita. Proto je představitelné, že poškozený měl politou jen vlasatou část hlavy a část vody poté stekla do kbelíku s barvou, který měl poškozený u sebe.
18. Ani v situacích tzv. "tvrzení proti tvrzení" není principiálně vyloučeno, aby obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, pakliže důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodní, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi před druhou [k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69), ze dne 19. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213) a ze dne 11. března 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že v předložené věci se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatelky zabývaly a svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily. Okresní soud vysvětlil, proč některé výpovědi svědků považoval za přesvědčivé a jiné nikoli, a nabyl dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a nepovažoval za nepřiměřený ani uložený trest.
19. Ústavní soud proto neshledal, že by v napadených rozhodnutích okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatelky, tedy ani do jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
20. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu