ECLI:CZ:US:2017:3.US.3532.16.1
sp. zn. III. ÚS 3532/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Šulcové a Jiřího Šulce, zastoupených JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. srpna 2016 č. j. 6 As 190/2015-80, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2015 č. j. 30 A 64/2014-87, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, Plzeň a obce Druztová, sídlem Druztová 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhují, aby ústavní stížnosti byl přiznán odkladný účinek, neboť po nich může být vymáháno odstranění překážek na předmětných pozemcích, čímž by jim mohla vzniknout značná újma.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rodina stěžovatele vlastnila v katastrálním území obce Druztová pozemky (lesy a ovocný sad), které byly zabaveny v šedesátých letech 20. století. V sedmdesátých letech pak byla část pozemků (původní ovocný sad) rozprodána a změněna v zahrádkářskou kolonii. V průběhu let se tato kolonie změnila na chatovou osadu. V roce 1994 byly zabavené pozemky, vyjma těch, na nichž byla zřízena zahrádkářská kolonie, vráceny v restituci stěžovatelově matce a nyní jsou ve vlastnictví stěžovatelů. Průjezd ke zmíněné osadě přes cestu nacházející se na vrácených pozemcích je dlouhodobě předmětem různých sporů.
3. Obec Druztová podala dne 10. 4. 2012 žádost o určení, zda se na pozemcích (I.) p. č. X1, (II.) p. č. X2, (III.) p. č. X3 a (IV.) na části pozemku p. č. X4, vše v kat. úz. Druztová, nachází (či nenachází) veřejně přístupná účelová komunikace. Obecní úřad Druztová (dále jen "obecní úřad") rozhodnutím ze dne 7. 1. 2014 č. j. DK/1/12, 34/14, určil podle §142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, že na všech těchto pozemcích, respektive části pozemku, se veřejně přístupná účelová komunikace nachází.
4. Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen "krajský úřad") následně rozhodnutím ze dne 15. 5. 2014 č. j. DSH/2274/14 prvostupňové rozhodnutí potvrdil s výjimkou výroků týkajících se pozemků uvedených pod body II. a IV., ohledně kterých věc vrátil k novému projednání správnímu orgánu I. stupně.
5. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2015 č. j. 30 A 64/2014-87 byly žaloby stěžovatelů proti rozhodnutí krajského úřadu zamítnuty, respektive v části směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnutí obecního úřadu částečně zrušeno, byla žaloba stěžovatele odmítnuta.
6. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016 č. j. 6 As 190/2015-80 byla kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé poukazují na to, že dle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Absentuje-li některá z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva, lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka; jinak by šlo o neústavní porušení vlastnického práva. V případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v §7 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup, však zákon o pozemních komunikacích toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. Jediný ústavně konformní výklad je proto ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit.
8. Stěžovatelé přitom nesouhlasí s tím, že by bylo možno takovýto souhlas stěžovatelovy matky dovodit konkludentně. Svědkové z řad rodiny a rodinných přátel zcela jednoznačně uvedli, jaké bylo její stanovisko k průjezdu chatařů přes navrácené pozemky, tj. že bylo jasně negativní a vyjadřované verbálně jednotlivým chatařům, umisťováním drobných překážek (s ohledem na pokročilý věk a zdravotní stav) a umisťováním zákazových nápisů a organizováním a svojí přítomností při osazování zábran z řad členů rodiny. Z logiky věci je naprosto absurdní představa, že by osoba, které byl po čtyřiceti letech částečně vrácen neprávem zabavený majetek, neměla nic proti tomu, že jí tento majetek budou užívat osoby, které si nezákonně zbudovali na jiných jejích pozemcích (dříve užívaných jako ovocný sad) rekreační objekty, pro které jí jimi dotčený majetek nemohl být vydán, a navrácené pozemky by měly být užívány za účelem příjezdu k takto nezákonně zbudovaným objektům.
9. Obecní úřad, který shromažďoval podklady k posouzení této a dalších otázek, dle názoru stěžovatelů nebyl nestranný. Namítali ostatně podjatost ve věci rozhodujících úředníků, a stále jsou přesvědčeni, že důvodně.
10. Obdobně není správným závěr, že alternativní přístupová cesta je za zhoršených klimatických podmínek nesjízdná a nepředstavuje plnohodnotnou náhradu. Hasičský záchranný sbor kupříkladu ve své zprávě ze dne 11. 6. 2001 pod č. j. HSPM-212/PS-2001 uvedl, že "Do chatové kolonie v k.ú. Druztová je možný příjezd po náhradní přístupové cestě č. X6, která je v katastru nemovitostí vedena jako ostatní plocha-ostatní komunikace. Tato komunikace umožňuje příjezd na nemovitosti k provedení případných opatření nutných ke zdolání požáru a k provedení záchranných prací." Tento další přístup do oblasti se od počátku užíval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelů se převážně pohybuje toliko v rovině tzv. práva podústavního, a představuje polemiku s výsledky dokazování a skutkovými závěry, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby prováděl další kolo dokazování, a tyto závěry znovu nově přehodnocoval. Není tedy na místě, aby Ústavní soud prováděl rozbor jednání, resp. postoje matky stěžovatele k užívání předmětné cesty dalšími osobami, technické dostatečnosti alternativní přístupové cesty do oblasti, apod. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, na čem jsou v nich obsažené závěry založeny. Nejvyšší správní soud podrobně vysvětlil, že z listinných materiálů ve spise nesouhlas stěžovatelovy matky s užíváním cesty nevyplývá, a úvaha stěžovatelů, že by její souhlas byl absurdní, je pouze subjektivním přesvědčením stěžovatelů, které nemůže mít vliv na zjištění obsažená ve spise. Též vyložil, že alternativní přístupovou cestu po pozemku č. X5 nelze vzhledem k jejímu špatnému stavu plnohodnotně využívat, a její úprava by byla nepřiměřeně nákladná. I když stěžovatelé s výsledkem řízení nesouhlasí, nejeví se být závěry obecných soudů výsledkem libovůle. To platí i stran tvrzené podjatosti zaměstnanců obecního úřadu (viz odstavce 43-48 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
15. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu