ECLI:CZ:US:2017:3.US.3637.15.1
sp. zn. III. ÚS 3637/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. T., právně zastoupené Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. září 2015 č. j. 7 Tdo 1038/2015-35, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 7 To 77/2015-692, a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. září 2014 č. j. 3 T 101/2014-663, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se K. T. (dále jako "stěžovatelka" nebo "obviněná") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jejího ústavněprávně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení ústavní zásady nullum crimen sine lege vyjádřené článkem 39 Listiny.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále také "nalézací soud") ze dne 16. září 2014 č. j. 3 T 101/2014-663, byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku (skutek č. 1), přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku (skutek č. 2), přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (skutky č. 3, 6, 7, 8 a 9) a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku (skutek č. 4, 5, 10), za což jí byl uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 50 hodin.
Trestná činnost obviněné měla spočívat stručně řečeno v tom, že tato v době od 9. února 2012 do 21. března 2013 v Třebíči a v místě svého bydliště uzavírala s různými poškozenými smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce, přičemž v žádostech o poskytnutí úvěrů uváděla nepravdivé údaje o své majetkové situaci, zejména o výši svých dalších závazků, a v žádostech o poskytnutí půjček předstírala, že má dostatek prostředků k jejich uhrazení a že nemá žádné jiné závazky, ačkoliv s ohledem na svoji situaci věděla, že nebude schopna půjčky řádně hradit. Výše způsobené škody činí cca 251 000,- Kč.
Odvolání obviněné proti rozsudku nalézacího soudu bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud") ze dne 12. března 2015 č. j. 7 To 77/2015-692, podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 15. září 2015 č. j. 7 Tdo 1038/2015-35, její dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, protože její jednání mělo být primárně posuzováno normami práva soukromého, nikoliv trestního. K tomu poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou k ochraně těchto práv určeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, či ze dne 14. dubna 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012).
Stěžovatelka má za to, že se nedopustila žádného porušení svých občanskoprávních povinností, neboť své závazky plnila, a protože se dostala do úpadku, požádala o povolení oddlužení, čemuž insolvenční soud vyhověl. Obecné soudy podle ní vůbec nepřihlédly k tomu, že ke vzniku údajné škody došlo v řadě případů především, či dokonce výhradně, v důsledku "neopatrného, lehkovážného a nelogického jednání samotných poškozených, kteří minimálně v bodech 3, 4, 5, 8 a 10 skutkové věty věděli, jaké jsou majetkové a výdělkové poměry stěžovatelky, a kterým bylo známo i to, že stěžovatelka splácí více půjček a úvěrů." Tento závěr se dle stěžovatelky podává nejen z výpovědi jí samotné, ale také z úředního záznamu ze dne 8. srpna 2013, sepsaného se svědkyní Leonou Kitlerovou. Stěžovatelka uvádí, že s ní svědkyně Kitlerová uzavírala za společnost INVESTICE CZ, a. s. smlouvu o úvěru za situace, kdy si musela být vědoma, že předtím se stěžovatelkou uzavřela jinou úvěrovou smlouvu minimálně za společnost SMART Capital, a. s. případně i za další společnosti (Door Financial a. s. a EC Financial Services a. s.). Údaje o dříve uzavřených smlouvách tedy podle stěžovatelky neměly na samotné uzavření následujících smluv se jmenovanými společnostmi žádný vliv, neboť si svědkyně Kitlerová, jako zástupkyně těchto společností, musela být ze své předchozí činnosti vědoma toho, že výše měsíčních splátek uvedená stěžovatelkou je zjevně nepravdivá.
Stěžovatelka se domnívá, že jednání popsané ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu není s to naplnit jednotlivé znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů. K činům uvedeným pod body 1, 2, 4, 5 a 10 skutkové věty uvádí, že nebyl prokázán její "úmysl protiprávně na úkor poškozených získat majetkový prospěch." Stěžovatelka poskytnuté úvěry řádně splácela, a to až do doby, než bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o jejím úpadku a bylo jí povoleno oddlužení. I poté však své závazky splácela v souladu s úpravou insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu má stěžovatelka za to, že svým jednáním nezpůsobila poškozeným žádnou škodu, neboť úvěry splácela a splácí. Dále stěžovatelka vytýká nalézacímu soudu, že při právní kvalifikaci shora popsaného jednání stěžovatelky - v návaznosti na výši způsobené škody - postupoval zcela nesprávně. Nadto stěžovatelka konstatuje, že z rozhodnutí obecných soudů nijak nevyplývá, že by uvedení nepravdivých údajů mělo na následné uzavření smluv o úvěru jakýkoliv vliv.
Ke skutkům uvedeným pod body 3, 6, 7, 8 a 9 rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka uvádí, že před uzavřením jednotlivých smluv "neuvedla žádné nepravdivé údaje a nikoho neuváděla v omyl." Ze skutkové věty rozhodnutí nalézacího soudu nelze podle ní vůbec zjistit, jakým konkrétním jednáním mělo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, tedy jakým způsobem předstírala, že má dostatek finančních prostředků na hrazení splátek. Výše škody, která měla podle soudů vzniknout uvedenými skutky, není podle stěžovatelky řádně stanovena. Závěrem stěžovatelka opakovaně zdůraznila, že své závazky vyplývající z jednotlivých smluv řádně splácela, a splácí je dál v souladu se zákonem i po povolení oddlužení.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření účastníků řízení, jakož i spis vedený Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 3 T 101/2014.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření ze dne 25. února 2016 vyslovil přesvědčení, že v posuzované kauze nedošlo k nepodložené kriminalizaci soukromoprávních vztahů. Zdůraznil, že soukromoprávní vztahy jsou založeny
mimo jiné na zásadě rovnosti smluvních stran, což se pak promítá do ekvivalence vzájemných plnění. Jednání obviněné se příčilo této povaze soukromoprávních vztahů, protože do nich vstupovala s použitím klamavých údajů, jimiž vyvolávala zdání o své ochotě a způsobilosti plnit přijaté závazky, a tím dosáhla plnění ze strany svých smluvních partnerů, ale sama odpovídající protiplnění neposkytla. Kriminální povaha jejích činů vyplývá z toho, že získání majetkového plnění bez poskytnutí odpovídajícího ekvivalentu bylo vzhledem k okolnostem od počátku jejím úmyslem. Odsuzující rozhodnutí tedy jsou plně slučitelná se zásadou subsidiarity trestní represe a s principem ultima ratio, kterými se vyznačuje demokratický právní stát. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, resp. zamítnuta.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 26. února 2016 v plném rozsahu odkázal na argumentaci a závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
Okresní soud v Třebíči ve svém vyjádření ze dne 17. března 2016 vyslovil přesvědčení, že stěžovatelka ústavní stížností toliko polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, které vyplynuly z volného hodnocení důkazů provedených v hlavním líčení. Odkázal proto na odůvodnění napadeného rozsudku.
Jelikož vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovatelce nebyly z předchozího řízení známy, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k eventuální replice.
V.
Ve světle předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, jinak splňující všechny formální náležitosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu, je třeba považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech [ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatnila v průběhu řízení před obecnými soudy, a které v podstatě spočívaly v nesouhlasu se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy a se skutkovými závěry přijatými na jejich základě. Takové námitky však ve skutečnosti představují pouze skutkovou polemiku se závěry obecných soudů, s níž se Ústavní soud nemohl ztotožnit.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Při dokazování v trestním řízení musejí orgány činné v trestním řízení postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací, za současného respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08; jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz). Skutková zjištění soudů navíc nesmějí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Z obsahu napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že obecné soudy dostály shora uvedeným požadavkům stran důkazního postupu.
Soudy především dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětných trestných činů, včetně existence subjektivní stránky skutkové podstaty ve formě zavinění, spočívající v případě trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku v úmyslu obohatit se na úkor jiného uvedením takové osoby v omyl; v případě trestného činu úvěrového podvodu dle §211 odst. 1 trestního zákoníku pak v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popřípadě v zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. V tomto směru Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, popřípadě dovolacího soudu, který se uvedenými námitkami stěžovatelky zabýval na straně 2-3 napadeného rozhodnutí, jež řádně, přesvědčivě a ústavně konformním způsobem odůvodnil.
Stejně tomu bylo i v případě námitky stěžovatelky stran neprokázání úmyslu protiprávně na úkor poškozených získat majetkový prospěch v případě přečinů úvěrového podvodu uvedených pod body 1, 2, 4, 5 a 10, neboť jak dovolací soud zdůraznil, tento není obligatorním znakem subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu dle §211 odst. 1 trestního zákoníku.
Obecným soudům nelze ani vytýkat, že by se nedostatečně zabývaly úlohou svědkyně Kitlerové při uzavírání některých smluv o úvěru či o půjčce. Předně zdůraznily, že to byla sama stěžovatelka, kdo při sjednávání předmětných smluv poskytovala zprostředkovatelům poškozených informace o své majetkové situaci a měla tak možnost od svého protiprávního jednání kdykoliv do uzavření dílčích smluv upustit. Přesto však stěžovatelka svým podpisem vždy stvrdila jak jednotlivé listiny potvrzující výši jejích příjmů a výdajů, tak i samotné smlouvy. Tvrzení stěžovatelky, že to byly právě zprostředkovatelé poškozených (tedy i svědkyně Kitlerová), kdo jednotlivé listiny potvrzující její majetkovou situaci "předvyplňovali", bylo dle nalézacího soudu vyvráceno výpověďmi svědkyň Prokešové, Kitlerové a Pokorné, které shodně uvedly, že příslušné listiny byly vyplňovány na základě údajů poskytnutých stěžovatelkou. K tomu nalézací soud doplnil, že je těžko představitelné, aby tyto osoby byly dopředu seznámeny jak s osobními údaji stěžovatelky, tak s údaji o jejích příjmech a výdajích (přičemž druhé z uvedených se v jednotlivých listinách mnohdy lišily).
Jak ostatně uvedl dovolací soud, s jehož názorem se Ústavní soud ztotožňuje, samotná skutečnost, že svědkyně Kitlerová byla seznámena s majetkovou situací stěžovatelky, jakož i jejího manžela a tchýně, a přesto údaje o majetkové situaci stěžovatelky akceptovala jako pravdivé a dále je postupovala jednotlivým poškozeným, nemohla mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti stěžovatelky, ale může indikovat, že stěžovatelka se dopustila trestné činnosti v součinnosti se svědkyní Kitlerovou.
K uvedenému lze doplnit, že svědkyně Kitlerová se stěžovatelkou jménem poškozených uzavřela - nebo se účastnila sjednávání - tří úvěrových smluv (skutek č. 3, 8 a 10) a dvou smluv o půjčce (skutek č. 4 a 5), přičemž pouze v případě smluv o půjčce uzavřených s poškozenou Door Financial a. s. lze bezpečně hovořit o tom, že poškozená mohla vycházet vedle údajů poskytnutých stěžovatelkou svědkyni Kitlerové i z vlastních údajů o majetkové situaci stěžovatelky. V tomto případě však stěžovatelka uvedla v žádosti o (první) půjčku, že její současné měsíční splátky činí 5.000 Kč (č. l. spisu 68 verte), v žádosti o (druhou) půjčku u téže poškozené pak uvedla, že výše jejích měsíčních splátek činí 10.000 Kč (č. l. 141 verte), tedy více než v době kdy žádala poškozenou o uzavření první smlouvy o půjčce. Takové údaje o majetkové situaci stěžovatelky na první pohled nezakládají pochybnosti o jejich pravdivosti, protože zřejmě zahrnují výši splátek vyplývajících z dalších (v době mezi uzavřením první smlouvy o půjčce a sjednáváním druhé smlouvy o půjčce vzniknuvších) závazků stěžovatelky, mezi něž mohla patřit právě i výše splátek dle z první smlouvy o půjčce.
Poukazuje-li stěžovatelka na podporu své argumentace na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, je třeba říci, že tyto nelze - s ohledem na odlišné skutkové okolnosti - v projednávané věci aplikovat. V prvé z uvedených věcí šlo ve stručnosti o to, že poškození si před předáním zálohy (ve výši 1 000 000 Kč) na koupi rodinného domu neověřili obviněným tvrzenou skutečnost, že na předmětné nemovitosti neváznou práva třetích osob, ačkoliv tak snadno mohli učinit vyžádání si výpisu z katastru nemovitostí. Ve druhém případě pak poškozená (banka) uzavřela s obviněným tzv. předschválený úvěr, přičemž vycházela pouze ze svých znalostí o obviněném (svém klientovi) aniž by od obviněného vyžadovala další dodatečné informace o jeho finanční situaci, popřípadě si tyto opatřila jinak. Z uvedeného je zřejmé, že skutkové a právní okolnosti v těchto případech, jichž se stěžovatelka dovolává, jsou odlišné od nyní posuzovaného případu. Argumentace stěžovatelky založená na judikatuře Nejvyššího soudu zohledňující nedostatek obezřetnosti na straně poškozených v případech, kdy si tito rozhodné skutečnosti mohli skutečně snadno obstarat, nemůže v nyní posuzované věci obstát.
Ústavní soud rovněž nesdílí výhrady stěžovatelky ohledně nesprávného způsobu stanovení výše škody - kterou obecné soudy určily jako výši nesplaceného plnění, jež poškození měli od stěžovatelky obdržet, ale kterého se jim nedostalo - neboť tento závěr obecných soudů má oporu v provedeném dokazování (zvláště v jednotlivých smlouvách a potvrzeních o splátkách uhrazených stěžovatelkou) a stěžovatelka žádné další konkrétní námitky v tomto směru neuvádí. K tvrzení stěžovatelky, že v průběhu insolvenčního řízení jsou jednotlivé dlužné částky postupně hrazeny dle schváleného splátkového kalendáře, je třeba poukázat na stranu 8 rozhodnutí nalézacího soudu, který se s tímto tvrzením dostatečně vypořádal. Ústavní soud tedy neshledal v uvedeném postupu vady, které by zdůvodnily jeho kasační zásah.
Co se týče námitky stěžovatelky stran principu ultima ratio a z něj plynoucí zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedený princip nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12, či ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě však obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje.
K tomuto Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v projednávané věci byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání poměrně rozsáhlé trestné činnosti, přičemž právě rozsah trestné činnosti stěžovatelky, jakož i výše způsobené škody, indikují vyšší míru společenské škodlivosti jednání stěžovatelky, vylučující využití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Protože Ústavní soud v projednávané věci neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, ani porušení zásady nullum crimen sine lege, nebo porušení principu ultima ratio, nemohl přistoupit ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu