ECLI:CZ:US:2017:3.US.3647.16.1
sp. zn. III. ÚS 3647/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hedviky Polákové, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. září 2016 sp. zn. 7 Ads 126/2016, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2016 sp. zn. 20 Ad 17/2015, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přiměřené hmotné zajištění podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v době, kdy nemohla získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejšímu účastníkovi. Spor spočíval v neuznání doby pojištění získané v zaměstnání ve firmě PROOF 99 s. r. o., pro účely nároku na podporu v nezaměstnanosti. Uvedenou dobu nebylo možno podle vedlejšího účastníka stěžovatelce započítat jako dobu důchodového pojištění z důvodu neexistence pracovního poměru (pracovní smlouva uzavřená mezi jmenovanou obchodní společností a stěžovatelkou byla podle vedlejšího účastníka neplatná).
3. S tímto závěrem se částečně v ústavní stížností napadeném rozsudku ztotožnil i krajský soud, když nad to dodal, že závěr o neplatnosti pracovní smlouvy sám o sobě nezakládá důvod k nepřiznání předmětné dávky. Naopak rozhodné je, že za stěžovatelku nebylo odváděno pojistné na sociální zabezpečení. Dělo se tak přitom za situace, kdy stěžovatelka byla jedinou jednatelkou uvedené obchodní společností a zároveň u této společnosti byla zaměstnána jako designer, když také byla společníkem jmenované společnosti. Byť přitom podle zákona obecně platí, že porušení povinnosti zaměstnavatele, který sráží pojistné zaměstnancům, ale neodvádí jej, nelze dát k tíži zaměstnancům, u osob, které byly jak zaměstnancem, tak společníkem zaměstnavatele, respektive obchodní společnosti, tento ochranný princip podle relevantní právní úpravy neplatí. Podle krajského soudu tak nebylo sporu o tom, že stěžovatelka pro společnost PROOF 99 s. r. o., vykonávala práci, avšak současně bylo nesporné, že za ni nebylo odváděno pojistné na sociální zabezpečení, přičemž se na ni jako řídícího člena zaměstnavatele nevztahovalo výše uvedené ochranné pravidlo. Proto ani podle krajského soudu neměla stěžovatelka v rozhodném období nárok na podporu v nezaměstnanosti.
4. S uvedenými závěry se pak v ústavní stížností napadeném rozsudku zcela ztotožnil i Nejvyšší správní soud, když kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Ve shodě s právním názorem krajského soudu uzavřel, že v rozhodném období nemůže být na stěžovatelku nahlíženo jako na důchodově pojištěnou, a to s ohledem na to, že stěžovatelka byla současně společníkem a statutárním orgánem společnosti PROOF 99 s. r. o., a tato společnost za stěžovatelku neodváděla pojistné (viz §11 odst. 2 věta třetí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Stěžovatelka proto v rozhodném období nezískala potřebných 12 měsíců důchodového pojištění a nemohl jí tak vzniknout nárok na podporu v nezaměstnanosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v kontextu těchto závěrů správních soudů především namítá, že žádný právní předpis nezakazuje, aby jednatel společnosti s ručeným omezeným byl současně jejím zaměstnancem - o to méně tedy lze z tohoto duplicitního stavu dovozovat neplatnost pracovní smlouvy (stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud správní soudy dovodily, že stěžovatelce nelze přiznat podporu v nezaměstnanosti z důvodu, že za ni zaměstnavatel neplatil po rozhodnou dobu řádně sociální pojištění, pak je pravda, že toto pojištění nebylo za stěžovatelku hrazeno v plné výši, avšak důvodem bývá toliko objektivní skutečnost, že zaměstnavatel neměl na úhradu sociálního pojištění finanční prostředky. Finanční situace společnosti PROOF 99 s. r. o., byla dokonce taková, že na ní v roce 2014 byl prohlášen konkurs. Zaměstnanci - v tomto případě tedy stěžovatelce - nelze klást k tíži, že za něj zaměstnavatel neplatil řádně sociální pojištění, a to ani v případě, je-li zaměstnanec současně jednatelem a společníkem zaměstnavatele. Stěžovatelka považuje za nespravedlivé, aby na rozdíl od ostatních zaměstnanců firmy zůstala bez jakékoliv hmotné podpory jen proto, že byla současně jednatelkou a společníkem zaměstnavatele, když po celou dobu svého pracovního poměru řádně a svědomitě pracovala.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či ve správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva "podústavního", a stěžovatelka zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení zákonnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
11. Jak plyne z narativní části, rozhodnou pro nepřiznání podpory v nezaměstnanosti byla ve stěžovatelčině věci okolnost, že za ni zaměstnavatel - jehož byla společníkem a statutárním orgánem - neodváděl příslušné platby pojistného (a nikoliv posouzení platnosti stěžovatelčiny pracovní smlouvy). Právní úprava v zákoně o důchodovém pojištění, relevantní pro případ stěžovatelky, přitom zamezovala zneužití ochrany zaměstnanců, kteří nebyli v orgánech obchodních společností. I v situaci, když za takové zaměstnance společnost neodváděla pojistné na sociální zabezpečení, nároky těchto zaměstnanců plynoucí ze systému pojištění tím nebyly dotčeny. Výjimku tvořili zaměstnanci, kteří byli zároveň v řídících orgánech takové společnosti a měli tak vliv jak na její hospodaření, tak na to, zda pojistné za všechny zaměstnance bylo řádně odvedeno.
12. S ohledem na tento vliv zaměstnanců, jež zároveň vykonávali například funkci statutárního orgánu nebo byli společníky obchodní společnosti (tedy svého zaměstnavatele), lze akceptovat, že jim zákon neposkytoval ochranu ve stejném rozsahu jako zaměstnancům, kteří v takovémto výsadním postavení nebyli (srov. k tomu též důvodovou zpráva k zákonu č. 263/2002 Sb., kterým se mění zákon o důchodovém pojištění a některé další zákony).
13. Sama skutečnost, že obchodní společnost, v níž stěžovatelka působila, měla špatné hospodářské výsledky, stěžovatelku ještě nezbavovala odpovědnosti za to, aby bylo pojistné řádně hrazeno. Stěžovatelka se přitom v ústavní stížnosti takřka vůbec otázce nehrazení pojistného nevěnuje. Neuvádí například, zda společnost se pokoušela dlužné pojistné uhradit formou splátkového kalendáře atp. Správní soudy tak v případě stěžovatelky aplikovaly relevantní znění zákona a sama stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by nasvědčovalo tomu, že by takovýto postup byl nesprávný či nespravedlivý.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše lze konstatovat, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu