ECLI:CZ:US:2017:3.US.3648.16.1
sp. zn. III. ÚS 3648/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 8 Tdo 795/2016-46, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2016 č. j. 6 To 409/2015-1507 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 14. května 2015 č. j. 104 T 21/2014-1375, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní zásada nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že spolu s dalšími obžalovanými fakturovala práci, v rámci zakázek ohledně oprav veřejného osvětlení v Havířově, ač věděla, že tato práce nebyla vykonána. Proplacením těchto neprovedených prací se společnost, v níž byla stěžovatelka jednatelkou, obohatila o více než 2 500 000 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud na základě řady svědectví, zejména jednoho ze zaměstnanců společnosti, v níž byla stěžovatelka jednatelkou, a listinných důkazů.
3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelka a ostatní obžalovaní a poškozené statutární město Havířov odvolání, na jehož základě zrušil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu a sám nově napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání totožného trestného činu a zároveň zmírnil trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, jehož výkon odložil na tři roky. Další dva obžalované v části obžaloby zprostil. Krajský soud sám doplnil dokazování, přičemž se ztotožnil se všemi podstatnými skutkovými a právními závěry okresního soudu.
4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Především neshledal, že by hodnocení soudů obsahovalo tzv. extrémní rozpor, jelikož důkazy tvoří logický řetězec poznatků, nevzbuzující důvodné pochybnosti ohledně stěžovatelčiny viny. Stěžovatelčino jednání, spočívající v podstatě v pouhém vydávání příkazů, je způsobilé naplnit všechny znaky trestného činu podvodu, přestože na něj muselo logicky a očekávatelně navazovat jednání dalších osob. Stěžovatelka se pak dle Nejvyššího soudu nemůže vyvinit ani poukazem na možné zabránění vzniku škody pečlivým jednáním poškozeného města. Dovolací soud se však ztotožnil se stěžovatelkou v tom směru, že výroková věta obsahuje nepřesnost, pokud jako poškozeného uvádí i společnost, které žádná škoda prokazatelně nevznikla. Pro takové pochybení však není dle Nejvyššího soudu nutné napadený rozsudek rušit, neboť změna ve výrokové větě se ve stěžovatelčině postavení nijak neprojeví. Vina stěžovatelky a její trest nebyly od této skutečnosti odvozeny a uvedená společnost byla s nárokem odkázána na občanskoprávní řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že skutky, pro něž byla odsouzena, nejsou trestným činem. Dle stěžovatelčina názoru nelze nikoho uvést v omyl pouhým udělením pokynu k vystavení nesprávného dodacího listu. Vystavení dodacího listu s nepravdivým obsahem nemůže vést ke vzniku škody. Podstatné totiž je jednání objednatele, který svým podpisem na dodacím listu stvrzuje správnost jeho obsahu, tedy to, že skutečně dílo obsažené v dodacím listu bylo zhotoveno a objednatelem převzato. Je na objednateli, aby postupoval s náležitou pečlivostí a dílo si řádně převzal a jeho zhotovení překontroloval. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Oba údajně poškození mohli v daném případě vzniku škody snadno zabránit. V jednom případě dokonce soudy dospěly k závěru, že zaměstnanec města (druhý obžalovaný) o vadném plnění věděl.
6. Extrémní rozpor pak stěžovatelka shledává v hodnocení důkazů. K závěru o vině dospěly soudy na základě jediné usvědčující výpovědi nevěrohodného svědka. Ten sám stál za celou trestnou činností a stěžovatelka pouze podepisovala podklady, které jí předložil. Tímto sofistikovaným plánem docílil stěžovatelčina trestního stíhání. Jeho trestní odpovědnost dovodily i soudy, avšak příslušné orgány činné v trestním řízení řádně nekonaly. Obecné soudy navíc zcela bezdůvodně odmítly provést důkazy, nasvědčující nevěrohodnosti tohoto svědka, a rovněž nesprávně určily poškozený subjekt, což uznal i Nejvyšší soud. Dle stěžovatelky je pak tato vada důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, a to i z toho důvodu, že civilní soud je vázán výrokem o vině v trestním rozsudku. Soudy dle stěžovatelky rovněž porušily zásadu subsidiarity trestní represe, neboť celá věc má pouze soukromoprávní povahu a je řešena v civilním řízení. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá.
10. Většina stěžovatelčiných námitek je pouhým zopakováním její obhajoby z jednotlivých fází trestního řízení. Soudy se však s jejími námitkami podrobně vypořádaly. V tomto směru Ústavní soud poukazuje zejména na důkladné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Jeho velmi podrobné závěry, opřené i o judikaturu Ústavního soudu, přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě nezohledňuje. Z tohoto důvodu je třeba pro neopodstatněnost odmítnout zejména námitku netrestnosti jejího jednání a otázku naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty pouhým vydáním pokynu, relevance kritéria opatrnosti poškozeného subjektu a roli, kterou při řešení této otázky hrála skutečnost, že pozici "kontrolora" zastával jeden z obžalovaných. Totéž pak platí ohledně námitek stran existence tzv. extrémního rozporu, podílu hlavního svědka na trestné činnosti i zásady subsidiarity trestní represe a úplnosti provedeného dokazování. Všemi těmito otázkami se dovolací soud (rovněž tak krajský soud) velmi podrobně zabýval, a stěžovatelka s jeho jasnými a konkrétními závěry v podstatě ani nepolemizuje. Z toho důvodu Ústavní soud plně odkazuje na tato obsáhlá odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Důvodem pro věcné projednání, natož pro vyhovění ústavní stížnosti pak nemůže být ani Nejvyšším soudem uznané pochybení v popisu poškozených subjektů. Zrušení napadených rozhodnutí z tohoto důvodu by dle Ústavního soudu bylo projevem přepjatého formalismu a nehospodárného zásahu do činnosti soudů bez dostatečně významného důvodu. Nelze stěžovatelce přisvědčit v tom, že by se toto pochybení mělo nějak negativně projevit v občanskoprávním řízení o náhradě škody. Soudy rozhodující v tomto řízení musí podle principu právní jistoty brát ohled nejen na výrokovou část trestních rozsudků, ale i na odůvodnění, zvláště u rozhodnutí Nejvyššího soudu (k ústavně konformnímu výkladu vázanosti ostatních soudů trestními rozsudky viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud navíc nemůže proti případným pochybením soudů v občanskoprávním řízení zasahovat "preventivně", neboť vyhovět může jen ústavní stížnosti, která brojí proti aktuálnímu zásahu do základních práv a svobod.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu