ECLI:CZ:US:2017:3.US.3654.16.1
sp. zn. III. ÚS 3654/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. E., t. č. Věznice Jiřice, Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Alešem Pišingerem, advokátem, sídlem Kolbenova 942/38a, Praha 9 - Hloubětín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2016 č. j. 11 To 440/2016-36 a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 31. srpna 2016 č. j. 15 PP 30/2016-22, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 8. 2016 č. j. 15 PP 30/2016-22 byla podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnuta žádost stěžovatele jako odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku okresního soudu sp. zn. 1 T 142/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 13 To 133/2012. Za zásadní považoval okresní soud skutečnost, že stěžovatel poté, kdy byl dne 2. 1. 2011 propuštěn z výkonu trestu v trvání 72 měsíců (který vykonával za trestný čin znásilnění), se znovu dopustil téhož trestného činu (dne 18. 9. 2011), tudíž je zjevné, že předchozí výkony trestu odnětí svobody k jeho nápravě nevedly. Dle názoru soudu není za dané situace vyhovění stěžovatelem podané žádosti na místě, a to právě s ohledem na prokázané sklony k páchání sexuálně motivované trestné činnosti v minulosti a v důsledku toho zvýšenou potřebu sledování jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody po výrazně delší dobu. Očekávat, že odsouzený bude na svobodě vést řádný život, je možno pouze tehdy, pokud míra rizika, že bude opakovat trestnou činnost, není vyšší, než je u populace obvyklé. Popsané předchozí chování stěžovatele však podle soudu svědčí o skutečně vysokém riziku recidivy. Toto riziko dle názoru soudu nelze eliminovat pomocí, které se odsouzenému dostává ze strany spolku na svobodě, který podal žádost o podmíněné propuštění stěžovatele, ani ze skutečnosti, že stěžovatel i přes ukončené ochranné léčení navázal spolupráci s Psychiatrickou nemocnicí v Havlíčkově Brodě. Vzhledem k uvedenému, i přes velmi kladné hodnocení stěžovatele z výkonu trestu, považoval soud podmíněné propuštění odsouzeného za krok velmi riskantní a pro společnost velmi ohrožující. Po zhodnocení všech ve věci zjištěných skutečností okresní soud uzavřel, že stěžovatel je s ohledem na charakter trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, osobou velmi rizikovou a pro společnost nebezpečnou a jeho případné propuštění je vzhledem k jeho dosavadnímu způsobu života a počtu odsouzení příliš velkým, a tudíž nepřijatelným, rizikem. Soud proto podanou žádost zamítl.
3. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Usnesením krajského soudu ze dne 29. 9. 2016 č. j. 11 To 440/2016-36 byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu mimo jiné i v tom, že u stěžovatele není splněna třetí podmínka k podmíněnému propuštění a tou je prognóza vedení řádného života na svobodě po případném vyhovění jeho žádosti a uzavřel, že předchozí způsob života a chování stěžovatele svědčí o vysokém riziku hrozící recidivy, které není možno eliminovat využitím institutů, které stěžovatel nabízí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami a rozhodnutí soudu tak nesplňuje náležitosti požadované v §134 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že krajský soud v odůvodnění odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1417/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), v němž jako účastník řízení vystupoval právě stěžovatel, přestože v odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je chyba, neboť není pravdou, že by "se stěžovatel po předchozím podmíněném propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další, a to stejné trestné činnosti", když stěžovatel podmíněně z výkonu trestu propuštěn nebyl. Přestože měl krajský soud k dispozici soudní spis, tuto nepravdu neodhalil a opakoval ji.
5. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nerespektoval námitky stěžovatele obsažené v jeho stížnosti, nedoplnil dokazování a neprovedení navržených důkazů neodůvodnil, zejména pokud jde o důkaz ujištěním zapsaného spolku Mezinárodní vězeňské společenství ze dne 19. 7. 2016; dále se nevypořádal s důkazním návrhem na výslech svědka PhDr. Petra Nováka, Ph.D., psychologa Věznice Jiřice. Podle stěžovatele krajský soud nedostál své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit. Nevyhoví-li krajský soud stěžovatelem navrženým důkazům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.
6. Napadené usnesení krajského soudu dle názoru stěžovatele porušilo čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť krajský soud vycházel pouze ze závažnosti již spáchané trestné činnosti a z vysokého rizika recidivy a budoucí chování stěžovatele dovodil z jeho chování v minulosti, přičemž toto již bylo zohledněno v odsuzujícím rozsudku. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405), že třetí hmotněprávní obecný předpoklad pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovený v §88 odst. 1 trestního zákoníku, tj. očekávání, že stěžovatel povede po propuštění z výkonu trestu řádný život, nelze vyložit jinak, nežli tak, že "předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu". Při zdůvodňování negativního závěru ohledně prognózy vedení řádného života proto nepostačuje převzít identické argumenty, jimiž soudy dříve zdůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody. Kdyby k tomu totiž došlo, šlo by o nepřípustné porušení zákazu dvojího přičítání, odporující principu ne bis in idem, obsaženému v čl. 40 odst. 5 Listiny. Podobně v nálezu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) Ústavní soud vyslovil, že rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinnosti, jednak v existenci takových skutečností, z nichž by bylo možno důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Rozhodovat je třeba vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí, a nikoli podle stavu quo ante (shodně nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. K námitce stěžovatele ohledně neprovedení navržených důkazů Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, ve kterém se krajský soud uvedenou otázkou zabýval a dostatečným způsobem se s ní vypořádal. Krajský soud konstatoval, že okresní soud provedl procesně správným způsobem všechny důkazy, které k rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění potřeboval. Jestliže mu odsouzený vytýká, že některé jím navrhované důkazy provedeny nebyly, nebo nebyly provedeny v dostatečném rozsahu, pak tato výtka podle krajského soudu není oprávněná. Krajský soud poukázal na to, že je ponecháno na úvaze soudu prvního stupně, které důkazy v řízení provede, neboť je tím orgánem, který určuje rozsah dokazování a také na základě dokazování, které provedl, tvoří závěr, jímž odpovídá na otázku, zda jsou podmínky pro podmíněné propuštění u konkrétního odsouzeného splněny, či nikoliv. Krajský soud uzavřel, že okresní soud vycházel z dostatečného základu a své rozhodnutí přesvědčivě a řádně odůvodnil, takže nebyly shledány vady rozhodnutí ani po procesní, ani po jeho věcné stránce. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil předpoklad pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovený v §88 odst. 1 trestního zákoníku, a to očekávání, že stěžovatel povede po propuštění z výkonu trestu řádný život.
12. Ústavní soud již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění. Ústavní soud proto předně odkazuje na svou již ustálenou judikaturu, z níž plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 a řada dalších]. Ani Ústava či Listina nezaručují právo na podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Není tedy institutem, kterého bude použito "automaticky", ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů.
13. Soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12, nebo ze dne 21. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17).
14. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je plně v kompetenci obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl pouze tehdy, jestliže obecnými soudy podaný výklad by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představoval tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09 a ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1363/17).
15. Ústavní soud se soustředil na obsah obou napadených rozhodnutí z pohledu možného porušení základních práv stěžovatele, k němuž by mohlo dojít, jestliže by soudy svá rozhodnutí založily na svévolném výkladu práva či svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Nic takového však v posuzované věci neshledal. Namítá-li stěžovatel vůči oběma napadeným rozhodnutím porušení zásady ne bis in idem z důvodu zohlednění jeho trestní minulosti a toho, že po dřívějším propuštění z výkonu trestu páchal další trestnou činnost, nelze než odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které "zohlednění trestní minulosti [konkrétně skutečnosti, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další trestné činnosti, kdy předchozí tresty, včetně výchovných, nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem] nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody" (usnesení ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 248/15). V jiném rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že "otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje. Závěr soudce musí být v obdobných případech především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele" (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 279/14, usnesení ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 158/17).
16. V posuzovaném případě Ústavní soud setrval na závěrech obsažených ve své konstantní judikatuře. Soudy rozhodující o žádosti stěžovatele jako základní překážku pro nabytí přesvědčení o tom, že stěžovatel po podmíněném propuštění povede řádný život, spatřovaly jeho selhání při minulém propuštění z výkonu trestu, nikoli pouhou skutečnost, že byl několikrát trestně stíhán. Potřebují-li proto k získání důvěry delší dobu a z tohoto důvodu žádost stěžovatele zamítly, nelze v tom spatřovat porušení základních práv stěžovatele.
17. Přihlédnutí k předchozím odsouzením osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k předchozím odsouzením není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17).
18. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) je nepřípadný s ohledem na odlišný skutkový stav. Ve věci rozhodované uvedeným nálezem šlo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě jen zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci obecné soudy nezamítly žádost stěžovatele kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž kvůli tomu, že dřívější tresty se minuly svým účinkem a stěžovatel se z nich nepoučil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17).
19. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1417/16, vydané ve věci stěžovatele, aniž přihlédl k opravnému usnesení, vydanému Ústavním soudem v předmětné věci; stěžovatel namítal, že "podmíněně z výkonu trestu propuštěn nebyl". V opravném usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1417/16 Ústavní soud opravil své usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1417/16 na straně 3 odůvodnění tak, že ve větě "Ty vycházely především ze skutečnosti, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl opakovaně stejné trestné činnosti i po předchozím podmíněném propuštění z výkonu dříve mu uložených trestů odnětí svobody za stejné delikty, riziko recidivy tak u něj bylo se zřetelem k okolnostem případu zvýšeno" se vypouští slovo "podmíněném". Uvedenou námitku stěžovatele však Ústavní soud pro posouzení předmětné věci neshledal významnou, neboť skutečnost, zda šlo o "podmíněné" propuštění z výkonu trestu není pro posouzení nynější věci rozhodující.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu