ECLI:CZ:US:2017:3.US.3662.16.1
sp. zn. III. ÚS 3662/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Onyx Energy projekt II s. r. o., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. září 2016 č. j. 7 Afs 91/2016-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 5 A 18/2015-63, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení označených výroků shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a k neoprávněnému zásahu do základního práva vlastnit majetek. Dále stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud uložil ministru financí vydat rozhodnutí o prominutí daně nebo příslušenství daně podle §260 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v rozhodném znění (dále jen "d. ř.").
2. Stěžovatelka provozuje zařízení na výrobu elektřiny - fotovoltaickou elektrárnu. Z příjmů je jí pravidelně srážen odvod za elektřinu ze slunečního záření (dále jen "solární odvod") dle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Stěžovatelka je přesvědčena, že solární odvod nepřiměřeně omezuje její podnikání a působí jí vážné ekonomické komplikace ústící ve "rdousící efekt".
3. Napadeným rozsudkem zamítl městský soud stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který spatřovala v nevydání rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 d. ř. Městský soud posoudil žalobu jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že nevyužila-li stěžovatelka konkrétní ochranu, kterou jí poskytovaly §156 a 157 d. ř. a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany konkrétního subjektu před likvidačními ("rdousivými") účinky solárního odvodu, nemůže se účinně domáhat zásahovou žalobou vydání rozhodnutí ministra podle §260 d. ř., prostřednictvím kterého by jí byl tento odvod prominut.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost podanou stěžovatelkou proti rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud odkázal na svou dosavadní judikaturu v otázkách solárního odvodu, z níž vyplývá nutnost nejprve využít možností §156 a 157 d. ř. Dále pak vypořádal konkrétní námitky vůči rozhodnutí městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 5 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
6. Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jí obecné soudy neposkytly ochranu, k úspěšnosti žaloby vyžadovaly vyčerpání i opravného prostředku podle §156 a násl. d. ř. a neumožnily jí prokázat existenci "rdousícího efektu" solárního odvodu. Stanovením přísných podmínek pro úspěšnost žaloby měly v dané věci obecné soudy fakticky odepřít právo na soudní ochranu při výběru daní. Nevydáním rozhodnutí o prominutí daně ministrem financí podle §260 d. ř. bylo podle stěžovatelky porušeno její legitimní očekávání, které je založeno nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
7. Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší správní soud se svým názorem, že stěžovatelka měla vyčerpat opravný prostředek podle §156 a násl. d. ř., odchýlil od své dosavadní judikatury, aniž aktivoval rozšířený senát. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na zákonného soudce.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není obecným soudem dalšího stupně, součástí soustavy soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené na ústavní úrovni; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na soudní ochranu. Z napadeného rozhodnutí však žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá.
11. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 1 Afs 171/2015-41 se podrobně věnují solárním odvodům a jejich dopadům. Ústavní soud proto jen stručně uvádí, že jedním z možných způsobů zmírnění "rdousícího efektu" solárního odvodu je postup podle §260 d. ř. umožňující prominutí daně ministrem financí. Obecné soudy již zaujaly názor, že v nečinnosti ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah. Kromě toho stěžovatelka byla povinna využít všech jí dostupných prostředků, včetně institutu posečkání s úhradou daně podle §156 a 157 d. ř. Podmínky pro rozhodnutí podle §260 d. ř. nesplnila, jelikož neosvědčila právě využití všech podpůrných možností nápravy a domáhala se přímo rozhodnutí o prominutí solárního odvodu, což ovšem není
možné - viz ustálená judikatura obecných soudů.
12. Současná právní úprava a rozhodovací praxe nabízí stěžovatelce možnosti obrany proti "rdousícímu efektu" daně, resp. solárního odvodu, a uvádí i konkrétní postup, jímž se má proti němu bránit. Stěžovatelka nevznesla žádné nové námitky, které by mohly již zavedenou rozhodovací praxi jak obecných soudů, tak Ústavního soudu změnit. Z těchto důvodů také nemohlo dojít ani k nezákonnému zásahu do práv stěžovatelky, ani k porušení jejího ústavně zaručeného práva.
13. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelčině námitce, že v řízení před Nejvyšším správním soudem byla odňata svému zákonnému soudci. Odklon od dosavadní judikatury vysvětluje stěžovatelka tak, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odkázal na svůj rozsudek ze dne 30. 6. 2016 č. j. 4 Afs 66/2016-34, ve kterém uvedl, že se neztotožňuje ani se závěrem stěžovatelky, že městský soud nesprávně interpretoval a následně i nesprávně aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Photon SPV 3. Zdůraznil v něm, že právní větu vytvořenou z tohoto rozsudku nelze vytrhávat z kontextu, kterým je zejména odůvodnění samotného rozhodnutí. Z tohoto odůvodnění přitom Nejvyššímu správnímu soudu jednoznačně plyne, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, spočívajícím v nevydání rozhodnutí dle §260 d. ř., může být úspěšná jen tehdy, pokud "se stěžovatel poctivě pokusil využít všech "konvenčních" prostředků ochrany proti zátěži představované solárním odvodem, a přesto tyto prostředky nejsou s to zachovat jeho životaschopnost. Je tedy především povinen doložit, že využil instrumentů podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jím placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné.". Proto v citovaném rozsudku připomněl, že bylo věcí stěžovatelky, aby prokázala splnění této podmínky, a to tím, že by se s příslušnými žádostmi obrátila na příslušného správce daně. Pokud tak neučinila, nemůže dovozovat, že by její žádosti byly neúspěšné, resp. že by nevedly k nápravě údajně nezákonného stavu. Správní orgány, tj. orgány finanční správy, totiž musí mít možnost učinit vše k nápravě závadného stavu (byl-li by zde tvrzený "rdousivý" účinek solárního odvodu). Teprve poté mohou nastoupit v souladu s §5 s. ř. s. správní soudy a postup správních orgánů přezkoumat, nemohou je tedy nahradit a přímo rozhodnout, jak de facto požaduje stěžovatelka.
14. Stěžovatelka z odkazu na §5 s. ř. s. dovozuje, že Nejvyšší správní soud označuje postup dle §156 a násl. d. ř. za opravný prostředek ve smyslu §108 d. ř. Tím se dle stěžovatelky dostal Nejvyšší správní soud do rozporu se svým rozsudkem ze dne 26. 11. 2015 č. j. 7 Afs 131/2015-32, zejména s touto jeho částí, ve které uvádí, že druhy opravných prostředků, které lze proti rozhodnutí při správě daní uplatnit, vymezuje daňový řád v ust. §108 odst. 1 a rozděluje je na řádné opravné prostředky, kterými jsou odvolání nebo rozklad, a na mimořádné opravné prostředky, kterým je návrh na povolení obnovy řízení, přičemž tento výčet opravných prostředků je taxativní, jelikož daňový řád nepřipouští možnost rozšíření jejich výčtu například uvozením slovy "zejména", "příkladmo" apod.
15. Srovnáním obou pasáží je ovšem zřejmé, že o žádný rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu nejde. Odkaz na §5 s. ř. s. neznamená, že by postup dle §156 d. ř. byl podle Nejvyššího správního soudu zvláštním druhem opravného prostředku (jak to dovozuje stěžovatelka ve své ústavní stížnosti). Šlo pouze o vysvětlení zásady subsidiarity soudního přezkumu. Dospěla-li judikatura Nejvyššího správního soudu k závěru, že nelze požadovat vydání rozhodnutí dle §260 d. ř., nebylo-li předtím využito nástrojů dle §156 a násl. d. ř., nelze se na soud obrátit s poukazem, že takový postup by byl stejně neúčinný, aniž by správní orgány měly možnost napravit závadný stav.
16. S ohledem na to, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro to, aby mohla požadovat vydání rozhodnutí dle §260 d. ř., neshledal Ústavní soud důvod ani k tomu, aby vyhověl jejímu návrhovému žádání, aby vydání takového rozhodnutí uložil ministru financí, nehledě na to, že k takovému rozhodnutí by ani Ústavní soud nebyl příslušný, jak to plyne z §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v té části, která směřuje proti napadeným rozhodnutím správních soudů, a ve zbytku (viz bod 16) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu