ECLI:CZ:US:2017:3.US.3693.17.1
sp. zn. III. ÚS 3693/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Igora Žižka, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Tauberem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 207/34, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 33 Cdo 3503/2017-246, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 5. dubna 2017 č. j. 39 Co 432/2016-200 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 6 C 303/2015-148, ve znění opravného usnesení ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 6 C 303/2015-160, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a MVDr. Dominika Vlacha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 Ústavy a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že rozsudkem ze dne 4. 11. 2016 č. j. 6 C 303/2015-148, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2016 č. j. 6 C 303/2015-160, uložil Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 13 767 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastník domáhal zaplacení úroku z prodlení z částky 1478 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že poté, co byl dne 3. 4. 2015 přijat pes stěžovatele k pohotovostnímu ošetření na kliniku vedlejšího účastníka po autoúrazu, bylo provedeno několik vyšetření, mimo jiné se zjištěním mnohačetné fraktury stehenní kosti. Stěžovatel nejprve požadoval eutanázii, k níž však nebyl z lékařského hlediska důvod. Stěžovatel si psa nejprve převzal s tím, že si zajistí eutanázii jinde, s odstupem několika hodin pak ale požadoval operaci. Po chirurgickém ošetření pes upadl do kómatu, vyšetření pomocí počítačové tomografie ovšem stěžovatel odmítl, a byť byl pes následně každých 30 minut - včetně nočních hodin - kontrolován, uhynul. Stěžovatel v této souvislosti odmítl uhradit operační zákrok a následnou intenzivní péči. K eventuální odpovědnosti vedlejšího účastníka obvodní soud zejména uvedl, že vedlejší účastník za smrt odpovědný není, protože stěžovatel i přes poučení odmítl vyčkat s operačním zákrokem do druhého dne, byť nepochybně i jako laik byl srozuměn s tím, že se tím zvyšuje riziko pooperačních komplikací v souvislosti s narkózou, která je sama o sobě riziková. K úmrtí podle obvodního soudu došlo i přesto, že operace byla provedena lege artis, a proto byl stěžovatel povinen zaplatit za provedená ošetření.
3. K odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že odvolání stěžovatele proti II. výroku rozsudku obvodního soudu o zamítnutí části žaloby odmítl. Byla-li totiž část žaloby směřující vůči stěžovateli zamítnuta, byl stěžovatel v této části dílem úspěšný a nemá v tomto rozsahu aktivní legitimaci k podání odvolání (I. výrok rozsudku městského soudu). Výrokem II. městský soud potvrdil výrok I. rozsudku obvodního soudu ve věci samé a jeho výrok III. a svým výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. I podle městského soudu byl postup vedlejšího účastníka lege artis, když vedlejší účastník byl limitován pokyny samotného stěžovatele, pro něhož byla primární výše nákladů za ošetření psa.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Z obsahu dovolání bylo totiž podle Nejvyššího soudu zřejmé, že stěžovatel svými námitkami nevystihl dovolací důvod, jímž lze vytýkat jen nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatel naopak svými námitkami primárně zpochybňoval správnost, popřípadě úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo právní posouzení věcně založeno. Takovouto argumentací však přípustnost dovolání založit nelze.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá, že soudy neprovedly jeho výslech a neprovedly důkaz e-mailem ze dne 7. 4. 2015 (podle stěžovatele tak jde o opomenuté důkazy). Stěžovatel nebyl dále poučen vedlejším účastníkem o rizicích operace a vedlejší účastník odmítl Státnímu veterinárnímu ústavu v Praze vydat svoji dokumentaci, čímž znemožnil úplné ověření správnosti svého léčebného postupu. Obvodní soud navíc nepřípustně aktivisticky vyžádal závěry Revizní komise Komory veterinárních lékařů, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a zásadu koncentrace řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Co se týká stěžovatelem tvrzených "opomenutých důkazů" ohledně e-mailu ze dne 7. 4. 2015 a jeho vlastního výslechu, pak v ústavní stížnosti neuvádí, co z těchto důkazů má vlastně vyplývat. Pokud jde o zmíněný e-mail, je ve skutečnosti otázkou, jakou zprávu má stěžovatel v tomto kontextu na mysli. Na straně 2 rozsudku městského soudu je uvedeno, že v tento den stěžovateli e-mailem vedlejší účastník sdělil, že si může vyzvednout ostatky psa; což je skutečnost, která podle Ústavního soudu není sporná. Pokud stěžovatel navrhoval svůj vlastní výslech jako účastníka řízení, rovněž v ústavní stížnosti nevysvětluje, k čemu by měl být slyšen, respektive zda opravdu existuje skutečnost, kterou nelze prokázat podle §131 odst. 1 občanského soudního řádu jinak [subsidiární povahu výslechu účastníka řízení ve své judikatuře nezpochybňuje ani Ústavní soud - srov. přiměřeně například nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)].
10. O rizicích operace byl stěžovatel i podle názoru Ústavního soudu poučen, neboť bylo doporučováno s operací posečkat (neoperovat v den úrazu), po upadnutí psa do kómatu bylo navrhováno stěžovatelem odmítnuté vyšetření centrální tomografií a podobně. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že Státnímu veterinárnímu ústavu nebyla vydána veterinární dokumentace vedená vedlejším účastníkem, pak lze odkázat na přiléhavé konstatování městského soudu, že stěžovatel žádné relevantní údaje v ní obsažené nezpochybňuje, když dokonce odmítá na pořízených fotografiích svého psa identifikovat - srov. k tomu strana 7 rozsudku městského soudu. Námitku o nevydání veterinární dokumentace tak lze i podle Ústavního soudu spravedlivě hodnotit jako účelovou.
11. Vyžádal-li si konečně obvodní soud nad rámec důkazních návrhů účastníků řízení zprávu Revizní komise Komory veterinárních lékařů (která o věci rozhodovala z podnětu samotného stěžovatele), pak žádné procesní zásady tímto postupem neporušil, neboť existence této zprávy vyplývala ze samotného spisového materiálu a soud ji považoval za potřebnou ke zjištění úplného skutkového stavu.
12. Ve stěžovatelově věci podle názoru Ústavního soudu pak nepochybil ani Nejvyšší soud, neboť jeho závěr o tom, že jeho dovolání neobsahuje relevantní argumentaci vážící se k nesprávnému právnímu posouzení věci, stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje pouze jedinou větou s tím, že soudy došly ke svým závěrům procesně nedovoleným způsobem. Nic takového však Ústavní soud nezjistil a stěžovatel tuto svoji námitku - tedy kromě toho, co již bylo výše vypořádáno shora - neupřesňuje.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu