ECLI:CZ:US:2017:3.US.3752.16.1
sp. zn. III. ÚS 3752/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. René Gemmela, bez právního zastoupení, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2016, č. j. 30 A 25/2016-56, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 As 230/2016-10, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve slovech "proti výroku o nákladech řízení nebo", takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí - Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové v bodu II. výroku - a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K návrhu na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel připojil i návrh na zrušení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve slovech "proti výroku o nákladech řízení nebo".
Stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zastoupen jiným advokátem (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla stěžovateli v bodu II. výroku přiznána náhrada nákladů řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud doplnil, že stěžovateli nepřiznal náklady právního zastoupení, neboť nepřehlédl, že se stěžovatel nechal zastupovat kolegou advokátem z kanceláře, v níž sám stěžovatel vykonává advokacii a takové zastoupení krajský soud označil za účelové a nedůvodné.
Proti výroku II. krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta jako nepřípustná podle §104 odst. 2 soudního řádu správního, podle kterého je kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo důvodům rozhodnutí soudu, nepřípustná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že s ohledem na ústavní zásadu rovnosti má každý bez ohledu na své vzdělání a znalosti ústavní právo na právní pomoc advokáta v řízení před soudy. Pokud tohoto práva využije, má při splnění zákonných podmínek právo na náhradu nákladů řízení vůči procesně neúspěšné protistraně. Toto právo nemůže být upřeno jen proto, že sám je advokátem a má právní vzdělání. Stěžovatel přitom poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501). V této souvislosti stěžovatel namítá, že mu krajský soud svým postupem upřel také jeho právo na paušální náhradu nákladů ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, stěžovatel namítá, že §104 odst. 2 soudního řádu správního, na jehož základě byla jeho kasační stížnost Nejvyšším správním soudem odmítnuta, znamená, že rozhodnutí krajského soudu v nákladovém výroku může účastník napadnout toliko ústavní stížností. Přezkum nákladových výroků je však zejména věcí obecných soudů a měl by být generálně přípustný. Pokud §104 odst. 2 soudního řádu správního takový přezkum nákladového výroku zakazuje, je podle stěžovatele namístě jej pro neústavnost zrušit.
II.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele jako nepřípustnou, se Ústavní soud zabýval otázkou, zda nedošlo k porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Pokud Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení správního, tj. zda bylo dodrženo právo stěžovatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního posoudil přípustnost kasační stížnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost kasační stížnosti v předmětné věci neshledal. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2026/16).
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, Ústavní soud připomíná, že otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z
upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního ze strany krajského soudu byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry krajského soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud v dané věci aplikoval §60 odst. 1 soudního řádu správního a své rozhodnutí odůvodnil způsobem, s nímž stěžovatel zásadně nesouhlasí. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že příslušný soud rozvedl své myšlenkové pochody, které ho k aplikaci daného ustanovení vedly. Krajský soud vyšel ve své podstatě z toho, že se stěžovatel nechal v soudním řízení zastupovat advokátem, kterým byl kolega z advokátní kanceláře, v níž stěžovatel vykonává advokacii. K tomu krajský soud uvedl, že stěžovatel sám tak má dostatečné právní vzdělání a znalosti, aby se v daném soudním řízení nemusel nechat zastupovat jiným advokátem, což potvrzuje fakt, že většinu úkonů v soudním řízení po podání žaloby činil stěžovatel osobně, nikoliv prostřednictvím svého zástupce. Krajský soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že pokud stěžovatel náklady spojené se zastupováním v předmětné věci advokátem skutečně vynaložil nebo bude povinen je v budoucnu vynaložit, nejde dle krajského soudu o náklady vynaložené důvodně ve smyslu §60 odst. 1 soudního řádu správního.
Za těchto okolností nelze proto hodnotit nepřiznání práva na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení stěžovateli ze strany krajského soudu jako neopodstatněné, které by znamenalo zásah do základního práva stěžovatele, jak ve své ústavní stížnosti namítá.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti v souvislosti s nákladovým výrokem II. napadeného rozsudku krajského soudu dovolával nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (275/2014 Sb.), Ústavní soud připomíná, že v něm označil za ústavně konformní "takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, přiznávají, pokud je to nutné pro naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle §137 odst. 1 občanského soudního řádu, i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není", a to s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny (bod 45). Z nálezu dále vyplývá, že využití tohoto postupu v konkrétní věci bude podmíněno posouzením celkového kontextu dotčeného případu, zejména toho, zda nepřiznání paušální náhrady hotových výdajů právně nezastoupenému účastníku (tj. odlišné zacházení předpokládané v textu advokátního tarifu) jej protiústavně neznevýhodňuje v kontextu celého sporu (bod 46 citovaného nálezu). K tomu přitom podle Ústavního soudu, a zřejmě též podle krajského soudu, v daném případě právě s ohledem na všechny jeho okolnosti nedošlo.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by nepřiznáním části nákladů řízení došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení části ustanovení §104 odst. 2 soudního řádu správního pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu