ECLI:CZ:US:2017:3.US.3794.16.1
sp. zn. III. ÚS 3794/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Dalibora Grůzy, Ph.D., advokáta, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 2 KZN 1108/2016-7, přípisu Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 16. září 2016 sp. zn. ZN 5192/2016 a přípisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Břeclav, Obvodní oddělení Hustopeče ze dne 15. srpna 2016 č. j. KRPB-180014-5/ČJ-2016-060412-MZ, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství v Břeclavi a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Břeclav, Obvodní oddělení Hustopeče, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 11, 34, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Břeclav, Obvodní oddělení Hustopeče (dále jen "policejní orgán"), trestní oznámení na neznámého pachatele, jehož předmětem byl, stručně řečeno, "hackerský" útok, jehož prostřednictvím došlo k "zavirování" stěžovatelovy výpočetní techniky, začernění textu na stěžovatelových webových stránkách a problémům s přihlášením do stěžovatelovy e-mailové schránky a se správou jeho internetových domén. Policejní orgán po provedeném šetření nezjistil zavinění kohokoliv jiného a dospěl k závěru, že k uvedeným problémům došlo nejspíše v důsledku samotného nastavení výpočetní techniky. Tyto závěry pak v podstatě potvrdila i obě státní zastupitelství, jejichž rozhodnutí stěžovatel napadá.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle opakuje, že v důsledku jednání cizí osoby se v jeho výpočetní technice objevila řada počítačových virů. Současně stále nemá pod kontrolou své internetové domény, přičemž jejich poskytovatel stěžovateli oznámil, že je může získat zpět pouze na základě rozhodnutí policejního orgánu. Ten však rozhodnout odmítá. Orgány činné v trestním řízení tak dle stěžovatele napomáhají zlodějům uniknout spravedlnosti a navždy si ponechat jeho domény. Dále stěžovatel obsáhle popisuje překážky, s nimiž se při řešení uvedených problémů setkal, a vyjadřuje názor, že tyto souvisí s jeho politickým působením. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, jak to vyžaduje stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává svého práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a ve své dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, parametry a zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, usnesení ze dne 27. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15, souhrnně pak v obecné rovině v nálezu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 v bodech 21 až 35; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy, zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce. Zároveň Ústavní soud, s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a na zásadu subsidiarity trestní represe, ve své judikatuře vyzdvihuje subsidiární pojetí tohoto práva oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů.
7. Uvedené právo tak není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, důstojnost apod.), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).
8. Z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by taková situace nastala ve stěžovatelově případě. Stěžovatelem popisovaná, avšak konkrétně neurčená újma spočívá především v údajném porušení jeho majetkových a autorských práv. Ze skutkových okolností případu pak vůbec nevyplývá, z jakého důvodu by se stěžovatel nemohl proti jednotlivým prvkům této újmy bránit jinými prostředky, zejména v občanskoprávním řízení, když za nejvýznamnější újmu je v odůvodnění ústavní stížnosti vydáváno především nezpřístupnění internetových služeb jejich poskytovatelem. Proto hraje v celé věci prvořadou roli plnění ze smluvního závazku, popř. mimosmluvní odpovědnost poskytovatele služby. Dle Ústavního soudu jsou všechny stěžovatelem popsané problémy řešitelné jiným způsobem a podmínky pro jeho zásah do činnosti orgánů činných v trestním řízení tak nejsou splněny. Nadto je však třeba konstatovat, že policejní orgán celou věc prošetřil, žádné cizí zavinění neshledal a řadu stěžovatelových problémů logicky vysvětlil. Žádné pochybení orgánů veřejné moci z hlediska ústavnosti tedy konstatovat nelze.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu