ECLI:CZ:US:2017:3.US.3799.16.1
sp. zn. III. ÚS 3799/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Králové, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, sídlem Husova 1285/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2016 č. j. 6 Ads 277/2015-39 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 18 Ad 21/2013-120, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žádostí ze dne 7. 12. 2010 domáhala přiznání invalidního důchodu z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Prvostupňovým rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 5. 4. 2011 č. j. X byla žádost stěžovatelky o invalidní důchod zamítnuta, neboť v rozhodné době (k datu vydání rozhodnutí) nesplňuje podmínky pro jeho přiznání dle §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), když není invalidní. Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2011 č. j. X-FL vedlejší účastnice zamítla námitky stěžovatelky ze dne 12. 4. 2011 proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
3. Rozhodnutí vedlejší účastnice napadla stěžovatelka žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který žalobu rozsudkem ze dne 12. 6. 2014 č. j. 18 Ad 21/2013-69 zamítl. Podle posudku posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 8. 3. 2011, posudku posudkového lékaře vedlejší účastnice ze dne 15. 6. 2011 i podle posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 10. 1. 2014, vyžádaného soudem, zdravotní stav stěžovatelky (i po doplnění posudku na základě námitek stěžovatelky ze dne 21. 5. 2014) je dlouhodobě nepříznivý a rozhodující příčinou tohoto nepříznivého zdravotního stavu je onemocnění séronegativní revmatoidní artritidou. Toto onemocnění hodnotila posudková komise shodně jako posudkoví lékaři v předchozích posudcích podle kapitoly XIII., položky 2a, oddílu A přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), a pokles pracovní schopnosti stanovila při horní hranici procentního rozmezí u tohoto postižení na 15%, a to i s přihlédnutím k dalším onemocněním stěžovatelky. Stěžovatelka tak nebyla k datu vydání napadeného rozhodnutí (27. 6. 2011) uznána invalidní v žádném stupni. Krajský soud hodnotil posudek posudkové komise ministerstva jako správný, úplný a přesvědčivý, odpovídající na všechny námitky stěžovatelky, a proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
4. Na základě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2015 č. j. 6 Ads 166/2014 - 30 rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení s tím, že je třeba doplnit dokazování.
5. Krajský soud doplnil dokazování dalším doplňujícím posudkem posudkové komise ministerstva ze dne 20. 8. 2015. K diagnóze obezity tato komise uvedla, že samotná diagnóza obezita MBI 43,8 bez jejich somatických a metabolických komplikací není důvodem pro její uznání jako rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Stěžovatelka proto nesplňuje podmínky uvedené v kapitole IV, položce 14c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, neboť obezita u ní není rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Není provázena somatickými ani metabolickými komplikacemi, je obezitu prostou, nejspíše z hyperalimentace. Posudková komise ministerstva tak setrvala na svém posudkovém závěru uvedeném v posudcích ze dne 10. 1. 2014 a 21. 5. 2014. Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2015 č. j. 18 Ad 21/2013-120 žalobu opětovně zamítl, neboť na základě tohoto doplnění dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka k datu vydání napadeného rozhodnutí nebyla invalidní v žádném stupni invalidity podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Posudek posudkové komise ministerstva, ve znění doplňujících posudků, je dostatečně objektivní, vyčerpávající a přesvědčivý, neboť v neposlední řadě vycházel z úplné dostupné zdravotní dokumentace stěžovatelky. V druhém doplňujícím posudku pak posudková komise dostatečně zdůvodnila, proč není rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky obezita BMI 43,8. Proto také krajský soud nepřistoupil na důkazní návrh stěžovatelky, aby byl vypracován další posudek jinou posudkovou komisí nebo znalecký posudek za účelem zkoumání "zda symptomy, kterými stěžovatelka trpí, nejsou příčinou či důsledkem obezity".
6. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 11. 2015 č. j. 18 Ad 21/2013-120 podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 č. j. 6 Ads 277/2015-39 kasační stížnost zamítl, neboť dospěl k závěru, že krajský soud zhodnotil věc správně.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem krajského soudu a Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu tím, že ačkoli v řízení vyplynula potřeba doplnit dokazování novým posudkem, byl vždy pouze doplněn původní posudek vypracovaný posudkovou komisí ministerstva. Správnost posudku nebyla nikdy ověřena nezávislým posudkem vypracovaným soudním znalcem, případně jinou posudkovou komisí. Neprošel-li posudek dle soudu testem přesvědčivosti, správnosti a úplnosti, pak jej měl podle stěžovatelky přezkoumat nezávislý znalec, případně jiná posudková komise. Jestliže komise jednou pochybila a posudek vypracovala nesprávně, pak má stěžovatelka pochybnosti o tom, zda jej opravila řádně a nezávisle; lze předpokládat, že při opravě svého vlastního posudku své závěry posudková komise podpoří a na svých závěrech i přes vytýkané vady setrvá s tím, že předmětné pochybení správnost posudku neovlivnilo. Stěžovatelka poukázala na to, že soudy si nesmějí posuzovat otázky medicínské samy, jsou odkázány na závěry posudků. Tyto posudky pak soudy zkoumají pouze v rámci tzv. testu správnosti, úplnosti a přesvědčivosti. S tímto stěžovatelka nesouhlasí a má za to, že soudy nemohou přesvědčivě zhodnotit, že posudek je správný, jelikož k tomu nemají potřebné odborné znalosti. Existují-li pochybnosti o správnosti posudku, je stěžovatelka přesvědčena, že má právo na jeho přezkum nezávislým znalcem, jelikož správnost posudků jsou schopni ověřit pouze nezávislí soudní znalci z příslušného oboru. Stěžovatelka dovozuje, že v rámci soudního řízení při pochybnostech o správnosti posudku tento měl být přezkoumán nezávislým znalcem, subjektem nepodřízeným ministerstvu. Nedojde-li při pochybnostech o správnosti posudku posudkové komise ministerstva k přezkumu nezávislým soudním znalcem, má stěžovatelka za to, že je tím porušeno její právo na spravedlivý proces a současně to zasahuje do nezávislosti soudního rozhodnutí. Stěžovatelka je toho názoru, že tento způsob dokazování zasahuje do nezávislosti soudních rozhodnutí i z toho důvodu, že jejich podkladem jsou posudky vypracované orgánem zřízeným ministerstvem, pod něž spadá důchodový systém a vyplácení důchodů. Soudy v případě stěžovatelky nemohly objektivně zjistit věcnou nesprávnost posudku a stěžovatelka proto považuje řízení a rozhodnutí soudu založené pouze na posudku posudkové komise ministerstva za porušující právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, Ústavní soud poukazuje na to, že mu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, ani oprávnění hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do tohoto rozhodování je možný teprve tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
13. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům, že nevyhověly jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Jestliže však obecné soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51).
14. Správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení správního (tzn. námitkového řízení) posuzuje ministerstvo, bylo-li napadené rozhodnutí vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
15. Tento zákonem předepsaný důkaz - posudek posudkové komise Ministerstva - hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v §77 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), přičemž posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla ve věci důkazem stěžejním (nejsou-li tu žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna). Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila.
16. Náležitosti posudku upravuje s účinností od 1. 1. 2010 §7 vyhlášky o posuzování invalidity. Posudek o invaliditě musí obsahovat mimo dalších náležitostí rovněž účel posouzení a datum posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výčet rozhodujících podkladů o zdravotním stavu pojištěnce, z nichž orgán sociálního zabezpečení vycházel při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, skutková zjištění, ke kterým orgán sociálního zabezpečení dospěl při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výsledek posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti se stanovením, zda jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, procentní míry poklesu pracovní schopnosti, stupeň invalidity, den vzniku invalidity, den změny stupně invalidity či den zániku invalidity, posouzení schopnosti využití zachované pracovní schopnosti podle §5 u pojištěnce, jehož míra poklesu pracovní schopnosti činí nejméně 35 % a nejvíce 69 %, a zda je pojištěnec v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. Obligatorní náležitostí posudku je rovněž odůvodnění výsledku posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 6 Ads 56/2014-15).
17. Soud však nemůže přezkoumat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, a že jej musí bez dalšího převzít. Pokud má soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval posudek nový, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku.
18. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil stěžovatelce, že krajský soud pochybil, jestliže neshledal důvod pro vypracování zcela nového posudkového zhodnocení posudkovou komisí jiného kraje nebo k vypracování znaleckého posudku soudem stanoveným znalcem. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu v souvislosti s tím, že neprovedl další důkazy, neboť posudek posudkové komise ministerstva, včetně jeho vyžádaných doplňků obstál v testu správnosti, úplnosti a přesvědčivosti a krajský soud svůj závěr o nadbytečnosti nového posouzení dostatečným způsobem odůvodnil. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu