ECLI:CZ:US:2017:3.US.380.17.1
sp. zn. III. ÚS 380/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Maliny, zastoupeného Mgr. Jiřím Veselým, advokátem, sídlem Karlova 687, Varnsdorf, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 25 Cdo 3304/2016-283, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Josefa Churáčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 č. j. 12 C 12/2005-211 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 2 019 000 Kč. Tato částka měla představovat náhradu škody na zdraví vzniklé v důsledku dopravní nehody způsobené vedlejším účastníkem dne 10. 12. 2002. Ztížení společenského uplatnění a bolestné bylo ohodnoceno částkou 998 520 Kč. Okresní soud však vyšel ze zjištění, že stěžovateli již byla pojišťovnou vyplacena částka 1 086 000 Kč za ztížení společenského uplatnění a 116 520 Kč na bolestném. Důvody pro zvýšení odškodnění okresní soud neshledal.
3. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 10. 2014 č. j. 10 Co 793/2013-231. Krajský soud v odvolacím řízení doplnil dokazování aktuálními zprávami o zdravotním stavu stěžovatele a dospěl k závěru, že zvýšení odškodnění není namístě.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm zejména vyjádřil nesouhlas se závěry, že v posuzované věci nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele. Současně uvedl, že hodnocení jeho poměrů považuje za nesprávné a neobjektivní, a to především pro zlehčování faktických dopadů úrazu do jednotlivých oblastí jeho života a rovněž pro zveličování několika tzv. světlých okamžiků jako např. tance na plese nebo řízení automobilu.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 25 Cdo 3304/2016-283 bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dovolání nebyla blíže rozvedena otázka hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla řešena, nicméně z obsahu dovodil, že stěžovatel nesouhlasil se závěry krajského soudu o nenaplnění předpokladů pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "vyhláška"). Tato otázka však již podle Nejvyššího soudu byla vyřešena. Z dalšího obsahu usnesení vyplývá podrobná analýza jednotlivých ustanovení vyhlášky, zejména ve vztahu ke srovnání způsobu života a aktivit, kterým se poškozený věnoval nebo mohl věnovat před a po škodné události. Nejvyšší soud zdůraznil individuální posouzení každého rozhodovaného případu. K nyní posuzované věci uvedl, že krajský soud správně vyšel ze srovnání poměrů stěžovatele před a po úraze. Soustředil se na charakter omezení v důsledku úrazu, schopnost uspokojovat základní životní, ale i společenské potřeby, soběstačnost, případné vyloučení z rodinného života apod. Závěr o neexistenci důvodů hodných mimořádného zřetele pro další zvýšení odškodnění v těchto souvislostech nepovažoval za zjevně nepřiměřený.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud neprovedl dostatečnou objektivizaci způsobených obtíží. Částku zjištěnou na základě bodového systému podle vyhlášky rovněž neindividualizoval odpovídajícím způsobem na konkrétní poměry. Srovnání původních a poúrazových poměrů je podle stěžovatele povrchní, což vede k nesprávným závěrům. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že se nesoustředil na budoucí předpokládaný vývoj ztížení společenského uplatnění. V této souvislosti popisuje omezení ve svém osobním životě i prognózu dalšího života a údajnou absenci důvodů pro zvýšení odškodnění označuje za nepřijatelnou. Stěžovatel rovněž nastoluje otázku, zda by ke zvýšení odškodnění nemohlo dojít podle §388 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2015 (dále jen "zákoník práce").
7. Další výtka je zaměřena na znalecký posudek. Stěžovatel upozorňuje, že ve znaleckém posudku bylo obsaženo vyjádření k právním otázkám, kdy znalec nepovažoval za odůvodněné aplikovat §7 odst. 3 vyhlášky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva důsledkem svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo důsledkem interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva) zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. K argumentaci stěžovatele, že Nejvyšší soud hodnotil skutkový stav povrchně a nevěnoval pozornost některým předpokladům možného navýšení odškodnění, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud není povolán k přezkumu v oblasti skutkové, nýbrž právní. Z tohoto hlediska nelze Nejvyššímu soud nic vytknout. V podrobném odůvodnění se soustředil na správnost postupu odvolacího soudu, zejména v oblasti případné aplikace §7 odst. 3 vyhlášky. Na tomto místě Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud vyložil podstatu uvedeného ustanovení i cíle, k nimž má aplikace směřovat, a to i z ústavního pohledu. Z odůvodnění lze, byť nikoliv explicitně, dovodit i zohlednění budoucího vývoje. Rozhodnutí je srozumitelné a přezkoumatelné, z jeho obsahu nelze dovodit svévoli nebo libovůli.
12. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že znalecký posudek provedený v nyní posuzované věci nemůže obstát. Obsahuje-li znalecký posudek právní hodnocení, není tato skutečnost sama o sobě protiústavní, neboť je úlohou soudce, jako osoby znalé práva, soustředit se ve znaleckém posudku pouze na odborné otázky z mimoprávní oblasti. Ani v těchto případech však soud není závěry znalce vázán a rovněž tyto závěry jsou předmětem hodnocení. Z napadeného usnesení ani obsahu ústavní stížnosti nelze dovodit, že by soudy takto formulované stanovisko znalce převzaly.
13. V nyní posuzované věci nejsou naplněny ani předpoklady aplikace §388 zákoníku práce, neboť toto ustanovení dopadá pouze na úrazy pracovní.
14. Ostatní obsah ústavní stížnosti a tedy i další výtky namířené proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou již pouhou polemikou s dokazováním, konkrétně hodnocením důkazů. Ústavní soud však není povolán k přezkumu hodnocení důkazů, neboť hodnotit důkaz může pouze ten orgán, který jej provedl.
15. Ze stejných důvodů je nutno odmítnout rovněž tvrzení stěžovatele o zásazích do dalších základních práv zaručených v čl. 31 Listiny.
16. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu