ECLI:CZ:US:2017:3.US.3807.16.1
sp. zn. III. ÚS 3807/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Smejkala, zastoupeného JUDr. Karlem Kulhánkem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 3918/2015-444 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 21 Co 355/2014-368, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) I. V., b) K. V. a c) Andrey Gottwaldové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi došlo k porušení rovnosti jeho práv před soudem podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že mu tak byla v rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny odmítnuta spravedlnost a ochrana jeho vlastnických práv.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 4. 2014 č. j. 42 C 46/2010-284 bylo k žalobě vedlejších účastníků směřující proti stěžovateli rozhodnuto, že na konkrétních nemovitostech v katastrálním území Staré Město nevázne zástavní právo zajišťující stěžovatelovu pohledávku za vedlejším účastníkem b) jako dlužníkem ve výši 14 000 000 Kč s příslušenstvím, jež mělo vzniknout dle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 3. 2. 2009, uzavřené mezi stěžovatelem na straně jedné a vedlejší účastnicí a) a K. V. (starším) na straně druhé, vkladem do katastru nemovitostí s právními účinky k témuž dni (výrok I), dále uvedený soud z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu zamítl žalobu vedlejších účastníků na určení, že uvedená zástavní smlouva je neplatná (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Výrok I odůvodnil uvedený soud tím, že vedlejší účastnice a) podepsala zástavní smlouvu v duševní poruše, která ji k tomuto úkonu činila nezpůsobilou, takže z její strany šlo o neplatný úkon podle §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a byla-li tato smlouva platně podepsána jen jejím manželem, jde o (relativně) neplatný úkon podle §145 odst. 2 o. z., jehož neplatnosti podle §40a o. z. se vedlejší účastnice a) podáním žaloby (v tomto i jiném řízení) dovolala.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV a V potvrdil, změnil jej pouze ve výroku III o náhradě nákladů řízení. Tento soud shledal, že úvahy obvodního soudu o relativní neplatnosti nejsou správné, současně však dospěl k závěru, že zástavní smlouva je z výše uvedeného důvodu (absolutně) neplatná.
4. Citovaný rozsudek napadli stěžovatel i vedlejší účastnice a) a c) dovoláním. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelovo dovolání zamítl (výrok II), dovolání vedlejších účastnic proti výroku II rozsudku odvolacího soudu pak odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud zdůvodnil tím, že podle obsahu zástavní smlouvy byli jejími účastníky manželé jako zástavci, a pokud jeden z nich trpěl duševní poruchou, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle §38 odst. 2 o. z.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele se soudy nijak nevyjádřily k poukazu na výsledek dokazování, dle něhož předmětnou zástavní smlouvu na finální znění změnila vedlejší účastnice a) ještě v době, kdy o její způsobilosti nebyly pochyby, jen k podpisu svého "protinávrhu" se dostavila již ve znalecky popsaném stavu nedlouho po operaci hlavy. V této souvislosti poukázal na svědeckou výpověď advokáta JUDr. Neštického k přípravě zástavní smlouvy, dle které tato vedlejší účastnice docílila její změny, když vyjednala, že namísto dvou nemovitostí bude k zajištění postačující zastavení jen jedné, což má svědčit o výborné orientaci v dané problematice. To odpovídá dalším zjištěním, že v té době (i po operaci) řídila akciovou společnost s milionovými obraty, přičemž za ni uzavřela jinou zástavní smlouvu. Soudy tak "ignorovaly", že ke sjednání smlouvy došlo za součinnosti všech účastníků už v době před krátkodobou změnou zdravotního stavu vedlejší účastnice a), kdy pozdější podpis jen stvrzoval dříve dohodnutou shodnou vůli zúčastněných, a tedy nebylo třeba "domýšlení všech důsledků", čehož jediného tato vedlejší účastnice podle znaleckého závěru nebyla schopna. Námitky proti zástavní smlouvě vznesla až osm měsíců po jejím podpisu, a to po uplatnění zástavního práva z jeho strany. Takový postup je dle stěžovatele účelový a spekulativní, a neměl by požívat soudní ochrany.
6. Dále stěžovatel označil samotnou společnou žalobu manželů, dovolávajících se vůči věřiteli svého pochybení spočívajícího v neplatnosti souhlasu jednoho z nich s úkonem druhého jako argumentu pro vyvázání se z jimi přijatého zajištění závazku jejich syna, za úkon v rozporu s dobrými mravy. Oba spoluvlastníci (a po úmrtí manžela jeho právní nástupci) se úspěšně dovolali své vlastní vzájemné neshody při projevu vůle vůči němu, přičemž jeho dobrou víru nikdo nezpochybňoval, naopak i znalec potvrdil, že změny v jednání vedlejší účastnice a) byly nezjistitelné.
7. Dle stěžovatelova názoru i absolutní neplatnost úkonu jednoho z manželů podle §38 o. z. musí podléhat korektivu dobrých mravů, včetně zákazu zneužití práva. Za absurdní pak považuje, plyne-li z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, že "úplné opomenutí vedlejší účastnice a z toho plynoucí jen relativní neplatnost smlouvy by zakládalo zásadně lepší situaci věřitele v dobré víře, než když s ní jednal, její stanoviska respektoval a změnami smlouvy je plně akceptoval". Podle stěžovatele nedotknutelnost absolutní neplatnosti neodpovídá základním zásadám soukromého práva demokratického státu. Naléhavost změny nejen ve znění, ale i výkladu, zdůraznil zákonodárce v ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž soudy rozhodovaly za účinnosti nového občanského zákoníku a tedy podle jeho základních zásad. V souvislosti s tím stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2371/2010, který v souvislosti s relativní neplatností upozornil, že je třeba v takovém případě zvažovat poskytnutí ochrany nabytých práv nabyvateli jednajícímu v dobré víře, a na rozsudek ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, dle něhož, i pro uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu, platí korektiv ustanovení §3 odst. 1 o. z.
8. Následně stěžovatel uzavřel, že účelem zákonných ustanovení o způsobilosti k právním úkonům je ochrana osob předtím, aby v důsledku svého zdravotního stavu nebyly svými úkony poškozeny, přičemž má být otázkou, zda samotné stvrzení smlouvy ověřeným podpisem jimi samotnými ještě před změnou zdravotního stavu navržené a sjednané způsobuje absolutní neplatnost, ovšem i v takovém případě dle stěžovatele neměly obecné soudy podle korektivu základní zásady soukromého práva podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ochranu takové osobě poskytnout.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti v základu nezpochybnil skutkové závěry obecných soudů, které se týkají duševního stavu vedlejší účastnice a) v době podpisu zástavní smlouvy dne 3. 2. 2009, jejímiž účastníky byla ona a její manžel, jako zástavci na straně jedné a stěžovatel, jako zástavní věřitel, na straně druhé. Poukázal však na okolnosti, které uzavření této smlouvy předcházely, i které následovaly (tedy že tato vedlejší účastnice sama obsah zástavní smlouvy vyjednala, uzavřela zástavní smlouvu s jiným subjektem, řídila akciovou společnost a žalobu podala až s určitým časovým odstupem). S ohledem na ně pak vyslovil nesouhlas s právním závěrem dovolacího soudu, že tato smlouva je absolutně neplatným právním úkonem podle §38 odst. 2 o. z., a to z důvodu, že ji vedlejší účastnice a) podepsala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, a v souvislosti s tím se domáhal použití korektivu dobrých mravů (§3 odst. 1 o. z.), přičemž argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudky sp. zn. 30 Cdo 2371/2010 a 22 Cdo 3108/2010, které se týkaly případů (relativní) neplatnosti podle §40a o. z.
13. Zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadou bývá stižen proces interpretace a aplikace "podústavního" práva zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se případů (relativní) neplatnosti podle ustanovení §40a ve spojení s §145 odst. 2 o. z., v nichž účastníkem smlouvy o převodu nemovitých věcí ve společném jmění manželů byl jen jeden z manželů. V posuzované věci účastníky zástavní smlouvy, týkající se rovněž majetku ve společném jmění manželů, byli oba manželé, avšak jeden z nich v době podpisu smlouvy trpěl duševní poruchou. Z napadených rozhodnutí je přitom patrno, proč je - dle stěžovatele skutkově obdobnou věc - třeba posuzovat z právního hlediska odlišně a s jinými právními důsledky (tj. že zástavní smlouva netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, ale tím, že tento manžel v době podpisu smlouvy v důsledku duševní poruchy nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout a že proto nejde o relativně, ale absolutně neplatný právní úkon), čímž se vypořádaly i s argumentací stěžovatele, který se dovolával zmíněné judikatury Nejvyššího soudu. Do této úvahy obecných soudů Ústavní soud není oprávněn zasahovat, ledaže by nesla prvky libovůle, k takovému závěru však nedospěl.
15. Z těchto důvodů nelze považovat za přiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, dle něhož zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy může postihnout dovolání se neplatnosti podle ustanovení §40a věty první a druhé o. z., k čemuž možno dodat, že v souzené věci ze strany vedlejší účastnice a) a jejího manžela nešlo ani o jiný výkon (hmotného) práva ve smyslu §3 odst. 1 o. z., neboť neplatnost smlouvy podle §38 odst. 2 o. z. nastala ze zákona (ke vztahu §3 odst. 1 o. z., a tzv. určovací žaloby, pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. 22 Cdo 927/2004).
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu