ECLI:CZ:US:2017:3.US.3813.16.1
sp. zn. III. ÚS 3813/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016 č. j. 6 Tdo 1123/2016-27, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2016 č. j. 6 To 52/2016-788 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. října 2015 č. j. 27 T 186/2007-766 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem a obchodní společnosti Tisk Horák, a.s., sídlem Drážďanská 814/83a, Ústí nad Labem - Krásné Březno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") uznán vinným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustil tak, že jako zaměstnanec vedlejší účastnice ve funkci obchodního zástupce pro německý trh přijímal od německých obchodních partnerů hotovostní platby, které však vedlejší účastnici nepředal a tyto finanční prostředky použil pro svou vlastní potřebu. Tímto jednáním stěžovatel dle napadeného rozsudku okresního soudu způsobil škodu ve výši 707 130 Kč. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Poškozená vedlejší účastnice byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel rozsudek okresního soudu napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a postupem podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným týmž trestným činem a odsoudil jej k témuž trestu. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu. Důvodem pro zrušení rozsudku okresního soudu byla skutečnost, že okresní soud nesprávně vyčíslil škodu, která vznikla vedlejší účastnici. Krajský soud škodu nově vyčíslil na 584 728,65 Kč. Vedlejší účastnice byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména tím, že nehodnotily důkazy na základě vlastního přesvědčení, které by bylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, a současně ignorovaly zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel v této souvislosti namítá řadu konkrétních skutkových pochybení, jichž se měly obecné soudy dopustit. Stěžovatel mimo jiné uvádí, že nikdy nikomu nepodepsal převzetí peněžních prostředků týkajících se skutků, které mu byly kladeny za vinu. Dále stěžovatel namítá, že mnoho svědků bylo vyslechnuto až se značným časovým odstupem, přičemž stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řízení v jeho věci trvalo 9 let, což ostatně nebylo obecnými soudy nijak zohledněno. Dle stěžovatele nejsou závěry obecných soudů v souladu se skutkovými zjištěními.
6. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se nezabývaly některými jeho důkazními návrhy a dle stěžovatele tak jde o opomenuté důkazy, přičemž opomenutím důkazů obecné soudy založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, která stěžovatel nyní napadá.
7. Stěžovatel na závěr uvádí, že poškozeným nebyla v jeho trestní věci vedlejší účastnice, nýbrž Milan Horák jako fyzická osoba, což vyplývá z důkazů, které stěžovatel obecným soudům předložil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelovy námitky lze shrnout jako námitky převážně skutkového charakteru, na základě nichž stěžovatel polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily důkazy ve věci opatřené, a následně dovozuje, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Jestliže soud při svém rozhodnutí respektoval podmínky předvídané trestním řádem a uvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá. Jde-li o namítané nedostatečné rozkrytí skutkového stavu, Ústavní soud nemůže ani této dílčí námitce stěžovatele přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí, zejména pak z rozsudku okresního soudu, vyplývá, že dokazování bylo poměrně rozsáhlé a dle názoru Ústavního soudu bylo dostatečné a v souladu s principem materiální pravdy.
12. Stěžovatel též namítá, že trestní řízení v jeho věci trvalo 9 let, přičemž obecné soudy délku řízení nijak nezohlednily. Tato námitka se nezakládá na pravdě, neboť okresní soud dle odůvodnění rozsudku vnímá problematičnost délky řízení vedeného proti stěžovateli a v rámci kompenzace mu uložil trest na samé spodní hranici trestní sazby.
13. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, která má být založena existencí tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud se ani v tomto případě nemůže ztotožnit s námitkami stěžovatele, neboť napadená rozhodnutí zcela jasně a koherentně objasňují skutkový stav a právní závěry těmto skutkovým zjištěním zcela odpovídají. Nazíráno optikou konstantní judikatury Ústavního soudu (např. srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06, N 48/56 SbNU 521) nelze napadená rozhodnutí obecných soudů označit za nepřezkoumatelná, neboť soudy se s důkazními návrhy stěžovatele vypořádaly a logickým způsobem odůvodnily, jakým způsobem dospěly k závěru o vině stěžovatele. Dokazování v trestní věci stěžovatele lze označit za velmi podrobné a též komplikované, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že bylo nutno vyslechnout i několik svědků ze Spolkové republiky Německo.
14. Pokud jde o námitku poukazující na nesprávný závěr obecných soudů týkající se poškozeného, Ústavní soud poukazuje především na skutečnost, že jde primárně o skutkové zjištění, které není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat. Dále lze podotknout, že skutečnost, kdo je poškozeným, nemá vliv na správnost výroku o vině a trestu. Tato námitka tedy naprosto postrádá v daném případě ústavně právní rozměr a je nutno ji označit za zjevně neopodstatněnou.
15. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy zde uvedené neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu