ECLI:CZ:US:2017:3.US.3855.17.1
sp. zn. III. ÚS 3855/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Hlavního města Praha, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 28 Cdo 3536/2017-397, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017 č. j. 20 Co 77/2017-365 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2016 č. j. 17 C 147/2011-313, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Františka Harryho Schillera a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník č. 1 byl původním vlastníkem individualizovaného pozemku v katastrálním území Nové Město, jehož součástí je stavba, a žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se domáhal určení, že vlastníkem je vedlejší účastnice č. 2. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodňoval tím, že příslušný katastrální úřad zamítl jeho návrh na vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě dohody o vydání ze dne 29. 5. 1991. Obvodní soud rozsudkem (v pořadí třetím rozhodnutím) ze dne 14. 10. 2016 č. j. 17 C 147/2011-313 určil, že vlastníkem předmětného pozemku je vedlejší účastnice č. 2 (výrok I.), zastavil řízení mezi vedlejším účastníkem č. 1 a stěžovatelem (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Za podstatu právního posouzení žaloby označil otázku, zda byly splněny zákonné podmínky pro přechod vlastnického práva z České republiky na stěžovatele dle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni jeho účinnosti, či nikoliv. Po zjištění, že vedlejší účastník č. 1 podal žádost o vydání věci dne 25. 4. 1991, na jejímž základě byla dne 29. 5. 1991 s Bytovým podnikem Prahy 1 s. p. uzavřena dohoda o vydání věci, dospěl k závěru, že včasná žádost byla překážkou pro přechod vlastnického práva z vlastnictví státu do vlastnictví obce a k zápisu vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí došlo v rozporu se zákonem; jako nedůvodnou posoudil námitku vydržení stěžovatelem. Výrok o zastavení řízení vůči stěžovateli odůvodnil překážkou věci rozsouzené.
3. Rozsudek obvodního soud napadli odvoláními stěžovatel a vedlejší účastnice č. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal obě odvolání opodstatněnými pouze proti výroku o zastavení řízení. Z tohoto důvodu rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2017 č. j. 20 Co 77/2017-365 a změnil výrok rozsudku obvodního soudu tak, že se řízení proti stěžovateli nezastavuje, výrok ve věci samé ve vztahu mezi všemi účastníky řízení potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. K meritu zejména uvedl argumenty zdůvodňující naléhavý právní zájem vedlejšího účastníka č. 1 na určení vlastnického práva státu k předmětné nemovitosti a ztotožnil se se závěry obvodního soudu o nemožnosti nabýt vlastnické právo stěžovatelem podle zákona č. 172/1991 Sb. a nesplnění podmínek pro vydržení.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, a to do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o určení, že vlastníkem nemovitostí je Česká republika, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. 28 Cdo 3536/2017-397 odmítl, neboť ho neshledal přípustným. V odůvodnění výslovně uvedl, že dovolání není přípustné, neboť právní otázku, na jejímž vyřešení závisí dovoláním napadené rozhodnutí, tj. otázku naléhavého právního zájmu vedlejšího účastníka č. 1 na požadovaném určení vlastnického práva podle tehdejšího §80 písm. c) o. s. ř., městský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky (a není tedy naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jímž se poměřuje přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí, které nepatří ani do okruhu usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.). Nejvyšší soud odkázal na řadu judikaturních závěrů o předpokladech úspěšnosti určovací žaloby (věcná legitimace účastníků a naléhavý právní zájem žalobce) a k její funkci. Dále připomenul, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení bývá zpravidla dán tehdy, domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem věci, že však nelze vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný, a že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde; přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce - z pohledu hmotného práva - neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované určení proto může ovlivnit jeho právní postavení.
5. K samotné věci shrnul, že vedlejší účastník č. 1 požaduje určení vlastnického práva vedlejší účastnice č. 2 v situaci, kdy je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán stěžovatel (a kdy kladné rozhodnutí o určovací žalobě má být pokladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí); přitom tvrdí a současně dokládá, že takové určení ovlivní jeho právní postavení (může mít vliv i na nabytí vlastnictví podle zákona č. 403/1990 Sb., resp. na výsledek současně probíhajícího řízení ve věci vkladu práva k předmětným nemovitostem na podkladě dohody o vydání věci, nadto přerušeného právě z důvodu řešení relevantní otázky vlastnického práva v tomto řízení). Za této situace je podle Nejvyššího soudu závěr městského soudu o naplnění předpokladů úspěšnosti určovací žaloby (co do podmínky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, resp. i věcné legitimace účastníků) s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu bezesporu konformní.
6. U městského soudu paralelně probíhá řízení sp. zn. 33 C 6/2011, v němž se vedlejší účastník č. 1 domáhá, aby soud rozhodl ve věci vkladu jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku, když katastrální úřad jeho návrh na vklad zamítl. Toto řízení bylo přerušeno a po pravomocném ukončení řízení o určení vlastnického práva městský soud rozhodl usnesením ze dne 19. 7. 2017 č. j. 33 C 6/2011-212, že v řízení se pokračuje.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Zásah do základních práv spatřuje stěžovatel v porušení zásady ne bis in idem. K tomu uvádí, že vedlejší účastník č. 1 se poté, co jeho první návrh na registraci dohody o vydání byl rozhodnutím tehdejšího státního notářství odmítnut, domáhá její opětovné "registrace" (nyní vkladu) v řízení vedeném u příslušného katastrálního úřadu, resp. u městského soudu pod sp. zn. 33 C 6/2011, a za tím účelem se domáhá určení, že vlastníkem předmětného pozemku je vedlejší účastnice č. 2. Připomíná, že vedlejší účastník č. 1 nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť se v jeho důsledku nemůže stát vlastníkem předmětné nemovitosti, protože provedení vkladu brání překážka věci rozhodnuté. Obecné soudy tuto námitku nevyslyšely tvrdíce, že osoba domáhající se vkladu vlastnického práva má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Takový názor považuje stěžovatel za zcela absurdní a připomíná jednak závěr Nejvyššího soudu o vztahu určovací žaloby a žaloby na splnění povinnosti a jednak závěr o absenci naléhavého právního zájmu žalobce, nestane-li se v důsledku požadovaného určení vlastníkem věci ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo konkretizované do možnosti vznášet námitky proti předpokladům a důvodnosti určovací žaloby vedlejšího účastníka č. 1. Jak vyplývá z narativní části, stěžovatel v průběhu celého řízení takové námitky uplatňoval a obecné soudy se s nimi obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Zejména je třeba upozornit na podrobné zdůvodnění předpokladů úspěšnosti určovací žaloby Nejvyšším soudem, včetně situace, kdy se žalobce domáhá určení vlastnického práva třetí osoby (str. 2 až 3 odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud také stěžovateli objasnil absenci právního významu otázek vybočujících z rámce řízení o určení vlastnického práva, tj. otázek, které mají být řešeny v jiném současně probíhajícím řízení - ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí; právě v tomto řízení, dodává Ústavní soud, budou předmětem posouzení, kromě jiného, i právní následky odmítnutí registrace dohody o vydání věci tehdejším státním notářstvím na trvání právního vztahu založeného touto dohodou, jakož i právní následky jednotlivých fází řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí, včetně jejich temporálních účinků, vedoucích k vyloučení dopadů zásady ne bis in idem.
11. Ústavní soud dále dodává, že stěžovatel proti závěru o tom, že předmětný pozemek (včetně budovy) byl vyloučen z přechodu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. a zůstal tak ve vlastnictví státu (vedlejší účastnice č. 2), a že vlastnické právo k nim stěžovatel nenabyl ani později vydržením, žádné námitky (podobně jako v dovolání) nevznáší.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu