ECLI:CZ:US:2017:3.US.386.17.1
sp. zn. III. ÚS 386/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, sídlem Evropská 663/132, Praha 6, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem, sídlem Josefa Knihy 177, Rokycany, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. července 2016 č. j. 26 Co 192/2016-54, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, 2) Jiřího Petrneka, a 3) obchodní společnosti Růnová v. o. s., insolvenční správkyně druhého vedlejšího účastníka, sídlem L. B. Schneidera 569/3, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením ze dne 5. 4. 2016 č. j. 067 EX 129324/08-45 stěžovatel, jako soudní exekutor, v exekučním řízení, ve kterém vystupoval druhý vedlejší účastník jako povinný a první vedlejší účastník jako oprávněný, rozhodl, že třetí vedlejší účastnici se po odpočtu nákladů exekuce ve výši 8 167,50 Kč vydává vymožené plnění v exekučním řízení ve výši 2 959,50 Kč. Proti tomuto usnesení podala třetí vedlejší účastnice odvolání, jejž shledal Krajský soud v Hradci Králové důvodným a na jeho základě změnil usnesení vydané stěžovatelem tak, že se třetí vedlejší účastnici vydává vymožené plnění ve výši 11 127 Kč ve prospěch majetkové podstaty druhého vedlejšího účastníka.
3. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. 20 Cdo 4680/2016 odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013].
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům krajského soudu, přičemž s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16 zdůrazňuje, že k vymožení plnění došlo dříve, než bylo zahájeno předmětné insolvenční řízení, a proto vymožené plnění nemůže být součástí majetkové podstaty druhého vedlejšího účastníka. Napadené rozhodnutí proto považuje za nespravedlivé a porušující jeho základní práva.
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda je ústavní stížnost podána včas, resp. zda je přípustná. V projednávaném případě k takovému závěru z dále uvedených důvodů nedospěl.
6. Stěžovatel odvíjí lhůtu k podání projednávané ústavní stížnosti od doručení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto z důvodu bagatelnosti. S odvoláním na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) se přitom stěžovatel domnívá, že ústavní stížnost podává v zákonné lhůtě, jejíž počátek je třeba v daném případě počítat až od doručení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu; stěžovatel má totiž za to, že mu nemůže jít k tíži, že se řídil nesprávným poučením krajského soudu, dle kterého měl dovolání k dispozici.
7. Ve stěžovatelem dovolávaném nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl: "Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost orgánů veřejné moci, aby při posouzení toho, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, respektovaly princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. To znamená, že účastníku řízení nesmí být na újmu, pokud při využití takovéhoto prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení."
8. Na tomto místě je přitom třeba zdůraznit, že v případě, ze kterého vzešel nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11, stejně jako v případě dalších tam odkazovaných nálezových věcí, byla otázka přípustnosti daného opravného prostředku nejasná [dále srov. mutatis mutandis nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733)], dosud konstantně nevyjudikovaná [srov. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) a nález ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371)], a nebo nebylo v dané věci zcela jasné, kterým zněním občanského soudního řádu se otázka přípustnosti mimořádného opravného prostředku řídí [srov. nález ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01 (N 20/25 SbNU 153)].
9. Jinými slovy, ve všech nálezových věcech byli účastníci řízení "v dobré víře", že poučení, dle kterého jim je k dispozici určitý opravný prostředek, je správné, a že jim tento opravný prostředek vskutku k dispozici je. Nic takového se však v projednávané věci nepodává.
10. Skutečnost, že dovolání nemůže směřovat proti výrokům, týkajících se peněžité částky nepřevyšující částku 50 000 Kč, je nutno považovat v případě právnicky vzdělaného stěžovatele za svého druhu "notorietu"; navíc pro podání dovolání i ústavní stížnosti poskytuje zákonodárce shodně lhůtu dvou měsíců, v jejímž rámci je možno si tuto skutečnost - na základě minimální časové investice - v zákoně ověřit.
11. V kontextu daných skutkových okolností tak mohl být stěžovatel jen stěží "v dobré víře", že odvolacím soudem poskytnuté poučení je opravdu správné, neboť jeho správnost mohla být bez jakýchkoliv pochybností vyvrácena na základě pouhého nahlédnutí do příslušné části občanského soudního řádu.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání; o tom rozhoduje soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
13. Pro úplnost je namístě zdůraznit, že soudce zpravodaj v projednávané věci přihlédl k závěrům rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice (stížnost č. 57567/00); přestože stěžovatel kopii usnesení Nejvyššího soudu přiložil k ústavní stížnosti, je z obsahu ústavní stížnosti zjevné, že proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu nebrojí.
14. Nadto, i kdyby stěžovatel měl vskutku v úmyslu usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadnout, neměla by tato skutečnost žádný vliv na to, že by i v takovém případě musela být jeho ústavní stížnost rovněž odmítnuta.
15. Stojí konečně taktéž za zaznamenání, že Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3446/16 z důvodu opožděnosti i předchozí ústavní stížnost stěžovatele, vycházející z obdobného procesního rámce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D. v.r.
soudce zpravodaj