ECLI:CZ:US:2017:3.US.3947.16.1
sp. zn. III. ÚS 3947/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Yvonou Bartošovou, advokátkou, se sídlem Litomyšl, Portmanka 210, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice ze dne 4. 8. 2016 č. j. 22 Co 476/2014-1517 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016 č. j. Nco 119/2016-1527, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2016 (doplněno k výzvě dne 28. 12. 2016), podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že jimi došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), práva na soudní ochranu dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na veřejné projednání věci před soudem dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel s ústavní stížností spojil i návrh na anonymizaci osobních údajů, neboť vedlejšími účastníky tohoto řízení jsou jeho děti.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s v záhlaví citovanými rozhodnutími, přičemž znovu poukazuje na porušení procesních pravidel a konkrétní okolnosti, jež dle jeho názoru vznesenou námitku podjatosti činí důvodnou (výzva jen člena senátu, nutnost podat námitku podjatosti písemně dle §42 a §43 o. s. ř., nelze toto aplikovat na podání ústní). Dokončení ústního přednesu námitky podjatosti nelze dle stěžovatele požadovat písemně s určením lhůty, tento postup není ústavně konformní.
4. V odvolacím řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ve věci péče soudu o nezletilé děti stěžovatele, změnu péče a výživného podjatý soud. Na jednání krajského soudu dne 2. 6. 2016 začal stěžovatel jako účastník řízení ústně vznášet námitku podjatosti proti rozhodujícím soudcům v dané věci JUDr. Bořivoji Hájkovi, Mgr. Radku Kopsovi a JUDr. Pavle Kučerové, Ph.D., ale nemohl ji dokončit. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice ze dne 4. 8. 2016 č. j. 22 Co 476/2014-1517 byl pak stěžovatel přerušen a vyzván, aby doplnil písemně námitku podjatosti ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení. Ačkoli dle poučení nebylo odvolání proti tomuto usnesení přípustné, bránil se stěžovatel proti tomuto usnesení přípisem nazvaným odvolání ze dne 18. 8. 2016.
5. Vrchní soud v Praze pak rozhodl o tomto podání dne 17. 10. 2016 č. j. Nco 119/2016-1527 tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice JUDr. Bořivoj Hájek, Mgr. Radek Kopsa a JUDr. Šárka Hůrková, Ph.D. (která v důsledku změny v rozvrhu práce nahradila JUDr. Pavlu Kučerovou, Ph.D) nejsou vyloučeni z projednávání věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 22 Co 476/2014.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedeným závěrem nesouhlasí a obsáhle s ním polemizuje, přičemž znovu poukazuje na okolnosti, jež dle jeho názoru vznesené námitky činí důvodnými, proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V tomto ohledu dospěl k závěru, že nyní projednávaná ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, nicméně jedná se o návrh nepřípustný.
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jinými slovy, tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl sto odstranit porušení základních práv stěžovatelů.
9. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv je toto usnesení pro příslušný krajský soud i pro účastníky řízení závazné, stěžovateli, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí jemu nepříznivé bylo vydáno soudcem (senátem) k tomu nepříslušným, nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnil později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena. Podle ustanovení §16b o. s. ř. totiž rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti není dotčeno mimo jiné ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř, tzn., že stěžovatel může své námitky uplatnit jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí prvoinstančního nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno.
10. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť tento má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh toliko nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 207/16; III. ÚS 3309/13; II. ÚS 2815/09; II. ÚS 57/07; II. ÚS 565/06).
11. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj