ECLI:CZ:US:2017:3.US.3951.17.1
sp. zn. III. ÚS 3951/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Zemanové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. října 2017 č. j. 5 As 241/2017-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu s domněnkou, že jím bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelka brojila žalobou proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví o stanovení podmínek k odstranění stavby na pozemcích stěžovatelky. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2017 č. j. 3 A 128/2015-68 byla její žaloba zamítnuta.
3. Stěžovatelka podala dne 24. 8. 2017 proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, avšak neuhradila soudní poplatek. Nejvyšší správní soud ji usnesením ze dne 2. 10. 2017 č. j. 5 As 241/2017-38, které bylo doručeno jejímu právnímu zástupci do datové schránky dne 4. 10. 2017 vyzval, aby ve lhůtě do jednoho týdne od doručení usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Po zjištění, že stěžovatelka poplatek ve stanovené lhůtě, ani později, neuhradila, Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 10. 2017 č. j. 5 As 241/2017-42 rozhodl, že "kasační stížnost se zastavuje"; usnesení nabylo právní moci následujícího dne. Protože dne 30. 10. 2017 byla na účet Nejvyššího správního soudu připsána platba soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, usnesením ze dne 13. 11. 2017 č. j. 5 As 241/2017-46 Nejvyšší správní soud rozhodl o vrácení poplatku k rukám právního zástupce stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka předně uvádí, že soudní poplatek uhradila ihned dne 27. 10. 2017 (pátek), kdy jí bylo napadené usnesení doručeno (příkaz k úhradě zadala jako expresní platbu), na účet soudu bylo platba připsána až dne 30. 10. 2017 (pondělí), a tvrdí, že pro zastavení řízení nebyly splněny základní podmínky. Připouští, že z její strany došlo nedopatřením k opomenutí uhrazení soudního poplatku, avšak napadené usnesení je zatíženo přepjatým formalismem. Má za to, že v takovém případě musí Nejvyšší správní soud své rozhodnutí o zastavení řízení zrušit, neboť ke splnění poplatkové povinnosti z její strany došlo, tudíž zastavení řízení ve svém důsledku jí brání v přístupu k soudu.
5. Dále stěžovatelka připomíná, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena pouze jejímu zástupci, z čehož dovozuje, že taková výzva nebyla způsobilá vyvolat právní účinky, které s ní Nejvyšší správní soud spojil. Upozorňuje na §42 odst. 2 větu druhou soudního řádu správního, podle které platí, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen jeho právnímu zástupci, ale i jemu, a dovozuje, že Nejvyšší správní soud pochybil, když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil též přímo jí. Na podporu své argumentace odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 177/2000 a II. ÚS 377/2000.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena (s výhradou nedostatečné plné moci - viz níže) v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu (cum grano salis k formulaci výroku o zastavení kasační stížnosti), včetně jeho postupu, z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svých představách o nesprávnosti postupu Nejvyššího správního soudu při posuzování včasnosti její úhrady soudního poplatku za podání kasační stížnosti. Ústavní soud přezkoumal postup Nejvyššího správního soudu a shledal, že jeho závěr o neuhrazení soudního poplatku je důsledkem aplikace příslušné zákonné úpravy (srov. odůvodnění jeho obou rozhodnutí rekapitulovaných výše v narativní části), a je proto zcela ústavně konformní. Pro stěžovatelku nepříznivý výsledek (zastavení řízení) je následkem jejího prodlení s plněním poplatkové povinnosti.
10. K jednotlivým stěžovatelčiným námitkám lze in concreto dodat následující. Předně je třeba vzít v úvahu, že okamžikem splnění poplatkové povinnosti je až připsání příslušné částky na účet soudu (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-49), přičemž k její úhradě měla stěžovatelka nepochybně vytvořen dostatečný časový prostor. Dovolává-li se stěžovatelka závěrů z nálezů Ústavního soudu ohledně nutnosti doručit výzvu k úhradě soudního poplatku i účastníkovi, pak nereflektuje dobu, v níž byly vydány (s ohledem na stav právní úpravy procesních řízení), a pomíjí, že tyto závěry byly překonány nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za efektivní vyzývat stěžovatelku k odstranění nedostatků předložené plné moci (plná moc byla udělena již dne 1. 10. 2015 a jako zvláštní plná moc toliko "k právnímu zastupování ve věci").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu