ECLI:CZ:US:2017:3.US.398.17.1
sp. zn. III. ÚS 398/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. L., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem, sídlem Čelkovická 445/2, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016 č. j. 6 Tdo 1349/2016-32, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. února 2016 č. j. 3 To 669/2015-1527 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2015 č. j. 1 T 2/2015-1455, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") odsouzen pro přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, přečin porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, pokračující přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, přečin pomluvy podle §184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 trestního zákoníku. Za uvedená jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 24 měsíců, přičemž výkon trestu byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Stěžovateli byl taktéž uložen trest propadnutí věci. Dále byla stěžovateli napadeným rozsudkem okresního soudu uložena povinnost podrobit se programu psychologického poradenství a zdržet se ve zkušební době požívání alkoholických nápojů. Podle §228 odst. 1 trestního zákoníku napadený rozsudek stěžovatele zavázal k povinnosti uhradit poškozené K. P. částku 542 446 Kč, skládající se z bolestného ve výši 50 254 Kč, ušlého zisku ve výši 292 190 Kč a nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního zákoníku odkázal okresní soud tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel rozsudek okresního soudu napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že jej napadeným usnesením částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci a dále vyslovil, že jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen.
4. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že byl v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny odňat svému zákonnému soudci, když podle §21 odst. 2 trestního řádu koná společné řízení o více trestných činech ten soud, který je příslušný konat řízení o nejtěžším trestném činu, přičemž v případě stěžovatele je takovým trestným činem přečin vydírání, k jehož spáchání došlo v Táboře a v Sezimově Ústí. Dle náhledu stěžovatele byl tedy pro řízení v I. stupni příslušný Okresní soud v Táboře a jako soud odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Stěžovatel respektuje, že vzhledem k jeho bývalému pracovnímu zařazení u Policie České republiky v Táboře bylo přípravné řízení vedeno pod dozorem Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, nicméně obžaloba měla být podána u Okresního soudu v Táboře.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v napadeném usnesení krajského soudu chybí výrok o tom, jak odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatele (vyjma zrušujícího výroku pod bodem I), když odvolání stěžovatele bylo podáno proti celému rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud však rozhodl ve výroku pod bodem II pouze tak, že "jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen", čímž o odvolání stěžovatele nebylo rozhodnuto zcela a úplně.
7. Stěžovatel se domnívá, že jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny bylo taktéž porušeno tím, že povinnost k náhradě škody na bolestném, ušlém zisku a nemajetkové újmě, která byla stěžovateli uložena, je nepřezkoumatelná a z hlediska výše neodůvodnitelná. Nepřezkoumatelné je v tomto směru i napadené usnesení krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní stížnost je nepřípustná ohledně námitky uvedené pod bodem 5 (odnětí zákonnému soudci v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny), neboť stěžovatel v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, když tuto námitku zjevně neuplatnil ve svém dovolání, neboť Nejvyšší soud ji v napadeném usnesení nezmiňuje a stěžovatel ani netvrdí, že by ji v dovolání vznesl. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud není v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu oprávněn k věcnému projednání této námitky.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť napadeným usnesením krajského soudu nebylo o jeho odvolání rozhodnuto zcela a úplně. Tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť postrádá ústavněprávní rozměr a právo na soudní ochranu v tomto případě nebylo dotčeno. Stěžovatel je toliko nespokojen s výrokem napadeného usnesení, je však zjevné, že odvolací soud se námitkami stěžovatele uvedenými v opravném prostředku zabýval. V tomto kontextu je možno souhlasit se závěrem, kterou v napadeném usnesení vyjádřil Nejvyšší soud, že odvolání obviněného tvoří jeden nedílný celek a není možno jej zčásti zamítnout a zčásti mu vyhovět. Odvolací soud tedy zvolil správnou podobu výroku v napadeném usnesení, když část rozsudku okresního soudu zrušil a zbytek napadeného rozsudku ponechal dalším výrokem nedotčený.
13. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, která dle jeho názoru vyplývá zejména z nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí o nárocích poškozené na náhradu škody, bolestné a nemajetkovou újmu. Této námitce taktéž nelze přisvědčit. Okresní soud částku bolestného přiznal poškozené na základě lékařského bodového hodnocení, a to v nižší výši, než poškozená požadovala. Náhrada škody v podobě ušlého zisku byla okresním soudem přiznána na základě zprávy zaměstnavatele poškozené, jakož i prémiového systému, který její zaměstnavatel v rozhodné době uplatňoval. Nemajetková újma byla prokázána zejména prohlášením poškozené o dopadu trestného činu na její život, jehož pravdivost byla dle závěrů okresního soudu potvrzena zejména výpovědí matky poškozené. Nutno podotknout, že poškozené byly jednáním stěžovatele způsobeny značné útrapy, a to nejen v pracovním životě, ale i v životě soukromém, když stěžovatel poškozené zasílal denně několik výhružných sms zpráv z neznámých čísel, v nichž bylo popisováno, jak poškozená zemře atd., a taktéž do zaměstnání poškozené zasílal vulgární e-maily s intimními fotografiemi poškozené. Tohoto jednání se stěžovatel vůči poškozené dopustil úmyslně a s cílem jí ublížit. Všechny nároky, které byly poškozené v adhezním řízení přiznány, vycházejí z účinné právní úpravy zakotvené v občanském zákoníku. Z hlediska přezkoumatelnosti tedy napadené rozhodnutí okresního soudu splňuje kritéria kladená na odůvodnění soudních rozhodnutí, a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny není možno dovodit.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jej odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu