ECLI:CZ:US:2017:3.US.4024.16.1
sp. zn. III. ÚS 4024/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Martina Tykvy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016 č. j. 21 Cdo 103/2016-148, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 39/61, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu pro jeho rozpor s ústavně garantovanými právy. Namítá porušení čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") domáhal, aby bylo určeno, že na individualizovaném pozemku s budovou v katastrálním území Teplice neexistuje zástavní právo vedlejšího účastníka na základě rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích ze dne 7. 6. 2004 č. j. 93973/04/210940/2730, s odůvodněním, že tímto rozhodnutím bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, které byly v době vydání rozhodnutí ve vlastnictví Ing. Josefa Tykvy za účelem zajištění pohledávky vedlejšího účastníka vůči Ing. Josefu Tykvovi v celkové výši 707 792 Kč, a že tato pohledávka vznikla na základě vydání dodatečného platebního výměru. Stěžovatelovo vlastnické právo k předmětným nemovitostem se obnovilo na základě prohlášení ze dne 10. 3. 2007 dle ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník), z důvodu hrubého porušování dobrých mravů Ing. Josefem Tykvou k němu; stěžovatel považuje dodatečný platební výměr za "nicotný", proto vedlejšímu účastníkovi nemohla na jeho základě vzniknout pohledávka, a tedy ani tvrzené zástavní právo. Naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva odůvodnil stěžovatel zahájením řízení u okresního soudu o nařízení soudního prodeje zástavy, v němž se vedlejší účastník domáhá "realizace zástavy" vůči němu. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2014 č. j. 25 C 86/2014-67 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dovodil, že "postup správce daně byl protiústavní", že pohledávka vedlejšího účastníka vůči daňovému subjektu nevznikla a ani vzniknout nemohla a že rozhodnutí o zřízení zástavního práva je tedy "nicotné". Okresní soud uzavřel, že stěžovatel nemohl uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva, neboť nebyl účastníkem správního řízení o doměření daně a ani následného řízení, jehož výsledkem bylo zřízení zástavního práva.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2015 č. j. 12 Co 355/2014-108 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobě by mohlo být vyhověno, jen kdyby došlo k zániku zástavního práva z důvodů uvedených v ustanovení §170 odst. 1 občanského zákoníku, neboť bylo-li zástavní právo "zřízeno rozhodnutím (soudu či správního orgánu) je soud tímto rozhodnutím vázán a není oprávněn je přezkoumávat". Krajský soud odmítl názor soudu prvního stupně, že by "rozhodnutí, na jehož základě bylo následně zřízeno předmětné zástavní právo, bylo nicotné" a že by pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem "vůbec nevznikla" (s odkazem na závěry z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 76/2001 a sp. zn. 1 Afs 93/2013, podle nichž "platební výměr, jímž byla daňovému subjektu stanovena daň po uplynutí prekluzivní lhůty, je rozhodnutím nezákonným").
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, ve kterém nesouhlasil s názorem krajského soudu, že věc má být posouzena podle ustanovení §170 odst. 1 občanského zákoníku, neboť neexistence zástavního práva může být určena i podle §164 občanského zákoníku či například v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, na jehož základě vzniklo zástavní právo (viz §39 občanského zákoníku). Krajský soud se měl podle stěžovatele zabývat otázkou, zda zástavní právo může působit i vůči němu, jestliže byl vlastníkem předmětných nemovitostí dříve, než pozdější vlastník Ing. Josef Tykva zastavil tyto nemovitosti, byť nikoliv z vlastní vůle, nýbrž na základě rozhodnutí správce daně, kdy po obnovení vlastnického práva z důvodu vrácení daru žalobce nemá postavení zástavního dlužníka a jeho vlastnické právo tedy není omezeno zástavním právem. Rovněž nesouhlasil s názorem krajského soudu, že soud je vázán rozhodnutím o zřízení zástavního práva a není oprávněn jej přezkoumávat, a vyjádřil přesvědčení, že jak platební výměr, tak i rozhodnutí o zřízení zástavního práva jsou nicotnými právními akty, a že daňová pohledávka a na základě ní vzniknuvší zástavní právo neexistují. V případě, že platební výměr správce daně je aktem nezákonným, a nikoliv nicotným, měly se soudy zabývat otázkou, zda lze nezákonný platební výměr správce daně považovat analogicky podle §39 občanského zákoníku za právní úkon, který odporuje zákonu, tudíž je absolutně neplatný, a tedy na jeho základě nemůže vzniknout pohledávka.
5. Nejvyšší soud shledal stěžovatelovo dovolání přípustným, protože pro rozhodnutí soudů bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda zástavní právo působí také proti tomu, jehož vlastnické právo k zástavě se obnovilo z důvodu vrácení daru podle ustanovení §630 občanského zákoníku, šlo tedy o otázku hmotného práva, která dosud nebyla v jeho rozhodování vyřešena. Po přezkoumání rozsudku krajského soudu však Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání není opodstatněné. Analyzoval podmínky vzniku zástavního práva podle občanského zákoníku a s přihlédnutím ke speciální úpravě zařazené do zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru, že na základě pravomocného rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva vznikne zástavní právo, jen jestliže byl adresát rozhodnutí (jako účastník příslušného řízení) vlastníkem zástavy, popřípadě jestliže dal ke vzniku zástavního práva souhlas ten, kdo je jejím vlastníkem. Poté zdůraznil působení vlastnického práva vůči nabyvateli zástavy, který se stává (nestanoví-li zákon jinak) zástavním dlužníkem, a připomenul, že vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství patřilo do výlučné pravomoci správce daně, tudíž vydané rozhodnutí nemůže soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu přezkoumávat a je povinen z něho vycházet; tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem. S odkazy na četnou judikaturu připomenul, že důvodným projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci s účinky ex nunc, a obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat. Na těchto základech a podle skutkových zjištění soudy obou stupňů vyhodnotil, že stěžovatelův názor, že byl vlastníkem předmětných nemovitostí ještě dříve, než došlo k jejich zastavení pozdějšímu vlastníku Ing. Josefu Tykvovi, a že proto došlo z důvodu vrácení daru k obnovení vlastnického práva žalobce s účinky ex tunc (a tedy stěžovatel nemá postavení zástavního dlužníka a jeho vlastnické právo není omezeno zástavním právem), není správný, tudíž zástavní právo vůči němu působí a má postavení zástavního dlužníka. Na úplný závěr Nejvyšší soud konstatoval, že - s ohledem na probíhající řízení o soudním prodeji zástavy - nemá stěžovatel naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo ve prospěch vedlejšího účastníka, a žaloba za této situace neslouží potřebám praktického života.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel - po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a výčtu porušených ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy - konkretizuje odůvodnění ústavní stížnosti a svoje argumenty koncentruje do tří oblastí: naléhavý právní zájem, účinky vrácení daru a neexistence zástavního práva.
7. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu odůvodňuje svoje přesvědčení, že na určení neexistence zástavního práva má naléhavý právní zájem, protože taková žaloba je jediným prostředkem k ochraně jeho práv (např. proto, že v řízení o soudním prodeji zástavy nemůže namítat neexistenci daňové pohledávky, též proto, aby mohlo být zástavní právo vymazáno z katastru nemovitostí). Závěrem o neexistenci naléhavého právního zájmu odepřel mu Nejvyšší soud právo na spravedlivý proces a porušil i jeho právo zakotvené v čl. 13 Úmluvy.
8. Vrácení daru považuje za odstoupení od smlouvy sui generis, z čehož dovozuje, že není jediného důvodu, aby mělo účinky na vlastnické právo ex nunc. Jeho úmyslem bylo nabýt zpět vlastnické právo k nemovité věci a samozřejmě v té podobě, v jaké bylo převáděno na Ing. Josefa Tykvu, tj. neomezené jakýmkoli věcným právem, natož zástavním právem. Interpretací účinků vrácení daru ex nunc porušil Nejvyšší soud podle stěžovatele jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
9. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud neřídil vlastními judikaturními závěry, podle nichž není soud vázán rozhodnutím správce daně, jestliže k předmětu zástavy vznáší své nároky osoba, která nebyla daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem. Stěžovatel je takovou osobu, akty finančního úřadu považuje za nicotné, nikoliv nezákonné, a to s odvoláním na závěry Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, s ohledem na skutečnost, že daň byla vyměřena po uplynutí prekluzivní lhůty. Základ jeho argumentace tvoří názor, že platební výměr, na jehož základě "vznikla" daňová pohledávka Ing. Josefa Tykvy, je nicotný, takže je třeba na pohledávku, která na jeho základě "vznikla", pohlížet jako na pohledávku, která nikdy neexistovala, přičemž předpokladem vzniku zástavního práva je existence pohledávky. Protože obecné soudy i Nejvyšší soud nepřezkoumaly existenci pohledávky, jakož i rozhodnutí o zřízení zástavního práva, postupovaly v rozporu se stěžovatelovým právem na spravedlivé soudní řízení.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami způsobujícími porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Všechny stěžovatelovy námitky soustředěné do tří skupin (bod 6. a násl.) zřetelně vycházejí z předpisů tzv. podústavního práva, a byť lze v postupu soudů shledat jistá pochybení, nejde o kvalifikované vady, které by mohly vést k zásahu do základních práv stěžovatele odůvodňujícího případnou kasaci napadeného rozsudku. Na tyto námitky reaguje Ústavní soud (v logické posloupnosti, tj. vznik zástavního práva, jeho trvání po vrácení daru a podoba žaloby sloužící ochraně zástavního dlužníka) v bodech 13. - 15.
13. Stěžovatelova námitka o neexistenci zástavního práva, která však míří k posouzení, zda je soud vázán rozhodnutím správce daně, není důvodná. Na podporu svého tvrzení odkazuje stěžovatel na dva rozsudky Nejvyššího soudu, přičemž první z nich vychází z právní úpravy, kdy daňové zástavní právo vznikalo ex lege a správce daně rozhodoval pouze o jeho rozsahu, druhý byl vydán při posouzení, zda zástavní právo působí vůči vlastníkovi po odstoupení od smlouvy; jde tedy o situace zjevně odlišné od stěžovatelovy věci. Neexistenci zástavního práva odvozuje stěžovatel od nicotnosti platebního výměru správce daně. Je pravdou, že pokud by toto rozhodnutí bylo nicotné, nevyvolalo by právní následky, daňová pohledávka by nevznikla, nevzniklo by ani zástavní právo. Nicméně, vady tohoto rozhodnutí (v souladu s odkazovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu) nejsou tak intenzivní, aby bylo možné uvažovat o nicotnosti rozhodnutí (k tomuto závěru dospěl již krajský soud). Je tedy patrné, že soudy se problematikou (ne)nastoupení adekvátních účinků správních rozhodnutí zabývaly.
14. Zásadním důvodem zamítnutí stěžovatelovy žaloby bylo posouzení účinků obnovení vlastnického práva po uplatnění požadavku na vrácení daru na další osud zástavního práva. Je notorietou, která je respektována v konstantní judikatuře, že právní účinky, tj. "obnovení" vlastnického práva dárce nastávají ex nunc. Tento závěr vyplývá též z komentářového pramene, na který stěžovatel odkázal (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 1803 s.), avšak nesprávně ho interpretuje. Výslovně se v něm uvádí, že darovací vztah zaniká okamžikem, kdy projev vůle dárce došel obdarovanému, a že tímto okamžikem se obnovují původní právní vztahy. Z tohoto pohledu je právně vadné (naštěstí ojedinělé) tvrzení, že projevem vůle dárce se ruší darovací smlouva (napadený rozsudek Nejvyššího soudu, str. 6., ř. 11.); správně má být "ruší se účinky darovací smlouvy", tj. zaniká darovací vztah (napadený rozsudek Nejvyššího soudu, str. 6., ř. 2.). Polemiku o tom, zda účinky vrácení daru nastávají ex tunc či ex nunc však považuje Ústavní soud za právně irelevantní. Je důsledkem ústavně nesouladné konstrukce, kterou Nejvyšší soud setrvale zastává při posuzování účinků odstoupení od smlouvy na další osud zástavního práva (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, na který Nejvyšší soud odkázal v napadeném rozsudku na str. 5, druhý odstavec). I na tento případ lze totiž aplikovat judikaturní závěry Ústavního soudu [např. nález ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 77/2000 (N 14/21 SbNU 101), nález ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (N 164/47 SbNU 145)]. Na jejich základě je pak zřejmé, že právní následky spojené s odstoupením od smlouvy, s vrácením daru apod. se nemohou projevit v právní sféře třetích osob, které byly v dobré víře. Tudíž, zástavní právo zřízené na nemovitosti ve vlastnictví daňového dlužníka není dotčeno pozdějším uplatněním požadavku (byť důvodného) na vrácení daru původním vlastníkem (jde o jeden z projevů typických účinků věcněprávní povahy zástavněprávního vztahu), původní vlastník vstupuje do pozice zástavního dlužníka. Skutečnost, že se mu "vrací" znehodnocený dar, lze zohlednit při vzájemném vypořádání, ev. při regresu zástavního dlužníka vůči obligačnímu dlužníkovi.
15. Se stěžovatelem lze souhlasit, že k podání žaloby na určení neexistence zástavního práva měl naléhavý právní zájem, kromě jiného i proto - jak logicky dovozuje - že prostor pro uplatnění námitek při nařízení soudního prodeje zástavy je limitován povahou tohoto řízení, a zejména by měl naléhavý právní zájem na získání listiny pro adekvátní zápisy v katastru nemovitostí; v jeho případě je účelem žaloby výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4366/2015, na který stěžovatel odkázal). Nicméně, stěžovatel opomíjí, že důvodem zamítnutí jeho žaloby nebyl primárně nedostatek naléhavého právního zájmu.
16. Na základě výše uvedeného je patrné, že Nejvyšší soud nezasáhl do stěžovatelových základních práv, proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu