ECLI:CZ:US:2017:3.US.4040.16.1
sp. zn. III. ÚS 4040/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky EURODRAŽBY.CZ a. s., sídlem Čimická 780/61, Praha 8, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2016 č. j. 21 Cdo 5066/2015-337, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015 č. j. 29 Co 73/2015-310 ve znění opravného usnesení ze dne 10. srpna 2015 č. j. 29 Co 73/2015-314 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. ledna 2015 č. j. 52 C 199/2011-274, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a a) Pavla Štulíka, b) společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., sídlem Kobližná 71/2, Brno, a c) Ing. Jany Komendové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") bylo k žalobě vedlejšího účastníka a) určeno, že je neplatná nedobrovolná dražba provedená stěžovatelkou (jako první žalovanou), jež se konala na návrh vedlejší účastnice b) (jako druhé žalované) a ve které vedlejší účastnice c) (jako třetí žalovaná) vydražila konkrétní nemovitosti v katastrálním území Jílové u Děčína, a dále jím bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že na základě rozhodčího nálezu nemohla být provedena ani exekuce, ani předmětná veřejná dražba, neboť příslušný rozhodce neměl pravomoc tento rozhodčí nález vydat.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se (mj.) s výše uvedeným právním názorem ztotožnil, a žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení. I uvedený soud dospěl k závěru, že předmětný rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť byl určen v rozporu se zákonem, a proto takový rozhodčí nález nemůže být od počátku materiálně a formálně vykonatelný, resp. nemůže splňovat podmínky ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že právní posouzení věci ze strany obecných soudů je nesprávné, přičemž argumentovala, že byl-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by jinak bylo možno uzavřít rozhodčí smlouvu, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí, a nelze jej považovat za nicotný právní akt. Může být proto i titulem pro konání veřejné dražby nedobrovolné, pokud nebyl příslušným soudem zrušen. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014 ve věci vedené pod sp. zn. 70 ICm 2149/2013, 104 VSPH 158/2014 s tím, že rozhodčí nález, na jehož základě napadená veřejná dražba proběhla, je nutno odklidit cestou žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, přičemž shodný názor měli jednak žalobci, neboť tuto žalobu podali, jednak soud prvního stupně, který se zabýval tím, zda rozhodčí nález byl v příslušném řízení pravomocně zrušen. Upozornila, že dražebník není orgánem veřejné moci, a nemůže posuzovat nicotnost rozhodčího nálezu, pouze soud může v rámci řízení o jeho zrušení rozhodnout o odložení jeho vykonatelnosti či zrušení (popř. v rámci exekučního řízení rozhodnout o zastavení exekuce).
6. Stěžovatelka také poukázala na závěry Ústavního soudu, jenž v nálezu ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983) řešil situaci, kdy v době od provedení dražby do doby rozhodování soudu o neplatnosti dražby došlo nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 47/04 (N 47/36 SbNU 495; 181/2005 Sb.) ke "změně" ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, přičemž dospěl k závěru, že veřejná držba, která splňovala veškeré zákonné podmínky pro její konání v době jejího provedení, avšak nesplňovala podmínky v době rozhodování soudu, je s ohledem na zákaz retroaktivity platná. V souzené věci dražba proběhla 16. 12. 2008, tedy v době, kdy obdobné rozhodčí nálezy nebyly zpochybňovány, přičemž ona veškeré své povinnosti dražebníka splnila, resp. postupovala v souladu s platnými předpisy i konstantní judikaturou, a pokud by měla mít tato změna "směru" rozhodování obecných soudů vliv na dané rozhodování, šlo by o nepřípustné porušení principu zákazu retroaktivity.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Podstatou této ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů vedenými v rovině tzv. podústavního práva v otázce neplatnosti předmětné veřejné dražby, zejména s ohledem na to, zda příslušný rozhodčí nález byl již od počátku nezpůsobilým exekučním titulem nebo zda jeho neplatnost mohla být vyslovena toliko ex nunc, a tudíž by platilo, že v době udělení příklepu rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem byl.
10. Prakticky stejnou ústavní stížností stejné stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3123/16 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), načež dospěl k závěru, že není nic, co by obecným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout. V této souvislosti uvedl, že se obecné soudy problémem materiální a formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu dostatečně zabývaly, přičemž jejich závěry jsou v souladu s jednoznačnou judikaturou týkající se rozhodčích nálezů vydaných osobami, které k takovému úkonu nemají dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů, pravomoc (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012), a že není důvod se od této judikatury odchylovat. Stěžovatelčin odkaz na argumentaci obsaženou v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014 ve věci vedené pod sp. zn. 104 VSPH 158/2014 pak Ústavní soud neshledal přiléhavým, a to z důvodu, že toto rozhodnutí se zabývá problematikou stavení promlčecí doby v případě, že právo bylo uplatněno v rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, a nikoliv otázkou, zda takto vydaný rozhodčí nález je řádným exekučním titulem, přičemž upozornil, že v tomto rozhodnutí se navíc výslovně uvádí, že jeho závěry nejsou v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a to právě s ohledem na rozdílnost řešené problematiky. Ani stěžovatelčin poukaz na nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 neshledal Ústavní soud případným, protože v něm obecné soudy hodnotily prostřednictvím pozdější ústavně konformní právní úpravy to, co se zběhlo před takovou změnou, čímž založily pravou retroaktivitu, která je v rozporu s principem právního státu. V posuzovaném případě nejde o retroaktivitu, ale pouze o změnu (nebo spíše o vytvoření) judikatury dopadající na danou problematiku, což je postup, který je s principem právního státu zcela v souladu.
11. Vzhledem k tomu, že se III. senát Ústavního soudu s výše uvedenými závěry plně ztotožnil, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu