ECLI:CZ:US:2017:3.US.405.17.1
sp. zn. III. ÚS 405/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Hiršové, zastoupené Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem, sídlem Krajířova 15/1, Dačice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2017 č. j. KSCB 27 INS 24112/2013-B-34, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka výslovně domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že krajský soud porušil ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce vázán zákonem. Současně stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti, z přiloženého usnesení krajského soudu a z veřejně přístupných zdrojů (insolvenční rejstřík na www.justice.cz) se podává, že u krajského soudu podala matka stěžovatelky návrh na povolení oddlužení a usnesením krajského soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. KSCB 27 INS 24112/2013-A-11 byl zjištěn její úpadek a povoleno jeho řešení oddlužením. Posléze krajský sud schválil způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, a to konkretizovaných nemovitostí v kat. úz. Dolní Pěna, které insolvenční správce zapsal do majetkové podstaty. Insolvenční správce zjistil, že matka stěžovatelky uzavřela dne 1. 5. 2013 se stěžovatelkou smlouvu o pronájmu rodinného domu, jejímž předmětem byl dům pronajatý na dobu určitou od 1. 5. 2014 do 30. 4. 2028, s tím, že nájemné v celkové výši 1 530 000 Kč bylo předplaceno. Podle §256 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podal insolvenční správce stěžovatelce výpověď z nájemní smlouvy o pronájmu rodinného domu.
3. Stěžovatelka se u krajského soudu žalobou podle §256 odst. 2 insolvenčního zákona domáhala zrušení výpovědi. Napadeným usnesením krajský soud její žalobu zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že nejde o neplatnou výpověď, protože nejde o výpověď z nájmu bytu, a shledal, že stěžovatelka není nepřiměřeně dotčena ve svých oprávněných zájmech (podle citovaného ustanovení), což podrobně objasnil, kromě jiného i pravomocným odsouzením matky stěžovatelky pro trestný čin poškození věřitele, uzavřením nájemní smlouvy v rozporu se zákazem zatížení nemovitosti, obsaženým v zástavní smlouvě s bankou, poskytnuvší matce stěžovatelky úvěr a výši újmy, kterou by stěžovatelka utrpěla, jež nedosahuje (s ohledem na zdroje financování výstavby domu) "značné" výše. Krajský soud ani neshledal schopnost stěžovatelky koupit předmět nájmu za cenu obvyklou.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Porušení vázanosti soudu zákonem (bod 1.) spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že soud hodnotil výpověď z nájmu předmětného domu jako výpověď z nájmu nemovitostí jako celku a nikoliv jako výpověď z nájmu bytu podle §2285 občanského zákoníku; při posléze uvedeném právním hodnocení by podaná výpověď musela být hodnocena jako neplatná pro rozpor s důvody výpovědi nájmu z bytu, resp. pro neuvedení důvodu výpovědi.
5. Platnost nájemní smlouvy dovozuje stěžovatelka též ze skutečnosti, že tuto smlouvu hodnotily jako platně uzavřenou i orgány činné v trestním řízení, když za její uzavření byla její matka odsouzena pro poškozování věřitele; takovým rozhodnutím by soud měl být vázán. Polemizuje též s úvahou krajského soudu, zda nájemní smlouva nebyla antidatována, přestože pro takovou úvahu není ve spise opora a žádný důkaz; také v tomto bodě spatřuje stěžovatelka porušení zásady vázanosti soudu zákonem i jejího práva na spravedlivý proces. Dodává, že jí nemůže být přičítáno k tíži odsouzení její matky, a že závěr soudu o tom, že z pozice osoby blízké musela vědět o znehodnocení objektu a ekonomických poměrech matky, nemá též oporu ve spise.
6. Stěžovatelka také upozorňuje, že soudu doložila původ všech prostředků, které byly do domu vloženy a které jsou kompenzovány nájemným, a trvá na tom, že by jí byla výpovědí a následnou nemožností užívat dům způsobena značná újma. Jestliže soud zkoumal újmu jen jako majetkovou, a to ještě velmi restriktivně, porušil tak její právo na spravedlivý proces.
7. Návrh na přiznání odkladného účinku (s odvoláním na §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu") odůvodnila stěžovatelka hrozícím vystěhováním z domu, v němž má trvale hlášený i faktický pobyt (společně s nezletilým synem) a případnými komplikacemi pro potencionálního nového vlastníka, jestliže by bylo zjištěno, že její nájem trvá.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), též s přihlédnutím k tomu, že podle insolvenčního zákona není proti usnesení krajského soudu přípustné odvolání, tj. ani jiný procesní prostředek (srov. §91 ve spojení s §11 insolvenčního zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Při zachování kautel hlavy páté Listiny obecnými soudy, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z početné judikatury Ústavního soudu.
10. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v nesouhlasu s postupem krajského soudu při posuzování důvodnosti výpovědi z nájmu domu zapsaného do majetkové podstaty její matky a dalších podmínek pro zrušení výpovědi (nepřiměřený zásah do oprávněných zájmů nájemce, značná škoda vzniklá nájemci a jeho zájem o koupi předmětu nájmu za obvyklou cenu - viz §256 odst. 2 insolvenčního zákona). Je tedy evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl krajský soud právě v otázce hodnocení podmínek pro zrušení výpovědi z nájmu, tedy v otázce vycházející z "podústavního" práva. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu, k nimž dospěl v rámci tzv. dohlédací činnosti nad průběhem insolvenčního řízení. Budiž připomenuto, že při výkonu této činnosti rozhoduje insolvenční soud o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (§11 odst. 1 insolvenčního zákona). Právě povaha této činnosti odůvodňuje omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným v jeho rámci a je i důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že realizaci stěžovatelčiných zájmů lze dosáhnout i s využitím jiných právních prostředků [viz usnesení krajského soudu ze dne 1. 2. 2017 č. j. KSCB 27 INS 24112/2013-B-37, kterým byla stěžovatelce povolena výjimka ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty, jež se týká předmětného domu a pozemků (usnesení uveřejněno na www.justice.cz)].
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu