ECLI:CZ:US:2017:3.US.4052.16.1
sp. zn. III. ÚS 4052/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti Soni Strykové, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti průtahům Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2014 č. j. 3 VSOL 1142/2014-A-48, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2014 č. j. KSOS 25 INS 34556/2013-A-20, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2014 č. j. KSOS 25 INS 34556/2013-B-07, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2015 č. j. KSOS 25 INS 34556/2013-B-24 a o návrhu na vydání předběžného opatření v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 34556/2013, v incidenčním řízení o neplatnost kupní smlouvy vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 34556/2013 a v řízení o vyklizení nemovitosti vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 264/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Ing. Lukáše Nyklíčka a Mgr. Radoslava Lavičky, insolvenčního správce, sídlem Járy da Cimrmana 735/8, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti průtahům v rozhodnutí o jejím dovolání, domáhá se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka požádala o projednání její ústavní stížnosti mimo pořadí a podala návrhy na předběžná opatření, kterým by Ústavní soud uložil soudům, aby v insolvenčním řízení, v řízení o incidenčním sporu a v řízení o vyklizení nemovitostí nepokračovaly v zásahu do jejích ústavně zaručených práv do doby rozhodnutí o meritu ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložených rozhodnutí a z veřejně přístupných zdrojů (www.justice.cz) vyplývá, že u krajského soudu bylo zahájeno insolvenční řízení se stěžovatelkou, následně byl zjištěn její úpadek, na její majetek prohlášen konkurs a bylo rozhodnuto o dalších skutečnostech (viz usnesení ze dne 22. 9. 2014 č. j. KSOS 25 INS 34556/2013-A-20). Krajský soud dospěl k závěru, že její úpadek ve formě platební neschopnosti byl osvědčen a stěžovatelka návrhu neodporovala.
3. Proti dvěma výrokům usnesení krajského soudu (výrok o zjištění úpadku a výrok o prohlášení konkursu) podala stěžovatelka odvolání zpochybňujíc důvodnost insolvenčního návrhu. Vrchní soud usnesením ze dne 8. 12. 2014 č. j. KSOS 25 INS 34556/2013, 3 VSOL 1142/2014-A-48 usnesení krajského soudu potvrdil jako věcně správné. Napadené výroky nabyly právní moci dne 6. 1. 2015.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dne 13. 2. 2015 dovolání (s pozdějším doplněním), o němž dosud Nejvyšší soud nerozhodl.
5. Po právní moci usnesení vrchního soudu pokračovalo insolvenční řízení zpeněžováním stěžovatelčina majetku, které stěžovatelka napadla žalobou u krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá průtahy v řízení u Nejvyššího soudu, přičemž přípustnost ústavní stížnosti odvozuje z §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, protože v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká či přímo hrozí vážná a neodvratitelná újma v důsledku zpeněžování majetkové podstaty, přičemž újmy jsou zcela zřejmě neodvratitelné jiným způsobem, než ústavní stížností.
7. Návrh na zrušení napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu o zjištění úpadku a prohlášení konkursu stěžovatelka odůvodňuje tím, že nebyla zkoumána tvrzená absolutní neplatnost klíčových důkazů/dokumentů, že se soud nevypořádal se vším, co v řízení vyšlo najevo, a nepřihlédl z úřední povinnosti k tvrzené absolutní neplatnosti konkrétních právních jednání. V závěru též zpochybňuje vhodnost uspokojení věřitelů prostřednictvím insolvenčního řízení.
8. Stěžovatelka též navrhuje zrušení usnesení krajského soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. KSOS 25 INS 34556/2013-B-07 z přezkumného jednání, kterým bylo rozhodnuto o zjištění pohledávek insolvenčního navrhovatele a usnesení krajského soudu ze dne 11. 5. 2015 č. j. KSOS 25 INS 34556/2013-B-24 o uspokojení zajištěného věřitele, protože nebyla zkoumána tvrzená absolutní neplatnost přihlášené pohledávky, a též že se soud nevypořádal se vším, co v řízení vyšlo najevo, a nepřihlédl z úřední povinnosti k tvrzené absolutní neplatnosti konkrétních právních jednání.
9. V čl. VI. ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně odůvodňuje neplatnost pohledávek insolvenčního navrhovatele vyplývajících ze zástavní smlouvy, cítí se podvedena úvěrovým dlužníkem a svoje tvrzení dokládá odkazy na řadu důkazních prostředků. Konstatuje, že legitimně očekávala řádné prošetření jí tvrzených skutkových okolností krajským soudem, příp. vrchním soudem, a připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem jako je absolutní neplatnost smlouvy i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby, a že se soudy mají vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci.
10. Také ohledně pohledávek dalších věřitelů odkazuje stěžovatelka na argumenty obsažené v jejím dovolání, zejména na skutečnost, že insolvenčnímu soudu doložila splácení svých dluhů.
11. Vedlejšímu účastníkovi 1), tj. vlastníkovi zpeněžených nemovitostí, stěžovatelka vytýká, že - ač byl o problematičnosti insolvenčního řízení dostatečně informován - rezignoval na právní zhodnocení situace v tomto řízení a namísto přiměřené opatrnosti nedůvodně podstoupil riziko, že žádný soud již nemůže rozhodnutí o úpadku zvrátit.
12. Návrh na vydání předběžného opatření v insolvenčním řízení odůvodňuje stěžovatelka tvrzením, že toto řízení nemělo být vedeno, neboť jeho klíčovou součástí je rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku, které má stěžovatelka za rozporné s ústavním pořádkem, a přímo v tomto řízení jí hrozí škoda a vážná újma pokračováním v dalším zpeněžování její majetkové podstaty. Návrhy na vydání předběžných opatření v řízení o incidenčním sporu ohledně neplatnosti kupní smlouvy a v řízení o vyklizení nemovitosti, jako řízeních vyvolaných v příčinné souvislosti se zpeněžením její nemovitosti a podle stěžovatelky porušující její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, odůvodňuje zvláštní naléhavostí podle §80 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když přímo hrozí nenapravitelná újma, neboť v těchto řízeních je zpeněžována majetková podstata, případně je z její protiprávně zpeněžené nemovitosti vystěhovávána.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k následujícím závěrům.
14. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
15. Institut ústavní stížnosti je založen na zásadě subsidiarity, tzn. že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
16. Pokud jde o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) je procesním prostředkem k jeho ochraně stížnost na průtahy v řízení podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), popř. návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a citovaného zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.) a navazující judikaturu Ústavního soudu]. Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle posléze uvedeného ustanovení, který považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNu 349)].
17. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá průtahy v řízení před Nejvyšším soudem, neuvádí však, že by výše uvedený procesní prostředek k ochraně svého práva využila. S ohledem na uvedené posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
18. Mezi procesní prostředky, na které Ústavní soud váže v souladu se zákonem o Ústavním soudu přípustnost ústavní stížnosti, patří i dovolání. Jestliže stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o jejím úpadku, a usnesení vrchního soudu potvrzující toto usnesení krajského soudu, přičemž proti usnesení vrchního soudu podala dovolání, je její ústavní stížnost v této části též nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť o posledním procesním prostředku nebylo dosud rozhodnuto.
19. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Z toho též vyplývá, že pokud takový prostředek stěžovatel ex lege k dispozici nemá, je třeba podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy napadené rozhodnutí nabylo právní moci. Jestliže stěžovatelka požaduje zrušení usnesení krajského soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. KSOS 25 INS 34556/2013-B-07 a usnesení krajského soudu ze dne 11. 5. 2015 č. j. KSOS 25 INS 34556/2013-B-24 z důvodů uvedených výše (bod 8.), jde s ohledem na den jejich vydání a den nabytí právní moci (viz údaje o insolvenčním řízení stěžovatelky na www.justice.cz), v této části o ústavní stížnost podanou opožděně.
20. Předběžné opatření může Ústavní soud vydat tehdy, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí (§80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V posuzované věci stěžovatelka navrhla vydání předběžných opatření ve třech různých řízeních, z toho pouze v jediném (insolvenčním) brojí cum grano salis proti jinému zásahu. Z uvedeného plyne, že v incidenčním řízení a v řízení o vyklizení je její návrh na vydání předběžného opatření prima facie nepřípustný, v samotném insolvenčním řízení předběžné opatření má být uloženo krajskému soudu, ač tzv. jiný zásah spočívá v údajných průtazích v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem. Z těchto zjištění lze formulovat závěr, že všechny návrhy na vydání předběžného opatření jsou nepřípustné.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděnou a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj