ECLI:CZ:US:2017:3.US.4066.16.1
sp. zn. III. ÚS 4066/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Adély Dvorské, zastoupené Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem, sídlem Boleslavská 137/8, Nymburk, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2016 č. j. 24 Co 219/2016-359, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. 24 Co 219/2016, a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. října 2015 č. j. 110 C 21/2012-270, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Jany Kirchnerové a Petra Kirchnera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 9. 2016 č. j. 24 Co 219/22016-359, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. 24 Co 219/2016, a to proti části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), včetně souvisejících rozhodnutí o nákladech řízení, a žádá, aby Ústavní soud konstatoval porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zároveň zrušil napadené výroky obou rozsudků (pozn. vymezení rozsahu ústavní stížnosti se liší v textu a v jejím petitu).
2. Z podkladů předložených stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se žalobou u okresního soudu domáhali po stěžovatelce zaplacení částky 16 923 Kč s příslušenstvím, a to jednak z důvodu vrácení částky ve výši 6 200 Kč uhrazené za veterinární vyšetření psa, jednak z důvodu doplatku ceny ve výši 10 723 Kč provedených stavebních prací zajišťovaných vedlejším účastníkem. V průběhu řízení podala stěžovatelka vzájemný návrh, kterým se po vedlejších účastnících domáhala zaplacení částky 77 407,69 Kč jako rozdílu mezi poskytnutou částkou na úhradu ceny díla a skutečnou hodnotou díla. Po provedeném dokazování vydal okresní soud dne 22. 10. 2015 rozsudek č. j. 110 C 21/2012-270, kterým stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 10 723 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 6 200 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), žalobu vedlejší účastnice co do částky 10 723 Kč zamítl (výrok III.), zamítl i vzájemnou žalobu stěžovatelky (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. - IX.). Pokud jde o žalovanou částku 10 723 Kč, shledal nedostatek aktivní legitimace vedlejší účastnice, ovšem žalobu vedlejšího účastníka ohledně této sumy shledal důvodnou, protože byl prokázán rozsah provedených prací v hodnotě 180 723 Kč, zatímco záloha činila 170 000 Kč (z tohoto důvodu nemohl být úspěšný stěžovatelčin vzájemný návrh); zbytek žalované částky ve výši 6 200 Kč považoval soud za dar, a protože podmínky pro vrácení daru nebyly splněny, žalobu v této části zamítl.
3. Proti výrokům I., IV., VII., VIII. a IX. rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě krajský soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2016 č. j. 24 Co 219/2016-359 potvrdil rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I., IV. a IX (výrok I.), změnil nákladový výrok (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III., posléze změněný opravným usnesením) s konstatováním, že odvolání neshledal důvodným.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve informovala, že proti rozsudku krajského soudu podala dovolání, avšak toliko do samostatného meritorního výroku IV. rozsudku okresního soudu, a že ústavní stížnost podává proti té části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu. Porušení ústavně zaručených práv shledává stěžovatelka ve skutečnosti, že prvoinstanční soud zcela flagrantním způsobem porušil princip předvídatelnosti rozhodnutí a rovněž nedostál své poučovací povinnosti, a dále ve skutečnosti, že se nalézací soudy řádně či vůbec nevypořádaly s tvrzeními účastníků řízení a se skutečnostmi označenými účastníky za nesporné. K oběma tvrzením pak formulovala řadu konkrétních argumentů o právní povaze uplatněného nároku a postupu okresního soudu v řízení, jakož i k posouzení projevu vůle účastníků zaměřených na ukončení právního vztahu.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud vyhodnotil obsah ústavní stížnosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem ústavní stížnosti je částka ve výši 10 723 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní, a to z pohledu hodnoty předmětu sporu pro dovolacího řízení - srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Podle této judikatury Ústavního soudu je v případě bagatelních částek evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Opodstatněnost ústavní stížnosti v bagatelní věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. usnesení ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1373/07). Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí obou soudů obsahují odůvodnění, která nevykazují žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Zjištěný skutkový stav lze z předložených důkazů dovodit; nárok vedlejšího účastníka na doplatek požadovaných prostředků nad spotřebovanou zálohu okresní soud řádně odůvodnil (st. 10 a 11 rozsudku okresního soudu), s čímž se krajský soud ztotožnil (str. 7 a 8 rozsudku krajského soudu). Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu