ECLI:CZ:US:2017:3.US.4067.16.1
sp. zn. III. ÚS 4067/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. E., t. č. Věznice Všehrdy, a 2. D. H., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, obou zastoupených JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, sídlem U Hrušky 63/8, Praha 5 - Motol, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016 sp. zn. 67 Tmo 27/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. června 2016 sp. zn. 3 Tm 5/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejich tvrzení porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelů na povolení obnovy trestního řízení ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 3 Tm 5/2015. V tomto trestním řízení byli stěžovatelé odsouzeni za spáchání trestného činu (resp. provinění) těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestného činu (resp. provinění) výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že na prostranství před Kongresovým centrem hl. m. Prahy ve skupině s několika dalšími pachateli úmyslně napadli kolemjdoucího muže a způsobili mu vážná zranění. Důvodem pro podání návrhu na povolení obnovy řízení měly být nové svědecké výpovědi a zvuková nahrávka, z nichž má vyplývat, že útok provedla odlišná skupina pachatelů. K tomu obvodní soud uvedl, že nemá možnost, jak ověřit pravost nahrávky a identifikovat hovořící osoby. Obsah je navíc částečně nesrozumitelný a nelze z něj dovodit skutečnou povahu rozhovoru. Nemůže být tedy důkazem, který by znevěrohodnil jednoznačnou výpověď poškozeného.
3. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění městský soud doplnil argumentaci z napadeného usnesení obvodního soudu v tom směru, že o vině odlišné (jednomu ze stěžovatelů známé) skupiny pachatelů věděl přinejmenším stěžovatel E. již před dvěma lety. Dle městského soudu je tak nelogické s odhalením takové vědomosti vyčkávat tak dlouhou dobu. Především však dle městského soudu z pořízené nahrávky nevyplývá vina hovořící osoby a nevina stěžovatelů, a to ani přes naléhání ostatních hovořících a cílenost celé schůzky. Ostatní námitky představovaly dle městského soudu pouze polemiku s hodnocením důkazů v předchozím trestním řízení. Pro povolení obnovy řízení tak neshledal důvod.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Soudy dle stěžovatelů porušily jejich ústavní právo na soudní ochranu a v jeho rámci právo na obhajobu, když jim odepřely provedení výslechů osob, které jsou dle pořízené nahrávky podezřelé ze spáchání trestného činu, za nějž byli odsouzeni stěžovatelé. Soudy rezignovaly na svůj úkol zjistit skutkový stav tak, aby mohly o návrhu spravedlivě rozhodnout. V původním řízení nebyl proveden jediný důkaz, vyjma výpovědi poškozeného, který by vinu stěžovatelů potvrzoval. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Stěžovatelé jsou sice právně zastoupeni, avšak právní moc předložená jejich právním zástupcem nesplňuje všechny požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti by však bylo nadbytečným požadovat, aby byl tento nedostatek napraven, neboť to nemohlo mít žádný dopad na výsledek řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že přehodnocování skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem pro obnovu řízení, a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatelé namítají.
8. Stěžovatelé namítají protiústavnost důkazního řízení. První námitka se týká neprovedení celé řady důkazů, které by dle stěžovatelů mohly potvrdit jejich nevinu, resp. zpochybnit závěr o vině. Této námitce však nelze přisvědčit. Řízení o povolení obnovy řízení je zvláštním druhem trestního řízení, v němž mají soudy zásadně pouze provést účastníky řízení nově opatřené důkazy, a to dříve neznámé, které pak vyvolají dostatečné pochybnosti o správnosti původních závěrů o vině a trestu (případně náhradě škody). Smyslem tohoto řízení naopak není provádět všechny stranami navržené důkazy, které by ani nemusely mít spojitost s trestním řízením. V daném případě byla takovou novou skutečností pořízená nahrávka, kterou soudy vyslechly a velmi podrobně vyhodnotily. Jejich závěry jsou v tomto směru logické, zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že jeden ze stěžovatelů měl o identitě "skutečných pachatelů" vědět již v průběhu původního řízení. Konečně stěžovatelé sami závěry soudů ohledně obsahu nahrávky a jejího významu nijak konkrétně nezpochybňují. Jejich námitky zůstávají v tomto směru zcela obecné.
9. Přijatelné jsou závěry obecných soudů i z hlediska obsahového. Jejich hodnocení pořízené nahrávky nevykazuje známky svévolného úsudku. Zejména městský soud velmi podrobně rozebral několik klíčových úseků nahrávky a srozumitelně popsal, z jakých důvodů nemohou nijak zpochybnit závěr o vině stěžovatelů. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelé proti těmto závěrům nijak konkrétně nebrojí ani ve stížnosti k městskému soudu, ani v ústavní stížnosti. Pro podrobnější závěry lze stěžovatele odkázat na odůvodnění usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 4007/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dalšího z odsouzených v dané trestní věci.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu