ECLI:CZ:US:2017:3.US.4113.16.1
sp. zn. III. ÚS 4113/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ivany Kaňkové, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. listopadu 2016 sp. zn. 1 KZV 97/2016-246 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 30. září 2016 č. j. KRPA-144315-360/TČ-2016-000078, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že trestní stíhání bylo proti stěžovatelce zahájeno napadeným usnesením policejního orgánu ze dne 30. 9. 2016. Stěžovatelka je stíhána pro pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se stěžovatelka měla dopustit celkem šesti dílčími útoky popsanými v napadeném usnesení policejního orgánu, když ve velkém rozsahu neoprávněně prodala, zprostředkovala, nabídla a/nebo pro jiného přechovávala rozličné psychotropní látky v usnesení specifikované.
3. Stěžovatelka usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání napadla stížností podanou k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), které ji napadeným usnesením jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítlo.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že v procesním postavení obviněné má právo na řádné odůvodnění rozhodnutí státního zástupce reagujícího na stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a stejně tak má právo na řádné odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatelka konstatuje, že zejména odůvodnění rozhodnutí státního zástupce je nedostatečné, a tudíž nepřezkoumatelné, neboť rozhodovací důvody jsou konstruovány pouze obecným a povšechným způsobem. Stěžovatelka se domnívá, že státní zástupkyně v její věci jednala svévolně a v rozporu s ústavním pořádkem.
5. Konkrétně stěžovatelka namítá, že u dílčího útoku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, jenž má spočívat v tom, že nejméně dne 2. 6. 2016 ve svém bydlišti v trezoru ve tvaru knihy neoprávněně pro jiného přechovávala drogy zvané pervitin a marihuana, chybí v obou napadených usneseních byť jenom zmínka o důvodnosti trestního stíhání pro tento dílčí útok. Ze stejného důvodu napadá stěžovatelka taktéž odůvodnění napadených usnesení k dílčímu útoku, jenž má spočívat v tom, že dne 6. 6. 2016 ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha - Ruzyně neoprávněně nabídla a prodala spoluvězni J. J. přibližně 0,5 gramu drogy zvané pervitin, a to za úplatu ve výši 1 500 Kč. Dle stěžovatelky jak policejní orgán, který zahajoval napadeným usnesením trestní stíhání, tak i městské státní zastupitelství, které zamítlo stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení policejního orgánu, jednaly způsobem, který vykazuje libovůli a dopustily se vůči stěžovatelce odepření spravedlnosti (denegatio iustititae).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly.
8. Ústavní soud opakovaně judikuje, že usnesení, kterým se zahajuje trestní stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích. Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení obviněnému, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06, U 14/43 SbNU 655). Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (usnesení sp. zn. I. ÚS 615/08, U 8/50 SbNU 443; aj.).
9. Dle stěžovatelky neobsahují napadená usnesení řádné odůvodnění, které by zakládalo důvodnost jejího trestního stíhání pro dílčí útoky uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, jež jsou popsány shora v bodu 5 tohoto usnesení. Této námitce stěžovatelky však nelze přisvědčit, a to i vzhledem k obecným principům uvedeným výše. Odůvodněnost trestního stíhání proti stěžovatelce je dle napadeného usnesení policejního orgánu dána řadou důkazů, které byly ve věci provedeny (např. úřední záznamy o podání vysvětlení mnoha osob, odposlech a záznam telekomunikačního provozu, podrobné šetření Vězeňské služby ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, toxikologická zkoumání atd.) a které lze dle odůvodnění tohoto usnesení vztáhnout i k uvedeným dílčím útokům vymezeným v napadeném usnesení policejního orgánu.
10. Pokud jde o namítanou svévoli v odůvodnění napadeného usnesení městského státního zastupitelství, Ústavní soud ani zde nepovažuje námitku stěžovatelky za opodstatněnou. Úkolem státní zástupkyně je v přípravném řízení především dozor nad zákonností tohoto stadia řízení, přičemž je nutno přihlédnout ke specifické důkazní situaci na počátku vyšetřování, na což ostatně poukazuje i napadené usnesení městského státního zastupitelství, totiž že trestní věc není a ani nemůže být v tomto stadiu dostatečně objasněna a prošetřena, je nutno provést a vyhodnotit další důkazy, a tudíž nelze klást na usnesení státního zastupitelství o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání přehnané nároky, neboť nejde o meritorní rozhodnutí o vině a trestu, byť je nutno přisvědčit stěžovatelce v tom smyslu, že určitý standard rozhodnutí činěná v přípravném řízení mít musejí.
11. Námitkám stěžovatelky stran neodůvodněnosti trestního stíhání pro konkrétní dílčí útoky bude v rámci trestního řízení dán ještě velký prostor, a to zejména v řízení před soudem (pokud se do této fáze řízení dostane), nicméně za konkrétních okolností projednávané věci nelze dospět k závěru, že by napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení vykazovala prvky svévole a že by tedy šlo o extrémní vybočení z rámce zákonnosti, které by v této fázi trestního řízení odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu.
12. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, jimiž však základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Ústavní soud má oproti stěžovatelce za to, že postup orgánů činných v trestním řízení byl řádně odůvodněn. Argumentaci těchto orgánů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy zde uvedené neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu