ECLI:CZ:US:2017:3.US.4122.16.1
sp. zn. III. ÚS 4122/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem, sídlem Čelkovická 445, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 13. října 2016 č. j. 15 Co 440/2016-256 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 19. července 2016 č. j. 30 P 224/2010-233, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a a) nezletilého M. Č. a b) S. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") bylo uloženo stěžovateli přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") každý týden, když je svěřen do výchovy vedlejší účastnice (dále jen "matka"), výživným zvýšeným z částky 650 Kč na částku 1 050 Kč, a to od 1. 9. 2015 do 30. 6. 2016 a pak vždy od 1. 9. do 30. 6. každého školního roku po dobu studia nezletilého na Střední průmyslové škole v Bechyni. Dále jím okresní soud uložil stěžovateli uhradit nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2015 do 30. 6. 2016 ve výši 10 000 Kč, změnil svůj rozsudek ze dne 19. 5. 2014 č. j. 30 P 224/2010-200, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném, zamítl návrh matky na změnu výchovy nezletilého a rozhodl o nákladech řízení. Zvýšení výživného okresní soud odůvodnil zvýšením nákladů nezletilého vzhledem k tomu, že od 1. 9. 2015 zahájil studium na střední škole.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se s jeho závěry ztotožnil, změnil jej pouze ve výroku o nedoplatku na výživném tak, že stěžovatel je povinen zaplatit k rukám matky nedoplatek za dobu od 1. 9. 2015 do 13. 10. 2016 v částce 11 500 Kč, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel mj. zmínil, že na základě předchozí úpravy výživného přispíval na výživu nezletilého částkou 1 300 Kč měsíčně, matka pak částkou 1 000 Kč měsíčně. Od 1. 9. 2015 nezletilý zahájil studium na střední škole, přičemž mezi ním a matkou vznikl spor ohledně toho, kolik by měli na výživu nezletilého přispívat vedle nákladů hrazených každým z rodičů na běžné životní potřeby v době, kdy je nezletilý v péči toho kterého z rodičů. Matka zastávala názor, že by se na nákladech na stravu ve škole a pobyt na internátě měl podílet každý z rodičů jednou polovinou a že by se neměly zohledňovat výdaje, které stěžovatel hradil, on oproti tomu prosazoval, že by (vedle soudem stanoveného pravidelného výživného) matce zasílal částku představující rozdíl mezi jím hrazenými náklady v konkrétním měsíci a polovinou nákladů hrazených matkou na stravné ve škole a pobyt na internátě.
5. V návaznosti na to stěžovatel uvedl, že v soudním řízení prokázal konkrétní náklady, které na syna vynaložil, tyto pak podrobně specifikoval i v ústavní stížnosti, a vyjádřil přesvědčení, že soud měl zohlednit veškerá plnění rodičů ve prospěch potřeb nezletilého, nikoliv pouze jednostranně náklady spojené se studiem. Současně stěžovatel upozornil, že žádal soud, aby zohlednil majetkové poměry rodičů, konkrétně že on bydlí v nájemním bytě, zatímco matka vlastní rodinný dům, že žije ve společné domácnosti s partnerem, jakož i to, že by mohla dosahovat při své kvalifikaci prodavačky a volným pracovním místům vyšších příjmů než jako uklízečka.
6. Stěžovatel dále obecným soudům vytknul, že nerespektovaly ustanovení §913 a 914 občanského zákoníku, a ani ustanovení §132 občanského soudního řádu, což činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Obecné soudy měly jednostranně (ve prospěch matky) hodnotit obsah odůvodněných potřeb nezletilého, ačkoli dle jeho názoru musí brát v úvahu veškeré potřeby, které obvykle dítě daného věku má, a to s přihlédnutím ke specifické situaci toho kterého dítěte. Bylo tak nutno zohlednit nejen náklady na školní stravování a ubytování nezletilého, ale i další náklady, i když třeba nevznikají pravidelně každý měsíc. Přitom výdaje, které uplatnil, vynaložil účelně, v zájmu nezletilého, neboť jsou spojeny se studiem nezletilého na střední škole, což platí i pro výdaje související s užíváním mobilního telefonu, neboť jde o běžnou potřebu dítěte jeho věku.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak patrno z ústavní stížnosti, stěžovatel si je vědom toho, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo; vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se zvýšením výživného, přičemž obecným soudům vytknul, že nezohlednily jím uvedené skutečnosti, především pak to, že sám hradil některé výdaje nezletilého. Ovšem posouzení otázky výše (rozsahu) výživného v konkrétním případě, resp. jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených zejména v §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku a v tom rámci zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecné justice, přičemž Ústavní soud věcnou správnost příslušných závěrů není oprávněn přezkoumávat, jinak by se ocitl právě v pozici oné "superrevizní" instance, jež mu, jak bylo již zmíněno, nenáleží; výjimku představují případy, kdy úvahy obecných soudů nesou známky zjevného excesu.
11. Takové tzv. kvalifikované vady Ústavním soudem zjištěny nebyly. Obecné soudy v dané věci vyšly z toho, že u nezletilého došlo ke "změně poměrů" (§923 odst. 1 občanského zákoníku), když začal studovat střední školu mimo místo svého bydliště, v důsledku čehož došlo k nárůstu nákladů na stravování a ubytování nezletilého na internátě během školního týdne. Vzhledem ke zjištění, že tyto zvýšené náklady nese výlučně matka, ač by se na nich měl podílet stejnou měrou i stěžovatel (pozn.: v ústavní stížnosti sice stěžovatel uvedl, že na účet školy uhradil 2 700 Kč, avšak dle zjištění okresního soudu šlo pouze o kauci), obecné soudy adekvátně výživné hrazené stěžovatelem k rukám matky zvýšily. Jestliže stěžovatel argumentoval tím, že hradí další, údajně nezbytné výdaje nezletilého, obecné soudy tuto argumentaci odmítly (v podstatě) s tím, že náklady na studium na střední škole (ve výši cca 2 000 Kč měsíčně), jakožto náklady skutečně nezbytné a pravidelně se opakující, musí nést oba rodiče (zde stejnou měrou), přičemž "započítávání" výdajů jednoho z rodičů, které tuto povahu nemají, možné není. Tímto způsobem se obecné soudy se stěžovatelovou námitkou dostatečně vypořádaly.
12. K tomu lze na jen doplnění uvést, že pokud se rodiče neshodnou na tom, co je "odůvodněnou potřebou dítěte", není možné, aby ji jednostranně určoval jeden z nich (a na základě toho krátil své plnění, kterým je povinován); tuto otázku musí posoudit obecné soudy, které z povahy věci mají poměrně široký prostor pro vlastní uvážení, jenž je limitován zákonem (srov. zejména §915 odst. 1 občanského zákoníku), v rovině ústavní pak zákazem libovůle. Pokud v dané věci obecné soudy dospěly k závěru, že výdaje, které stěžovatel uplatňuje, danou podmínku nesplňují, přičemž zohlednily, že i matka se podílí na úhradě nákladů nezletilého nad rámec placeného výživného, nemá Ústavní soud, co by jim z hlediska ústavnosti mohl vytknout.
13. Jde-li o další námitky stěžovatele, obecné soudy vyšly z toho, že předchozí úprava výživného proběhla poměrně nedávno, nicméně v nezbytném rozsahu zkoumaly také aktuální výdělkové a majetkové poměry rodičů, ke zjištění, že by na jejich straně nastala "změna poměrů", však nedospěly, a výživné zvýšily, a to nikoliv zjevně nepřiměřeně, jen z důvodů na straně nezletilého. Za tohoto stavu Ústavní soud nemůže ani zde postup obecných soudů označit za jakkoliv vadný, resp. z hlediska ústavnosti za neakceptovatelný.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu