ECLI:CZ:US:2017:3.US.4148.16.1
sp. zn. III. ÚS 4148/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti GOOD LUCK, spol. s r. o., sídlem Vítězslava Hálka 10, Odolena Voda, zastoupené Mgr. Petrem Plockem, advokátem, sídlem Klimentská 1515/22, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016 č. j. 70 Co 129/2016-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. prosince 2015 č. j. 27 C 136/2015-58, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a společnosti ABC Českého Hospodářství a. s., sídlem Šostakovičovo náměstí 1515/5, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), případně i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 12. 2015 č. j. 27 C 136/2015-58, neboť se domnívá, že jimi byly porušeny čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu, a dále čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V závěru stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 52 815 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka zahrnovala dlužnou úplatu za poskytnutou službu ve výši 37 752 Kč a smluvní pokutu ve výši 15 063 Kč. Stěžovatelka namítala, že služba nebyla poskytnuta a od smlouvy odstoupila. Obvodní soud vzal za prokázané uzavření smlouvy o firemní prezentaci, splnění povinnosti vedlejší účastnicí, nedůvodnost odstoupení od smlouvy stěžovatelkou, a proto žalobě vyhověl. V odůvodnění uvedl důvody, pro které zamítl výslech svědkyně Romany Hejčlové.
3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním namítajíc neúplně zjištěný skutkový stav neprovedením výslechu Romany Hejčlové, nesprávná skutková zjištění a chybné hodnocení po právní stránce, a to v důsledku neunesení důkazního břemene vedlejší účastnicí o splnění závazku a vadné hodnocení důvodnosti odstoupení od smlouvy. Městský soud zrekapituloval skutková zjištění i právní hodnocení a dospěl k závěru, že rozsudek obvodního soudu je správný, proto ho rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 70 C 129/2016-77 potvrdil. V odůvodnění poznamenal i nedostatek podmínek pro odstoupení od smlouvy a stěžovatelce objasnil, že absence poučení podle §119a občanského soudního řádu nemá žádný vliv na správnost rozhodnutí o věci samé, neboť měla za následek případnou absenci koncentrace řízení, která však stejně nenastala, protože účastníci shodně posléze prohlásili, že návrhy na doplnění dokazování nemají a nic nového v tomto směru nenavrhli ani ve fázi odvolacího řízení. V závěru poučil městský soud účastníky o možnosti podat dovolání.
4. Poté stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 1943/16 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.http//nalus.usoud.cz) odmítnuta pro nepřípustnost, a to po zjištění, že dovolání proti rozsudku městského soudu bylo přípustné, že stěžovatelka dovolání podala, tudíž nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti (nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv).
5. V souladu s poučením městského soudu napadla stěžovatelka jeho rozsudek dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2016 č. j. 23 Cdo 4473/2016-113 odmítl pro nepřípustnost z důvodu bagatelnosti žalovaných částek. Upozornil, že žalovaná částka 52 815 Kč se skládá ze dvou samostatných nároků, a to zaplacení ceny ve výši 37 752 Kč a smluvní pokuty ve výši 15 063 Kč, jde tedy o dva nároky se samostatným skutkovým základem, které v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení (v jehož závěru uvedla, že velmi těžko chápe, proč jeden soud odmítne podanou stížnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků a druhý soud obdobně odmítne dovolání pro jeho nepřípustnost) stěžovatelka formuluje argumenty na podporu svých tvrzení o porušení jejích základních práv (bod 1.). Konstatuje, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, protože tento soud se nezabýval její námitkou o neúplném zjištění skutkového stavu v důsledku neprovedení důkazu svědeckou výpovědí Romany Hejčlové, ani námitkou, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno, že smluvní úrok z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, že obvodní soud postupoval v rozporu s občanským soudním řádem (neodkázal na konkrétní ustanovení obchodního zákoníku, nepoučil účastníky podle §119a občanského soudního řádu), a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud hodnotil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně napadla pouze rozsudek městského soudu, příp. rozsudek obvodního soudu; vůči usnesení Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky neformuluje, byť ho k ústavní stížnosti přiložila. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, nebylo dovolání proti rozsudku městského soudu objektivně přípustné, tudíž bylo vadné poučení městského soudu o tomto opravném prostředku. S odkazem na svoje judikaturní závěry ohledně významu nesprávného poučení o procesních právech [srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 332/04 (N 173/35 SbNU 323)] nepřistoupil Ústavní soud v nyní posuzované věci k odmítnutí ústavní stížnosti prima facie pro její nepřípustnost (v reakci na stěžovatelčinu námitku o odlišném rozhodnutí soudů - viz bod 6. i. p., Ústavní soud dodává, že tomto smyslu je třeba interpretovat závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 1943/16 - bod 4.).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V prvé řadě nutno zdůraznit, že předmětem soudního sporu byly dva nároky, jeden ve výši 37 752 Kč, druhý ve výši 15 063 Kč, což znamená, že ústavní stížnost byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
12. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti formuluje námitky, které zjevně mají původ v normách tzv. podústavního práva (obchodního zákoníku z pohledu hmotněprávního a občanského soudního řádu z hlediska procesního), a požaduje-li jejich přezkoumání Ústavním soudem, staví ho do role, která mu (viz bod 9.) nepřísluší. I přes tuto skutečnost Ústavní soud shledal, že obvodní soud i městský soud řádně zjistily skutkový stav a provedly adekvátní právní posouzení, stěžovatelčin nesouhlas s jejich závěry nemůže - sám o sobě - vytvořit prostor pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Je přitom evidentní, že neprovedení navrženého výslechu svědkyně zdůvodnil již obvodní soud, že městský soud stěžovatelce objasnil konstrukci §119a občanského soudního řádu a že oba soudy objasnily povahu i obsah právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k promptnímu rozhodnutí o meritu ústavní stížnosti nebylo třeba, aby Ústavní soud rozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu