ECLI:CZ:US:2017:3.US.4168.16.1
sp. zn. III. ÚS 4168/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky ELMO-PLAST, a. s., sídlem Alojzov 171, zastoupené JUDr. Petrem Michalem, Ph.D., advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Policie České republiky, Odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 9. srpna 2016 č. j. KRPM-100961-380/TČ-2015-140080 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2016 sp. zn. 9 To 366/2016, za účasti Policie České republiky, Odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených usnesení se podává, že policejní orgán rozhodl napadeným usnesením, že se podle §79f odst. 1 za použití §79a trestního řádu jako náhradní hodnota zajišťují peněžní prostředky na různých účtech stěžovatelky do výše 56 352 813 Kč, včetně jejich příslušenství a peněžní prostředky na ně dodatečně došlé. K zajištění náhradní hodnoty přistoupil policejní orgán proto, že nebylo možno dosáhnout vydání nebo odnětí věci, resp. nebylo možno jinak zajistit peněžní prostředky na účtu, které jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. V předmětné věci probíhá trestní řízení ve fázi prověřování ve věci trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 4 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 5 trestního zákoníku. Trestní řízení bylo zahájeno na základě trestního oznámení finančního úřadu, kdy se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby mohly dopustit obchodní společnosti blíže specifikované v napadeném usnesení policejního orgánu. Mezi nimi figuruje i stěžovatelka. Ty měly uměle vytvořit řetězec a v průběhu let 2012 až 2015 fiktivně realizovat nákup strojního zařízení na výrobu plastového potrubí. Ve většině případů byly výrobní stroje nakoupeny v zahraničí přímo zástupci stěžovatelky, kdy do sídla této společnosti bylo provedeno i dodání stroje, avšak mezitím byl uměle vytvořen řetězec zmíněných společností, který měl dokládat, že stroje nakoupila tato společnost v České republice. Na místo toho, aby tedy stěžovatelka z nákupu z jiného členského státu Evropské unie přiznala a odvedla daň z přidané hodnoty, získala tak nárok na odpočet této daně. Tímto jednáním byla dle závěrů policejního orgánu způsobena škoda ve výši nejméně 17 164 813 Kč. Trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie se dle odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu mohli dopustit zástupci stěžovatelky tak, že na nákup výše uvedených strojů čerpali dotace u Ministerstva průmyslu a obchodu z dotačních programů financovaných zčásti z prostředků Evropské unie a zčásti ze státního rozpočtu České republiky. Tímto jednáním měla být způsobena škoda ve výši 39 188 000 Kč.
3. Stěžovatelka napadla usnesení policejního orgánu stížností, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zdůrazňuje, že základními zásadami, které se uplatní při aplikaci zajišťovacího opatření, jsou fakultativnost a subsidiarita, přičemž musí být brána na zřetel zejména proporcionalita takového zásahu do vlastnického práva stěžovatele, a to i s ohledem na dobu trvání takového zásahu. Stěžovatelka dále uvádí, že nepřiměřená doba trvání trestního řízení, kterou však stěžovatelka nezpůsobila svým přičiněním, nemůže jít k její tíži a ospravedlňovat tak trvající zásah do jejího vlastnického práva.
5. Stěžovatelka uvádí, že o probíhajících úkonech trestního řízení se dozvěděla až na základě provedení prohlídky jiných prostor dne 9. 8. 2016 ve svém sídle. Z odůvodnění příkazu k této prohlídce je pak zřejmé, že k zahájení úkonů trestního řízení došlo již dne 27. 8. 2015. K obeznámení stěžovatelky s probíhajícím prověřováním tedy došlo až po více než jednom roce. Stěžovatelka dále upozorňuje na fakt, že ani ke dni podání této ústavní stížnosti, tj. více než patnáct měsíců ode dne zahájení úkonů trestního řízení, nebylo policejním orgánem zahájeno trestní stíhání vůči stěžovatelce ani vůči jiným osobám, přičemž podle §159 trestního řádu fáze prověřování i těch nejzávažnějších trestných činů by měla být zpravidla ukončena v době maximálně šesti měsíců. Setrvávání ve fázi prověřování však má i další negativní důsledky a zejména pak zasahuje do práva stěžovatelky na spravedlivý proces z pohledu porušení práva na obhajobu. Ve fázi prověřování nepřísluší podezřelým či osobám dotčeným opatřeními orgánů činných v trestním řízení právo na obhajobu, pročež neodůvodněným prodlužováním fáze prověřování dochází k omezování procesních práv stěžovatelky, která by jinak po zahájení trestního stíhání měla, a to buď jako obviněná či zúčastněná osoba (zejména stěžovatelka nemůže nahlížet do spisu).
6. Stěžovatelka dále namítá porušení zásady presumpce neviny s ohledem na výši zajištění finančních prostředků a aktuální fázi trestního řízení, kdy zajištění peněžních prostředků vede k existenčním problémům stěžovatelky. Případná likvidace činností stěžovatelky by fakticky znamenala, že uložením opatření předběžné povahy dle usnesení policejního orgánu došlo k potrestání stěžovatelky, aniž by jí byla v rámci řádného trestního procesu prokázána vina, resp. bylo prokázáno, že peněžní prostředky na jejím bankovním účtu lze zabrat jako náhradní hodnotu, přičemž stěžovatelka doposud ani nemohla využít práva na obhajobu. K tomu stěžovatelka dodává, že dle jejích poznatků byly zajištěny v rámci trestního řízení pouze její peněžní prostředky, a nikoliv žádné jiné věci či peněžní prostředky třetích osob (resp. případné zajištění takových věcí již bylo zrušeno), přestože dle závěrů policejního orgánu se na údajné protiprávní činnosti měla podílet řada osob, čímž mohlo dojít k narušení rovného postavení stěžovatelky vůči ostatním podezřelým či osobám jinak zúčastněným v trestním řízení.
7. Stěžovatelka dále uvádí, že porušení práva na spravedlivý proces může spočívat i v porušení zásady zákazu dvojího trestání (ne bis in idem), neboť příslušný správce daně vede proti stěžovatelce nezávisle na trestním řízení doměřovací daňová řízení, ve kterých doměřil doposud nepravomocně stěžovatelce daň z příjmů právnických osob a dále daň z přidané hodnoty. Příslušný správce daně rovněž vykonal své pravomoci v oblasti dotační, když provedl kontroly využití některých dotačních titulů a u některých nepravomocně uložil povinnost provést odvod za porušení rozpočtové kázně za některá drobná porušení dotačních podmínek. Některá z výše popsaných rozhodnutí zřejmě souvisí s údajnými skutky, pro něž je vedeno trestní řízení. Policejní orgán tedy zajištěním peněžních prostředků stěžovatelky supluje činnost příslušného správce daně, který je oprávněn a má dostatečné pravomoci vůči stěžovatelce uplatnit stejně účinné právní instrumenty k zajištění případných závazků stěžovatelky z neuhrazené daně či z odvodů za porušení rozpočtové kázně. Opatření policejního orgánu tedy porušuje zásadu subsidiarity zajišťovacího opatření, jelikož daného účelu lze dosáhnout i jiným způsobem.
8. Stěžovatelka navíc vytýká krajskému soudu, že při rozhodování vycházel výlučně z tvrzení policejního orgánu, což vyplývá především z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, a zcela bez kritického hodnocení převzal jeho závěry o existenci podezření ze spáchání tam specifikovaných trestných činů, přičemž úplně opominul vypořádat se s argumentací stěžovatelky.
9. Stěžovatelka taktéž konstatuje, že stěžejní zásah do jejích práv spočívá již ve výši zajištěné částky, když zajištění částky ve výši 56 352 813 Kč vážně ovlivňuje schopnost stěžovatelky nadále hradit své závazky a vyvíjet svou podnikatelskou činnost způsobem, jakým ji před vydáním napadených rozhodnutí vyvíjela. Vzhledem k zajištění peněžních prostředků není stěžovatelka schopna finančně pokrýt nákup materiálu pro výrobu plastového potrubí jako své hlavní podnikatelské činnosti, pročež výrobu byla nucena omezit a propustit část svých zaměstnanců. Stěžovatelka podotýká, že její podnikatelská činnost je taktéž financována prostřednictvím úvěrů. Po zajištění jejích peněžních prostředků společnost Česká spořitelna, a. s. jako úvěrující banka stěžovatelce předčasně zesplatnila poskytnutý kontokorentní úvěr ve výši původní úvěrové linky 36 000 000 Kč. Stěžovatelka se následně dohodla s Českou spořitelnou, a. s. na splacení úvěru ve lhůtě do 30. 10. 2016. Stejné opatření avizovala taktéž společnost Raiffesenbank, a. s. u úvěru ve výši 120 000 000 Kč, přičemž Raiffesenbank, a. s. deklarovala, že nebude-li zrušeno zajištění peněžních prostředků stěžovatelky, zesplatní úvěr maximálně ke konci dubna 2017. Nepodaří-li se stěžovatelce uzavřít příznivější dohodu s bankou, zahájením vymáhání tohoto dluhu ze strany banky nastane platební neschopnost stěžovatelky a tato zřejmě bude povinna vyhlásit svůj úpadek.
10. Nutnost přezkoumání přiměřenosti zásahu do vlastnického práva je dle stěžovatelky dále zesíleno faktem, že její peněžní prostředky jsou zajištěny dle usnesení policejního orgánu jako tzv. náhradní hodnota ve smyslu §79f trestního řádu, tedy nikoliv jako přímý výnos z trestné činnosti, nýbrž jako ekvivalent údajného výnosu z trestné činnosti, přičemž za této situace je nezbytné opatření policejního orgánu posoudit i z hlediska možné zvůle policejního orgánu, když policejní orgán nebyl schopen zajistit skutečný výnos z údajné trestné činnosti, přičemž stěžovatelka pochybuje o řádném odůvodnění a reálné potřebě zajištění náhradní hodnoty v usnesení policejního orgánu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 941/14, usnesení ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1478/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy opakovaně konstatuje, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde o legitimní zásah do ochrany vlastnictví za podmínek stanovených Listinou. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný, a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nevratný zásah do vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Podstatné také je, že orgány činné v trestním řízení zkoumají ex offo, zda důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty pominuly, a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (viz usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08 nebo též usnesení ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3779/12).
15. Na rozhodnutí o zajištění majetku jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03) kladeny určité požadavky, tj. rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Taktéž je třeba v této souvislosti zmínit, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má i jisté časové limity. Při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, když zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Jestliže by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času zeslabuje legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje potřeba odůvodnění zásahu s ohledem na postup v trestním řízení (srov. např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07, nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07). Stěžovatelka se v rámci svých námitek domnívá, že právě tento aspekt by mohl být v jejím případě dán. Tomu nelze přisvědčit, neboť k zajištění předmětných finančních prostředků došlo napadeným usnesením policejního orgánu teprve dne 9. 8. 2016, a jde tedy o prvotní rozhodnutí o zajištění. Ke zpochybnění délky zajištění nemůže sloužit ústavní stížnost za situace, kdy šlo o prvotní zajištění, neboť zde je možno přezkoumat toliko oprávněnost zajištění, nikoliv jeho délku (k tomu přísluší stěžovatelce právo domáhat se u orgánů činných v trestním řízení přezkumu délky a nutnosti dalšího trvání zajištění, jak je uvedeno již v bodě 14).
16. Jde-li o námitku délky prověřování v předmětné věci, v případech sofistikované hospodářské kriminality se zohledňuje v otázce délky řízení kritérium složitosti věci, které umožňuje orgánům činným v trestním řízení vést řízení po delší dobu než v případech skutkově jednoduchých. S tímto souvisí i možnost prodloužit lhůtu, v níž by mělo být dle §159 odst. 1 písm. c) trestního řádu ukončeno přípravné řízení v době 6 měsíců od zahájení úkonů trestního řízení, neboť tuto lhůtu lze opakovaně prodloužit (viz §159 odst. 3 trestního řádu), a to právě zejména s ohledem na složitost věci. V otázce porušení práva na řádný proces v jeho komponentě na přiměřenou délku řízení tedy stěžovatelce nelze přisvědčit, neboť dle odůvodnění napadených rozhodnutí jde o skutkově složitou hospodářskou kriminalitu, která nadto vyžaduje i dokazování prováděné v cizině, což je opět jeden z aspektů, který opakovaně zdůrazňuje Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře (viz např. Sałapa proti Polsku, rozsudek ze dne 19. 12. 2002, č. 35489/97) a který přiměřenou délku řízení de facto prodlužuje.
17. Stěžovatelka dále namítá porušení některých zásad trestního řízení, zejména porušení práva na obhajobu, zásady presumpce neviny a zásady ne bis in idem. Porušení svého práva na obhajobu spatřuje stěžovatelka dle své argumentace de facto v tom, že ještě nebyla obviněna, a tudíž se jí nedostává práv, která přísluší obviněnému. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že trestní řízení je vždy spojeno se zásahem do práv osob, proti nimž je vedeno. Tyto zásahy jsou však odůvodněny veřejným zájmem na objasnění prověřované, resp. vyšetřované kriminality. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že do jejích majetkových práv je při zohlednění výše zajištěné částky zasaženo poměrně intenzivně, a to ještě předtím, než byla obviněna, nicméně jde o legitimní zásah veřejné moci, jehož účelem je zajištění finančních prostředků až do předpokládané výše škody, u nichž hrozí vysoké riziko, že by jinak byly vyvedeny a nebylo by je možno v pozdější fázi řízení již zajistit. Jak je uvedeno výše, doba, po kterou prověřování doposud trvá, resp. doba, po niž jsou finanční prostředky zajištěny, není excesivní, zejména s ohledem na zjevnou složitost věci. Navíc jde dle konstantní judikatury Ústavního soudu o zásah do ochrany vlastnictví, který je legitimní (viz bod 14). Případné těžkosti, které stěžovatelce z takového omezení majetku plynou (viz námitka pod bodem 9), tak nelze považovat za relevantní důvod, na základě něhož by mělo být zajištění peněžních prostředků zrušeno. Taktéž nelze stěžovatelce přisvědčit, že by byla úkony trestního řízení porušena zásada presumpce neviny, neboť zajištění finančních prostředků nikterak nepředjímá vinu stěžovatelky, jde pouze o předběžné zajišťovací opatření, které může být uloženo i proti majetku osoby, která se na trestné činnosti nijak nepodílela (zúčastněná osoba). Se stejnou argumentací je pak nutno odmítnout i námitku stěžovatelky ohledně porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatelka není ani v procesním postavení obviněného, jelikož proti ní nebylo ani zahájeno trestní stíhání, a tudíž nelze v této fázi řízení hovořit ani o vině stěžovatelky, natož o jejím potrestání. V případě tvrzeného porušení zásady ne bis in idem jde o námitku, kterou stěžovatelka může uplatňovat v dalším průběhu trestního řízení za předpokladu, že toto bude pokračovat. Ve stávající fázi řízení jde o námitku předčasnou.
18. Stěžovatelka dále namítá, že opatření policejního orgánu porušuje zásadu subsidiarity zajišťovacího opatření, jelikož daného účelu lze dosáhnout i jiným způsobem. Tato námitka je taktéž v kontextu projednávané věci zjevně neopodstatněná, neboť z odůvodnění napadených usnesení, zejména pak z odůvodnění usnesení krajského soudu, naprosto zjevně vyplývá, že ve věci existuje důvodné podezření ze spáchání několika trestných činů, a tudíž je na místě aplikovat instituty trestního řízení. Současně je však třeba uvést, že instituty dle daňového řádu lze aplikovat autonomně, tedy nezávisle na institutech uplatňovaných dle trestního řádu. Nadto je taktéž z napadených usnesení zjevné, že z účtů stěžovatelky byla vybírána hotovost v řádu miliónů korun, a tudíž aplikace méně invazivních institutů nebyla v daném případě na místě, jelikož zcela bezprostředně hrozilo, že finanční prostředky budou vyvedeny tak, aby byly zcela mimo dosah orgánů činných v trestním řízení. Je třeba taktéž zdůraznit, že v dané věci byla taktéž provedena u stěžovatelky prohlídka jiných prostor, během níž však nebyly žádné finanční prostředky zajištěny a je tedy třeba se domnívat, že zajištění bankovních účtů stěžovatelky bylo z hlediska dosažení účelu trestního řízení nevyhnutelné. Tato argumentace zároveň vyvrací poslední námitku stěžovatelky (pod bodem 10), neboť skutečné výnosy z trestné činnosti nebylo možno zajistit, a tudíž byl aplikován institut zajištění náhradní hodnoty, který je určen přesně pro tyto situace.
19. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud bez kritického hodnocení převzal závěry policejního orgánu a nevypořádal se s argumentací stěžovatelky. Ani této námitce stěžovatelky však nelze přisvědčit, neboť krajský soud se vypořádal s její argumentací sice paušálně, avšak prostřednictvím ucelené argumentace, která ve svém celku vyvrací jednotlivé námitky stěžovatelky. Takový postup obecných soudů byl již aprobován judikaturou Ústavního soudu, který konstatoval, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68].
20. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovatelce za to, že postup krajského soudu i policejního orgánu byl řádně odůvodněn. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu