ECLI:CZ:US:2017:3.US.4182.16.1
sp. zn. III. ÚS 4182/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem, sídlem nám. Winstona Churchilla 1800/2, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2016 č. j. 9 To 419/2016-519, a proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. července 2016 č. j. 14 T 55/2014-496, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, 3, 4, 11, 36, 37, 38 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 7. 2016 č. j. 14 T 55/2014-496 byl zamítnut návrh stěžovatele a spoluodsouzeného J. R. na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 14 T 55/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 5. 2015 č. j. 9 To 338/2014-377, neboť nebylo shledáno naplnění podmínek obnovy podle §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
3. Rovněž napadl usnesení krajského soudu ze dne 16. 9. 2016 č. j. 9 To 419/2016-519, jímž byla zamítnuta jeho stížnost a stížnost spoluodsouzeného J. R. proti usnesení okresního soudu.
4. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel v původním řízení odsouzen, spočívala ve spáchání přečinu pytláctví dle §304 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku a přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, jichž se měli pachatelé, stručně shrnuto, dopustit usmrcením daňka stojícího na poli výstřelem z kulovnice, a jeho následným naložením do vozidla a odvozem, čímž byla způsobena uživateli honitby Malešov škoda ve výši nejméně 49 542 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v prvé řadě vyjadřuje nesouhlas se svým odsouzením v původním řízení, kdy závěr o vině považuje za nedostatečně odůvodněný, zejména pak co do otázky, kdo byl vlastníkem předmětného daňka, když nadále tvrdí, že uloven byl daněk, kterého předtím zakoupil a v dané lokalitě vypustil spoluodsouzený R. a vlastnictví nikoho jiného tedy nemohlo být dotčeno. V řízení o obnově v návaznosti na to předložil znalecký posudek dokládající, že zastřelený daněk je vskutku totožný s daňkem, kterého předtím R. zakoupil. Tím je zároveň zpochybněna část výpovědi svědka Hubky, že šlo o daňka, kterého dlouhodobě znal, čímž vznikají pochybnosti o důvěryhodnosti tohoto svědka, který svědčil ve prospěch obžaloby, i v jiných směrech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že návrh na povolení obnovy řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniknuvších tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu, nebo náhradě škody.
10. Podle §278 odst. 1 věty prvé trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". V řízení o povolení obnovy se tedy nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí.
11. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
12. Nutno v prvé řadě konstatovat, že stěžovatel napadá zamítnutí obnovy řízení s argumentací, která se do značné míry míjí se smyslem a podmínkami pro podání tohoto opravného prostředku. Namísto toho, aby se stěžovatel zaměřil na problematiku předložení nových skutečností či důkazů, snaží se spíše polemizovat se závěry obecných soudů učiněnými v původním řízení ve věci samé, což však předmětem řízení o povolení obnovy být nemůže. Pokud se tak kupříkladu domnívá, že došlo k vyslovení viny, aniž by byla dostatečně právně posouzena problematika vlastnictví předmětného daňka, takovéto námitky lze relevantně uplatňovat v původním řízení, nikoliv tak znovu činit v následném řízení o povolení obnovy.
13. K významu předloženého znaleckého posudku, který má dokládat, že ulovený daněk je totožný s daňkem dříve vypuštěným spoluodsouzeným R., lze uvést, že obecné soudy se jím zabývaly a své závěry řádně odůvodnily, když zejména poukázaly na skutečnost, že již v původním řízení bylo v těchto souvislostech vysloveno, že otázka dřívějšího vlastnictví předmětného daňka není podstatná, neboť i kdyby byl daněk nejprve vypuštěn způsobem tvrzeným obhajobou, v době svého zastřelení se již pohyboval ve volné přírodě v dančí skupince a byl tudíž volně žijícím daňkem skvrnitým, totiž zvěří ve smyslu §2 písmo b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Jestliže tedy soudy dospěly k závěru, že do věci tento posudek nic nového nepřináší, Ústavní soud tento závěr neshledává jakkoliv nelogickým, přičemž možno zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu