ECLI:CZ:US:2017:3.US.4188.16.1
sp. zn. III. ÚS 4188/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 7 Tdo 1237/2016-57, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2016 č. j. 5 To 24/2016-1672 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2016 č. j. 30 T 12/2015-1550, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a odsoudil jej podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu propadnutí části majetku.
3. Vrchní soud v Olomouci nadepsaným rozsudkem z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu jej nově odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků s tím, že jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu propadnutí části majetku. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje subjektivní stránku výše konkretizovaného trestného činu, neboť nevěděl, co se v nákladním prostoru návěsu fakticky nachází. Svoji trestní věc prezentuje jako protiprávní jednání svého zaměstnavatele obviněného J. S., o kterém "do poslední chvíle" neměl povědomí.
6. Stěžovatel předesílá, že podle §47 odst. 1 zákona č. 311/2001 Z. z., zákoník práce (tj. kodexu pracovního práva Slovenské republiky) byl povinen vykonávat práce podle pokynů zaměstnavatele, který rozhodl o trase a vyřizoval, podepisoval a ponechával si u sebe veškeré doklady ke zboží a přepravní list CMR.
7. Dále zdůrazňuje, že obviněný J. S. (zaměstnavatel a v rozhodnou dobu druhý řidič) vypověděl, že návěs, v němž byly posléze zajištěny cigarety, přepojil, a to v nepřítomnosti stěžovatele. Přepojený návěs byl vzhledově totožný s návěsem prvním a identifikovala jej shodná registrační značka. Stěžovatel uvádí, že o existenci a ani záměně druhého návěsu nebyl informován. Řečené podle stěžovatele dokládá rovněž přepis SMS komunikace. Stěžovatel zdůrazňuje, že nevěděl o přítomnosti cigaret v návěsu, natožpak o jejich množství.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
10. I přes odkazy na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
14. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci byly výše uvedené požadavky na důkazní postup v trestním řízení beze zbytku naplněny, právní závěry učiněné soudy nebyly v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními ani provedenými důkazy a soudy se nedopustily ani jiného pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
15. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vysvětlily, na základě jakých úvah dospěly k závěru o vině stěžovatele, přičemž tyto úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnily. Svůj závěr, že skutek, jímž byl stěžovatel uznán vinným, naplňuje znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní stránky, tj. zavinění, soudy opřely o řadu logicky na sebe navazujících nepřímých důkazů, které také podle Ústavního soudu zcela postačují k přijetí uvedeného závěru.
16. V této souvislosti soudy poukázaly na konkrétní okolnosti průběhu kontroly vykonané hlídkou mobilního dohledu celního úřadu. Reakce stěžovatele na skutečnost, že hlídka mobilního dohledu celního úřadu přikročila ke kontrole nákladního prostoru návěsu soupravy, kterou řídil, nespočívala v tom, že by řekl, že neví, co je v návěsu, jak by se dalo logicky očekávat, pokud by neznal obsah převáženého nákladu. Místo toho nejprve - podle soudů evidentně lživě - prohlásil, že neveze nic, a teprve pod vlivem dalšího postupu hlídky před otevřením návěsu zmínil pneumatiky, které se v návěsu v omezeném množství skutečně nacházely. Stěžovatel tak před hlídkou vystupoval způsobem, jímž dával najevo, že obsah nákladního prostoru návěsu je mu znám. K tomu přistupuje okolnost, že stěžovatel otevřel návěs bez použití klíče a že návěs nebyl nijak uzamčen, zaplombován či jinak uzavřen způsobem fyzicky zabraňujícím stěžovateli v přístupu k nákladu. Tvrzení obviněného J. S. o tom, že stěžovatel o nákladu v návěsu nevěděl, soudy neuvěřily, což ve svých rozhodnutích řádně zdůvodnily.
17. Soudy dospěly k závěru, že před započetím jízdy trávili oba obvinění společně čas zahrnující dobu naložení návěsu i dobu poté, takže bylo vyloučeno, aby k tvrzené záměně návěsů došlo bez vědomí stěžovatele. Zároveň soudy vzaly v úvahu, že oba návěsy i při částečné shodě svého vzhledu vykazovaly tak nápadné rozdíly, že bylo vyloučeno, aby stěžovatel nezaznamenal jejich záměnu. Soudy též dovodily, že vystupování stěžovatele v průběhu kontroly prováděné hlídkou mobilního dohledu celního úřadu rozhodně nevyznívalo v tom smyslu, že nemá s nákladem nic společného, že neví, co veze, respektive že veze něco jiného, než co původně naložil, apod.
18. Závěr, že stěžovatel věděl, co je ve skutečnosti nákladem uloženým v návěsu, soudy výstižně podpořily i odkazem na povinnosti řidiče týkající se převáženého nákladu (míněno zejména uložení nákladu tak, aby neohrožoval stabilitu a ovladatelnost vozidla, respektive bezpečnost provozu na pozemních komunikacích).
19. Jak Ústavní soud předznačil, závěry soudů jsou zcela ústavně souladné, pokud byly v řízení provedeny důkazy tvořící tzv. logicky uzavřený řetězec důkazů a je možné vydat ve věci dostatečně odůvodněné rozhodnutí. To se v daném případě dle Ústavního soudu stalo; žádný relevantní či kvalifikovaný rozpor mezi důkazy Ústavní soud neshledal.
20. Totéž se týká i dodržení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. Dle Ústavního soudu nelze předmětné zásady vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů v důkazech, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením těchto zásad, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka nebo obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
21. Závěrem stojí za připomenutí, že stěžovatel do petitu ústavní stížnost zahrnul též usnesení Nejvyššího soudu. Relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
22. Na základě uvedených zjištění a jejich shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
23. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu