ECLI:CZ:US:2017:3.US.4209.16.1
sp. zn. III. ÚS 4209/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Lidická 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 8 Tdo 1168/2016-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2016 č. j. 5 To 127/2016-87 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. února 2016 č. j. 2 T 4/2016-43 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč. Pro případ, že by stěžovatel trest ve stanovené době nevykonal, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v délce 30 týdnů. Stěžovateli byl zároveň uložen trest zákazu činnosti ve formě zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Podle skutkových zjištění se stěžovatel přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dopustil tak, že dne 12. 11. 2015 v 14:55 hodin na ulici Rybkova v Brně řídil motorové vozidlo, přičemž byl před areálem VUT zastaven a následně kontrolován policejní hlídkou Policie České republiky. Dech stěžovatele dle kontrolujících policistů páchl po alkoholu, a tudíž byla stěžovateli v 15:06 hodin provedena dechová zkouška přístrojem Dräger, kdy naměřená hodnota činila 1,17 promile alkoholu v dechu. V 15:11 hodin byla stěžovateli provedena opakovaná zkouška, kdy naměřená hodnota činila 1,22 promile alkoholu v dechu. Na výzvu policistů se stěžovatel dobrovolně podrobil odběru krve a vyšetření při ovlivnění alkoholem, kdy enzymaticky a metodou plynové chromatografie bylo zjištěno, že v době odběru krve v 15:30 hodin dne 12. 11. 2015 měl hladinu 1,39 g/kg alkoholu v krvi.
3. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl v celém rozsahu odvoláním, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodné dle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel zamítavé usnesení krajského soudu napadl dovoláním podaným k Nejvyššímu soudu. Ten jej dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy, zejména městský soud, porušily zásadu materiální pravdy a s ní související zásadu vyhledávací, neboť nezjistily skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a to v tom rozsahu, který byl pro vynesení odsuzujícího rozsudku nezbytný. Obecné soudy dále nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť v souladu s výše řečenou argumentací nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, a tudíž v souladu s touto zásadou měl stěžovatel být zproštěn obžaloby. Stěžovatel již v hlavním líčení tvrdil, že hladina alkoholu v krvi u něj nepřekročila 1 promile. Městský soud měl tedy nařídit provedení znaleckého posudku, který by danou skutečnost objasnil. Městský soud však tento návrh zcela formalisticky odmítl. Krajský soud znalecký posudek k této otázce, který předložil stěžovatel, sice provedl, avšak zcela formalisticky a byť z posudku vyplývalo, že hladina alkoholu v krvi se u stěžovatele mohla pohybovat v rozmezí 0,84 až 1,22 promile, tedy, že hladina promile alkoholu v krvi nemusela překročit 1 promile, krajský soud přesto tento znalecký posudek při svém rozhodování nereflektoval a odvolání jako nedůvodné zamítl.
6. Stěžovatel dále v této souvislosti namítá, že obecné soudy nezohlednily rozpor mezi výpovědí svědka Jana Vopičky, který byl jedním z policistů, kteří stěžovatele dne 12. 11. 2016 kontrolovali, jakož i úředním záznamem vyhotoveným tímto policistou a mezi protokolem o lékařském vyšetření, z něhož vyplývá, že stěžovatel nebyl ve stavu vylučujícím řízení motorového vozidla.
7. Stěžovatel uvádí, že u svědka Vopičky, který spolu s kolegou stěžovatele zastavil a kontroloval pro zjištění přítomnosti alkoholu v dechu, došlo k psychologickému jevu nazvanému konfirmační zkreslení, neboť policisté stěžovatele zastavili a zkontrolovali na základě předchozího udání třetí osobou. Tito policisté tedy byli dle stěžovatele podvědomě ovlivněni předchozím udáním, což zasáhlo do jejich úsudku, neboť policisté již dopředu počítali s tím, že stěžovatel bude ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. V úsudku Jana Vopičky, který zpracoval úřední záznam o silniční kontrole stěžovatele, tedy muselo dojít k onomu konfirmačnímu zkreslení, neboť tento úřední záznam, jakož i výpověď svědka Vopičky, je v rozporu s protokolem o lékařském vyšetření.
8. Stěžovatel uzavírá, že nechce své jednání bagatelizovat a uznává, že předmětného dne již od ranních hodin požíval alkohol, jakož že i těsně před jízdou požil alkohol, nicméně se domnívá, že se nedopustil trestného činu, nýbrž toliko přestupku.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Obsah stěžovatelovy argumentace lze v zásadě shrnout tak, že stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů obecnými soudy (nereflektování závěrů znaleckého posudku, který stěžovatel předložil; údajný efekt tzv. konfirmačního zkreslení u policisty Vopičky), které proběhlo na základě nedostatečně rozkrytého skutkového stavu (rozpory mezi výpovědí policisty Vopičky, resp. úředního záznamu, který tento vypracoval a závěry protokolu o lékařském vyšetření). Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá zejména toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
13. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v kompetenci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá. Napadená rozhodnutí obecných soudů však žádný takový extrémní rozpor nevykazují, byť stěžovatel zjevně zastává opačný názor.
14. Stěžovatel namítá, že existuje rozpor mezi svědeckou výpovědí policisty Vopičky a úředním záznamem, který tento policista vyhotovil, a mezi protokolem o lékařském vyšetření stěžovatele. Z napadených rozhodnutí však vyplývá, že žádný takový rozpor není dán, neboť i z odběru krve, který provedl lékař, bylo metodou plynové chromatografie a enzymaticky zjištěno, že stěžovatel měl v době odběru krve, tedy v 15:30 hodin, v krvi 1,39 promile alkoholu. Z výpovědi policisty Vopičky, jakož i z úředního záznamu, který tento policista zpracoval, vyplývá, že stěžovatel měl v době policejní kontroly setřelou řeč, nesprávnou artikulaci a jeho dech zapáchal alkoholem. Z konstantní judikatury obecných soudů potom vyplývá, že ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li u něj hladina alkoholu v krvi 1 promile.
15. Napadená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud hodnotí z hlediska objasnění skutkového stavu a právních závěrů z něj vyvozených jako poměrně precizní a zcela koherentní, bez jakýchkoliv vnitřních rozporů. Z tohoto hlediska nelze obecným soudům vytknout, že by skutkový stav nebyl dostatečně objasněn, z čehož vyplývá, že není možno přisvědčit ani námitce ohledně porušení principu in dubio pro reo, neboť ve věci stěžovatele nenastaly podmínky pro uplatnění této zásady, když nevznikly žádné pochyby, které by případně mohly být využity v jeho prospěch.
16. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy zde uvedené neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu