ECLI:CZ:US:2017:3.US.4242.16.1
sp. zn. III. ÚS 4242/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, společnost pro vydávání encyklopedické literatury, s. r. o., sídlem Křišťanova 675/3, Praha 3, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 1 Afs 195/2016-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že jím došlo k porušení ústavně zaručených práv, a to práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2016, č. j. 22 Af 43/2013-32, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 31. 12. 2012, č. j. 4434-3/2012-140100-21, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Ostrava ze dne 24. 7. 2012, č. j. 14751-9/2012-146300-021. Celní úřad tímto rozhodnutím doměřil stěžovateli clo ve výši 150.225,- Kč a penále ve výši 30.051,- Kč, neboť dospěl k závěru, že dovážené zboží stěžovatele nemá být zařazeno, jak uváděl stěžovatel ve svém celním prohlášení, pod položku "49030000 00 - Obrázkové knihy, předlohy ke kreslení nebo omalovánky, pro děti", u které je celní sazba 0 %, nýbrž že má být zařazeno pod položku "95030069 00 - Puzzle: Ostatní" (dále jen "položka puzzle"), kde je celní sazba 4,7 %.
Stěžovatel namítá, že skutkový závěr, podle kterého celní orgány zařadily dovážené zboží pod položku puzzle, je v rozporu s reálným stavem, nevychází ze spisu, z podkladů, které měly celní orgány k dispozici ani z provedených důkazů. Pokud by celní orgány odebraly vzorky zboží a ohledaly je, zjistily by, že u předmětného zboží na pravé straně knihy není skládanka (puzzle) ve smyslu hračky, ale že jde o pouhé naznačení skládanky, která je v daném případě jen obrázkem. Stěžovatel k tomu namítá, že důkazní břemeno ohledně nového sazebního zařazení, které učinily celní orgány, leží právě u nich. Celní orgány však pořídily toliko fotodokumentaci, na základě které své důkazní břemeno neunesly. Stěžovatel v této souvislosti dále namítá, že podstatné rysy předmětnému zboží dává text s obrázky a jde proto o typickou obrázkovou knihu pro děti, přičemž skládanka má pouze funkci podružnou. Předmětné zboží obsahuje znění klasických pohádek a skládanka je pouze jejich ilustrací, tedy obrázkem, který není primárně určen k oddělení od knihy a není hračkou.
Dále stěžovatel namítá, že i v případě, že by podřazení předmětného zboží pod položku puzzle nebylo protiprávní, nešlo by o clo doměřené, u kterého lze stanovit penále podle §251 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, ale o zaúčtování jiné částky cla - na základě provedených kontrol - než která vyplývá z údajů uvedených v celním prohlášení, a to při propuštění zboží do navrženého celního režimu podle čl. 248 odst. 2 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen "prováděcí nařízení"). V takovém případě nelze penále uplatnit, neboť nedochází k dodatečnému zaúčtování, resp. doměření cla.
II.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež vznesl již dříve v řízení před krajským soudem a v řízení před Nejvyšším správním soudem, a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ohledně hodnocení důkazů provedených správními orgány a soudy je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správními soudy a správními orgány zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§77 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, §120 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), nebo jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04 a další).
Pokud jde o stěžovatelovu námitku nedostatečnosti důkazů pro sazební zařazení zboží, Nejvyšší správní soud se s ní v napadeném rozsudku již vypořádal a konstatoval, že: "...má ve shodě s krajským soudem i žalovaným za to, že z fotodokumentace, která tvoří součást správního spisu a byla pořízena během kontroly dne 21. 6. 2012, zcela jasně vyplývá, že dováženým zbožím jsou lepenkové knihy označené na přední straně "pohádka s puzzle" a názvem příslušné pohádky, uvnitř se na levé straně (kterých je v knize šest) nachází krátký text s obrázkem, na pravé straně (kterých je také šest) pak obrázek ve formě puzzle rozdělený na šest dílků, které je možno z knížky vyjmout, skládat a vrátit zpět, aniž by byla knížka porušena či zničena. Naprosto zřetelně lze uvedené zjistit zejména z fotografií č. 2, 3, 7, 10, 13, 16, 19, 22, 25, 28, 31. Soud nevidí žádný důvod, pro který by měly celní orgány odebírat materiální vzorky zboží. Pořízená fotodokumentace totiž dostatečně dokazuje charakteristiku a vlastnosti zboží nutné pro jeho správní sazební zařazení... Lze tedy shrnout, že vzhledem k tomu, že stěžovatelkou dovážené zboží odpovídá popisu zboží dle bodu 4 přílohy nařízení č. 1655/2005 (resp. má o 4 strany méně a skládačka má 6, nikoli 9 dílků), celní orgány nepochybily, zařadily-li toto zboží pod kód 9503 60 90 kombinované nomenklatury" (body 29 a 32 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). K tomu kasační soud přiléhavě dodal, že ačkoliv připouští, že při reálném posouzení za použití "zdravého rozumu" povaha dováženého zboží skutečně odpovídá spíše dětské knize než hračce, nemůže taková úvaha soudu nic změnit na posouzení důvodnosti kasační stížnosti, neboť sazební zařazení zboží je procesem značně svébytným, u kterého nelze přihlížet k tomu, jak je na jednotlivé zboží nahlíženo v "běžném životě" (bod 32 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Také na námitku stěžovatele ohledně nezákonně vyměřeného penále se stěžovateli dostalo adekvátní odpovědi již v napadeném rozhodnutí kasačního soudu. Podle závěrů Nejvyššího správního soudu dovolává-li se stěžovatel použití čl. 248 odst. 2 prováděcího nařízení, jde o stanovení jiné částky cla oproti celnímu prohlášení na základě provedených kontrol, avšak při propuštění zboží, nikoli až po něm. Ve stěžovatelově věci však celní úřad nestanovil jinou částku cla při propuštění, neboť si vyžadoval stanovisko celního ředitelství k odebraným vzorkům (fotodokumentaci) dle Tarifního informačního systému Celní správy České republiky - ke stanovení jiné částky cla oproti celnímu prohlášení při propuštění proto nedošlo (bod 38 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). V případě zboží dováženého stěžovatelem došlo při propuštění zboží do volného oběhu k zaúčtování cla ve výši 0,- Kč. Následně ale bylo zjištěno, že částka celního dluhu vyměřená rozhodnutím o propuštění zboží do celního režimu a částka celního dluhu "ze zákona" je odlišná, celní orgány proto postupovaly podle čl. 220 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává Celní kodex Společenství (dále jen "celní kodex") a celní dluh dodatečně doměřily. Stěžovateli tak bylo clo zaúčtováno jak podle čl. 218 odst. 2, tak následně doměřeno podle čl. 220 odst. 1 celního kodexu, přičemž z takto doměřené částky cla byl celní úřad povinen vyměřit podle §251 odst. 1 písm. a) daňového řádu penále (bod 43 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Ve světle shora uvedeného Ústavní soud shrnuje, že v ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje tytéž námitky, které již předtím uplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud si ověřil, že Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal, přičemž jeho postup v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde proto není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu