ECLI:CZ:US:2017:3.US.4258.16.1
sp. zn. III. ÚS 4258/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Káčera, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem, sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2016 č. j. 5 Ads 271/2016-13, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 38 Ad 30/2013-30, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 29. 12. 2016, doplněnou podáními ze dne 1. 1. 2017, 1. 2. 2017 a 2. 2. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 1. 2015 odmítl pro opožděnost žalobu stěžovatele ze dne 13. 8. 2013 směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ve stěžovatelově věci o dávce dávky pomoci v hmotné nouzi (správní rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 16. 5. 2013); současně krajský soud část žaloby odmítl z důvodu věcné a místní nepříslušnosti.
3. Následně stěžovatel podal ke krajskému soudu dne 4. 7. 2016 "Žádost o znovu zahájení řízení". Poukazoval na to, že žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka sice podal ke krajskému soudu až dne 13. 8. 2013, avšak identickou žalobu podal předtím již dne 17. 6. 2013 na jiný, nepříslušný soud, přičemž předpokládal, že věc bude postoupena příslušnému (krajskému) soudu. Podání označené "Žádost o znovu zahájení řízení" posoudil krajský soud jako návrh na obnovu řízení podle §111 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a usnesením ze dne 7. 11. 2016 č. j. 38 Ad 30/2013-30, jej odmítl pro nepřípustnost [§114, §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu ze dne 7. 11. 2016 kasační stížnost a požádal o ustanovení advokáta pro kasační řízení. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 30. 11. 2016 návrh stěžovatele na ustanovení advokáta zamítl; současně vyzval stěžovatele k odstranění nedostatku právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti a poučil jej o následcích neodstranění dané vady (§105 odst. 2 s. ř. s.); stěžovatel ve stanovené lhůtě nedostatek dané podmínky řízení neodstranil. Nejvyšší správní soud proto usnesením ze dne 19. 12. 2016 č. j. 5 Ads 271/2016-13 kasační stížnost odmítl [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že žaloba mu neměla být usnesením krajského soudu ze dne 30. 1. 2015 odmítnuta pro opožděnost. Podal totiž žalobu k soudu nepříslušnému (Okresnímu soudu v Karviné), který řízení o ní zastavil usnesením ze dne 3. 9. 2013 a poučil stěžovatele o jednoměsíční lhůtě k podání žaloby ve správním soudnictví (tj. k příslušnému krajskému soudu) s tím, že stěžovateli bude zachována lhůta pro podání této správní žaloby. Má tedy za to, že pokud podal ke krajskému soudu žalobu dne 13. 8. 2013, byla podána včas, neboť uvedená jednoměsíční lhůta mu uplynula až 3. 10. 2013. Nadto je stěžovatel přesvědčen, že jeho žaloba podaná u nepříslušného soudu bude postoupena soudu příslušnému, tedy nebude třeba podávat znovu žalobu téhož obsahu k příslušnému soudu. Stěžovatel poukázal na nejednotnost právní úpravy, kdy v některých případech je podání postoupeno příslušnému soudu, zatímco v daném případě je řízení (občanskoprávním soudem) zastaveno a je třeba podat nové shodné podání k příslušnému (správnímu) soudu.
6. Usnesení Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatel za formalistické, neboť kasační soud měl stěžovatele poučit o možnosti využít bezplatné zastoupení (např. prostřednictvím České advokátní komory); bezpochyby si byl vědom toho, že stěžovatel není právně vzdělán a nemá dostatečné prostředky na advokáta.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum a dospěl k závěru, že do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
10. V dané věci spočívá sporná otázka v posouzení, zda postup Nejvyššího správního soudu, který vedl k odmítnutí kasační stížnosti, nepředstavoval protiústavní odepření stěžovateli přístupu ke kasačnímu soudu. Stěžovatel proti postupu Nejvyššího správního soudu vznesl jedinou námitku, která se týká poučovací povinnosti. Tato výtka je však zjevně neopodstatněná. Předně je třeba uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, na základě jakých právních předpisů (především těch ústavních) stěžovatel tak široce pojatou poučovací povinnost kasačního soudu vlastně dovozuje; poukazuje "toliko" na svou situaci, zejména majetkové poměry, kteréžto kritérium má svůj prostor i v rámci postupu podle §35 odst. 8 s. ř. s. (ve spojení s §36 odst. 3 s. ř. s.). Ústavní soud přitom není povolán domýšlet za stěžovatele možné námitky a argumentaci k nim. Dále pak Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti i obsahu napadeného usnesení kasačního soudu případné porušení zákonné poučovací povinnosti ze strany Nejvyššího správního soudu nevyplývá. Nejvyšší správní soud zjevně stěžovatele poučoval o jeho procesních právech a povinnostech. Stěžovatel si byl vědom zákonné podmínky zastoupení advokátem i následků nedostatku splnění této podmínky; rovněž si byl vědom možnosti požádat kasační soud o ustanovení advokáta podle §35 odst. 8 s. ř. s., čehož také využil (i když neúspěšně).
11. S ohledem na výše uvedené je nadbytečné, aby se Ústavní soud zabýval druhou námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti, týkající se otázky včasnosti jeho správní žaloby, která nebyla ani předmětem posuzování ze strany kasačního soudu. Pokud stěžovatel řádně nevyčerpal zákonem umožněný prostředek k ochraně jeho práv (kasační stížnost), nelze se úspěšně domáhat ochrany proti usnesení krajského soudu ze dne 7. 11. 2016 ústavní stížností (zásada subsidiarity ústavní stížnosti).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany Nejvyššího správního soudu, zčásti (ve vztahu k usnesení krajského soudu) jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu