ECLI:CZ:US:2017:3.US.468.17.1
sp. zn. III. ÚS 468/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Altmana, zastoupeného JUDr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátkou, sídlem Obrněné brigády 20/20, Cheb, proti rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 11. ledna 2017 č. j. 3 ZT 125/2016-93 a opatření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územního odboru Cheb, 2. oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 13. prosince 2016 č. j. KRPK-83903-117/TČ-2016-190272, za účasti Okresního státního zastupitelství v Chebu a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územního odboru Cheb, 2. oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 10 Listiny.
2. Ve věci se podává, že stěžovatel byl v roce 2016 obviněný pro zvlášť závažný zločin znásilnění dle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečin nebezpečné vyhrožování dle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Napadeným opatřením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územního odboru Cheb, 2. oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 13. 12. 2016 č. j. KRPK-83903-117/TČ-2016-190272 (dále také "opatření") byl dle §105 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s odkazem na §116 odst. 1 trestního řádu přibrán znalec k podání posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jemuž bylo k zodpovězení specifikováno sedm otázek a pro vypracování stanovena dvouměsíční lhůta. Stěžovatel byl v opatření poučen o možnosti vznést námitky proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek, o jejichž důvodnosti rozhoduje v přípravném řízení státní zástupce.
3. Následně stěžovatel informoval policejní orgán, že dosud zjištěné skutečnosti nesvědčí tomu, že trpěl duševní chorobou či poruchou, a proto se mu přibrání znalce z oboru psychiatrie jeví nestandardním a zkoumání se nepodrobí. Dne 3. 1. 2017 reagoval komisař příslušného oddělení sdělením, že za nedostavení se na výzvu ke znaleckému zkoumání bez omluvitelného důvodu může být udělena pořádková pokuta a že odmítnutí spolupráce s orgány činnými v trestním řízení může být posouzeno jako vyhýbání se trestnímu stíhání dle §67 písm. a) trestního řádu nebo porušení slibu dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu daného při vazebním zasedání.
4. Dne 9. 1. 2017 podal stěžovatel k Okresnímu státnímu zastupitelství v Chebu "stížnost na postup policejního orgánu", v níž uvedl, že se odmítá znaleckému zkoumání podrobit, neboť pro něj není důvod. Nutnost zpracování znaleckého posudku spatřuje podle příslušné judikatury pouze tehdy, pokud skutkový podklad, čili konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodní potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie. Stěžovatel proto požádal, aby byl postup policejního orgánu státním zástupcem přezkoumán tak, aby nedocházelo k porušování jeho ústavně zaručených základních práv a aby bylo opatření zrušeno.
5. Dne 11. 1. 2017 informovala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chebu (dále také "státní zástupkyně") stěžovatele o tom, že v postupu policejního orgánu neshledala pochybení a nepovažovala jeho žádost o zrušení opatření za odůvodněnou. Dodala, že k přibrání znalce dala jako dozorující státní zástupce policejnímu orgánu písemný pokyn, neboť jednání, pro které je vedeno trestní stíhání, výrazně vybočuje z obecných norem chování, proto je nezbytné zabývat se též otázkou příčetnosti v době páchání stíhané trestné činnosti. Závěrem státní zástupkyně připomenula, že s otázkou příčetnosti úzce souvisí též otázka plné trestní odpovědnosti, proto rozhodnutí o nařízení zkoumání duševního stavu osoby, proti níž se trestní stíhání vede, je i v jejím zájmu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že konstatování toho, že jeho jednání, pro které se trestní stíhání vede, výrazně vybočuje z obecných norem chování, nemůže být samo o sobě dostatečným podkladem k nařízení psychiatrického zkoumání. Trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenského jednání, proto nutnost zpracovat znalecký posudek je dána tehdy, kdy konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování odůvodní potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie. Takové okolnosti však v jeho případě neexistují, protože policejní orgán neprovedl žádné dokazování v uvedeném směru, aby zvolený postup odpovídal předpokladům trestního řádu. Nebyly tvrzeny a zjištěny žádné okolnosti toho, že by stěžovatel např. užil alkohol či jiné návykové látky, že by jeho chování vykazovalo znaky abnormálního, asociálního či deviantního chování, než ty obecné, které zákon definuje jako znaky jednání naplňující konkrétní skutkovou podstatu. Postup orgánů činných v trestním řízení vybočuje ze zásady přiměřenosti, jinak by byl stěžovatel nejdříve zkoumán znalcem v oboru psychologie, což by teprve mohlo vyvolat potřebu zkoumání psychiatrického.
7. Orgán činný v trestním řízení dle stěžovatele místo šetření práv demonstroval sílu. V rozporu s principem rovnosti "zbraní" ho vystavil nutnosti podrobit se zásahu do jeho osobní integrity pod pohrůžkou zásahu do jeho práva na osobní svobodu. Státní zástupkyně navíc odňala stěžovateli jakoukoli možnost přezkumu, když v podstatě sama rozhodovala o sobě.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti výslovně navrhl toliko zrušení opatření policejního orgánu, nikoli však rozhodnutí státního zastupitelství. Protože se však jeho námitky týkají v širším smyslu i rozhodnutí státního zastupitelství, vůči němuž se v ústavní stížnosti rovněž vymezuje, bylo namístě považovat jeho ústavní stížnost za obsahově směřující i proti němu (a contrario usnesení ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1682/07, mutatis mutandis rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice). Nicméně ústavní stížnost byla podána ve lhůtě podle zákona o Ústavním soudu i vůči opatření.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V první řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zasahuje do postupu orgánů veřejné moci v přípravné fázi trestního řízení jen výjimečně, neboť je primárně jejich úkolem (a povinností) zvolit správný postup v dané trestní věci. Ústavní soud totiž ze své pozice ochránce ústavnosti nehodnotí naplnění kritéria faktické správnosti a "běžné" zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Ve svém hodnocení se zaměřuje pouze na to, zda tyto orgány nevykročily aplikací norem trestního práva z mezí daných jim ústavním pořádkem [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467) nebo ze dne 13. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 3301/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové pochybení však v dané věci neshledal.
12. Trestní stíhání ze své podstaty přináší řadu omezení, jimž se musí obviněná osoba podrobit. Stěžovatelem namítaný postup orgánů činných v trestním řízení nevybočuje z rámce běžné zákonnosti a nenabývá intenzity odůvodňující zásah Ústavního soudu v této fázi trestního řízení. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ve stěžovatelově věci se opírají o příslušná ustanovení trestního řádu a jsou dostatečně odůvodněna. Samotné opatření o přibrání znalce může stěží zasáhnout do stěžovatelových práv, pokud by však měl výhrady vůči snaze o vynucení součinnosti k pořízení znaleckého posudku, nabízí mu trestní řád náležité procesní prostředky (viz také usnesení ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 653/06).
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu