ECLI:CZ:US:2017:3.US.523.17.1
sp. zn. III. ÚS 523/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Josefa Maliny, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem, sídlem Jugoslávská 112/23, Krásná Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 20 Cdo 4544/2016-75, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KRUK S. A., sídlem Wołowska 8, Wrocłav, Polská republika, evidované v národním soudním rejstříku Polské republiky pod číslem 0000240829, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 2. 2017 a doplněna podáním ze dne 21. 2. 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Obchodní společnost Santander Consumer Finance a.s. (dále jen "žalobkyně") se žalobou podanou dne 8. 3. 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") domáhala proti stěžovateli zaplacení částky 91 360,60 Kč s příslušenstvím, která měla představovat finanční vyrovnání po předčasném ukončení úvěrové smlouvy. Obvodní soud usnesením ze dne 21. 4. 2011 č. j. 9 C 87/2011-21 vyzval stěžovatele podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu, aby se ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení tohoto usnesení, k němuž došlo dne 29. 4. 2011, k podané žalobě písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný žalobou zcela neuznává, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označil jiné důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byl podle §114b odst. 5 občanského soudního řádu poučen, že nevyhoví-li bez vážného důvodu této výzvě a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí vážný důvod, který mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok žalobou uplatněný zcela uznává. Protože obvodní soud učinil zjištění, že došlo k marnému uplynutí poskytnuté lhůty, rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 29. 6. 2011 č. j. 9 C 87/2011-26 (dále jen "rozsudek pro uznání"), že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni žalovanou částku.
3. Ještě dne 29. 6. 2011 obdržel obvodní soud vyjádření stěžovatele k žalobě, jež bylo předáno k poštovní přepravě dne 27. 6. 2011. Stěžovatel posléze tvrdil, že mu nebyl doručen rozsudek pro uznání. Dne 18. 8. 2014 podal návrh, jenž byl obvodním soudem vyhodnocen podle §50d odst. 1 občanského soudního řádu jako návrh na vyslovení neúčinnosti doručení tohoto rozsudku. Usnesením ze dne 23. 9. 2015 č. j. 9 C 87/2011-84 byl uvedený návrh nicméně zamítnut. Z obálky ve spise i z vyjádření doručujícího orgánu ze dne 9. 10. 2014 bylo zřejmé, že rozsudek byl stěžovateli doručován na jeho evidenční adresu, na níž byla dne 2. 8. 2011 zanechána výzva o připravenosti zásilky k vyzvednutí na poště Krásná Lípa. Stěžovatel si ji však nevyzvedl, v důsledku čehož byla podle §49 odst. 4 občanského soudního řádu naplněna fikce doručení uplynutím desátého dne poté, kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí. Sám ostatně nijak nerozporoval, že se na evidenční adrese zdržoval v době doručování písemnosti a že má řádně označenu schránku.
4. Usnesením Okresního soudu v Děčíně (dále též "okresní soud") ze dne 16. 8. 2012 č. j. 49 EXE 5210/2012-15 byla k návrhu vedlejší účastnice, jíž byla pohledávka postoupena na základě smlouvy, nařízena podle pravomocného a vykonatelného rozsudku pro uznání exekuce na majetek stěžovatele. K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 3. 2015 č. j. 12 Co 661/2013-45. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, stěžovatel ve svém odvolání uvedl pouze to, že mu měl být rozsudek pro uznání uložen na poště v Krásné Lípě a on se o něm nedozvěděl. Krajský soud byl připraven při jednání vyzvat povinného k prokázání jeho tvrzení, stěžovatel se ale k tomuto jednání nedostavil a svou neúčast neomluvil, ani nežádal o odročení. Za této situace tak uvedený soud v souladu s §101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v jeho nepřítomnosti. Z provedených důkazů vyplynulo, že na rozsudku pro uznání byla dne 10. 4. 2012 vyznačena doložka právní moci dnem 2. 9. 2011 a rozsudek se stal vykonatelným dne 6. 9. 2011. Doložka vykonatelnosti, kterou je opatřen stejnopis rozhodnutí, má charakter veřejné listiny a potvrzuje pravdivost v ní uvedených údajů. Namítal-li proto povinný její obsahovou nesprávnost, byl povinen ke svým tvrzením nabídnout důkazy, což však neučinil.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016 č. j. 20 Cdo 4544/2016-75. Stěžovatel v něm namítal nesprávné právní posouzení věci, neboť odvolací soud nezjišťoval a nezjistil, že mu nebylo v nalézacím řízení umožněno se hájit. Z tohoto důvodu neměly být dány zákonné podmínky pro vydání exekučního titulu formou rozsudku pro uznání. Nadto stěžovatel tvrdil, že v exekučním řízení neměl možnost prokázat neexistenci exekučního titulu.
6. Dovolací soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle jeho názoru v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, v níž v minulosti vyložil, že bylo-li soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, postiženo vadou, tato okolnost nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí. Námitky stěžovatele, že v exekučním řízení nedostal možnost prokázat neexistenci exekučního titulu, jsou pak podle dovolacího soudu zjevně bezdůvodné. Pakliže současně namítá, že na kvalifikovanou výzvu obvodního soudu včas a řádně reagoval vyjádřením, ve kterém uvedl, proč se žalobnímu nároku brání, jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které však nelze v dovolacím řízení přihlížet.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud měl - v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu - při posuzování odvolání povinného proti nařízení exekuce prověřit i správnost a oprávněnost vydání exekučního titulu. V této souvislosti zdůraznil, že ve svém podání ze dne 8. 10. 2012, označeném jako "návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání", výslovně uvedl, že mu rozsudek pro uznání nebyl doručen. Poukázal na to, že je osobou se zdravotním postižením a doručovatelé mu nosí poštu na místo trvalého bydliště, a to i opakovaně. Příslušný rozsudek mu ale tímto způsobem doručen nebyl. Nezohlednil-li krajský soud v odvolacím řízení toto podání, z něhož mu muselo být zřejmé procesní stanovisko stěžovatele, porušil tím jeho právo na spravedlivý proces.
8. Další námitka se pak týká toho, že v nalézacím řízení nebylo zohledněno vyjádření stěžovatele, které odeslal dne 27. 6. 2011, tedy ještě ve lhůtě 60 dnů stanovené obvodním soudem. V tomto případě nejde o nepřípustné uplatňování nové skutečnosti, neboť jde o skutečnost obecným soudům známou ze spisu, který měly k dispozici. Nelze rovněž souhlasit s nesprávným výkladem procesních předpisů, že možná neexistence exekučního titulu je vadou nalézacího řízení a do exekučního řízení se nepřenáší. Obecné soudy nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodnily své právní názory a rozhodly v rozporu s platným procesním právem.
9. Vzhledem k vydání rozsudku pro uznání, k jehož vydání nebyly splněny procesní podmínky, stěžovatel nemohl uplatnit v nalézacím řízení své právo vyjádřit se k důkazům a tvrzením žalobkyně. Výzva podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu byla vydána v rozporu s ústavně konformním výkladem tohoto ustanovení, pročež je i rozsudek pro uznání nulitní a exekuční titul tak právně neexistuje. Stěžovateli byla odmítnutím dovolání odepřena možnost projednat mimořádný opravný prostředek proti protiprávnímu rozhodnutí vykonávacích soudů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možno přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
V.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím a obsahem spisů vedených u obvodního soudu pod sp. zn. 9 C 87/2011 a okresního soudu pod sp. zn. 49 EXE 5210/2012, zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. V dané věci brojí stěžovatel proti usnesení dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti usnesení krajského soudu potvrzujícímu usnesení okresního soudu o nařízení exekuce na majetek stěžovatele podle rozsudku o uznání.
14. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v exekučním řízení není úlohou obecných soudů přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, k jehož vykonání má být exekuce nařízena. Zásadně v něm nelze vést polemiku o tom, zda nárok účastníka řízení, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, byl nebo nebyl dán. Obecné soudy se v tomto řízení omezují na posouzení, zda existuje exekuční titul, z něhož vyplývá nárok oprávněného vůči povinnému (v tomto případě rozsudek pro uznání), a zda není dán některý z důvodů, který brání nařízení exekuce, zejména zda v mezidobí nedošlo k zániku předmětného nároku. Napadenému usnesení proto nelze vytknout, že se nezabývá námitkami stěžovatele ohledně postupu obvodního soudu v nalézacím řízení, podle nichž nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel tvrdí, že včas zareagoval na výzvu obvodního soudu, v důsledku čehož nemohla nastat fikce uznání podle §114b odst. 5 občanského soudního řádu, měl tuto argumentaci uplatnit v odvolání proti rozsudku pro uznání.
15. Zákonnost nařízení exekuce se tedy odvíjela od toho, zda rozsudek pro uznání byl způsobilým exekučním titulem. Obecné soudy musely posoudit, zda byl vykonatelným, což mj. znamená, že musel být stěžovateli jako povinnému řádně doručen. Stěžovatel měl přitom v exekučním řízení možnost namítat, že mu rozsudek pro uznání doručen nebyl. Pokud by toto své tvrzení prokázal, znamenalo by to nejen nemožnost nařízení exekuce, nýbrž by se mu tím otevíral prostor k podání odvolání proti rozsudku pro uznání; lhůta k podání odvolání se totiž odvíjí od doručení písemného vyhotovení rozsudku.
16. Z rozsudku krajského soudu a příslušného spisu vyplývá, že uvedený soud ve věci opakovaně nařídil jednání, jehož se stěžovatel nezúčastnil a svou neúčast (s výjimkou prvního nařízeného jednání) nijak neomluvil. Za této situace rozhodl ve věci podle §101 odst. 3 občanského soudního řádu v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 49 EXE 5210/2012 a z provedených důkazů, jimiž byly rozsudek pro uznání, doložka právní moci dnem 2. 9. 2011 a doložka vykonatelnosti dnem 6. 9. 2011.
17. Ústavní soud neshledává v uvedeném postupu žádné pochybení. Nic na tom nemění ani námitka stěžovatele, podle níž krajský soud nepřihlédl k jeho vyjádření ze dne 8. 10. 2012. Přestože toto podání bylo součástí spisu vztahujícího se k nalézacímu řízení, skutečnost, že se stěžovatel domáhá "zrušení" rozsudku pro uznání, vyplývala i z jeho obsahově srovnatelného podání ze dne 9. 10. 2012 učiněného v exekuční věci. Krajský soud si tudíž jeho pochybností ohledně doručení rozsudku pro uznání musel být vědom. Pro hodnocení jeho postupu je však podstatné, že tato podání neobsahovala jakékoliv důkazní návrhy, jimiž by bylo možné podpořit v nich uvedená tvrzení. Ty obsahuje až podání stěžovatele, které bylo doručeno obvodnímu soudu dne 18. 8. 2014 a vyhodnoceno jako návrh podle §50d odst. 1 občanského soudního řádu na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku pro uznání. Tímto návrhem se přitom nezabýval krajský soud (nešlo o podání učiněné v rámci exekuce), ale obvodní soud jako soud, který vydal rozsudek pro uznání, a z důvodů, které jsou stručně shrnuty výše, návrh zamítl.
18. Lze proto uzavřít, že napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy. Dovolací soud se s jeho dovoláním řádně vypořádal, přičemž vysvětlil důvody, pro které jej nepovažuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Z ústavněprávního hlediska jeho rozhodnutí nelze nic vytknout.
19. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníku řízení o odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu