ECLI:CZ:US:2017:3.US.684.17.1
sp. zn. III. ÚS 684/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Goethova 356/5, Plzeň 3 - Jižní Předměstí, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 28 Co 299/2016-241, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 3. 3. 2017 (doručenou dne 6. 3. 2017) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení soudu, a to z důvodu porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel tvrdil zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život, do práva na soudní ochranu, a rovněž zásah do jeho majetkové sféry.
2. Ústavní soud z předložených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 vydal dne 9. 2. 2016 rozsudek č. j. 0 P 245/2015-67 v řízení o výkon rodičovské odpovědnosti stěžovatele a vedlejší účastnice pro dobu před a po rozvodu jejich manželství, podle něhož byly dvě nezletilé děti svěřeny do střídavé péče rodičů. Proti rozsudku podali oba rodiče odvolání, přičemž v současné době probíhá odvolací řízení u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ustanovil dne 27. 9. 2016 dva znalce k vypracování znaleckého posudku pro účely odvolacího řízení, a to z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie. Městský soud následně vydal dne 29. 9. 2016 usnesení č. j. 28 Co 299/2016-211, kterým nařídil předběžné opatření, jímž (konkrétní úpravou) stěžovateli a vedlejší účastnici uložil střídavě v liché a sudé týdny pečovat o obě nezletilé děti.
3. Stěžovatel navrhl dne 15. 12. 2016 vydání nového (jiného) předběžného opatření, kterým by byly obě nezletilé děti do doby rozhodnutí (o odvolání) ve věci svěřeny do jeho péče s tím, že vedlejší účastnici bude stanoven styk s dětmi (např. dvě odpoledne v každém týdnu a dva víkendy v měsíci), in eventum vydání předběžného opatření, kterým bude stanoven styk stěžovatele s oběma nezletilými dětmi dne 24. 12. 2016 od 13.00 do 17.30 hodin, neboť tento svátek připadá na týden, kdy budou děti podle předběžného opatření ze dne 29. 9. 2016 v péči vedlejší účastnice. Městský soud rozhodl usnesením ze dne 29. 12. 2016 č. j. 28 Co 299/2016-241 tak, že výrokem I. zamítl pro nedůvodnost návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by byly nezletilé děti svěřeny po přechodnou dobu do jeho péče, a výrokem II. odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž by byl upraven jeho styk s oběma dětmi dne 24. 12. 2016 (důvodem byla bezpředmětnost návrhu, neboť termín případné úpravy styku v době vydání usnesení již uplynul).
4. Dne 24. 2. 2017 vyhotovili znalci písemný znalecký posudek zadaný městským soudem; posudek byl poté rozeslán účastníkům řízení a na den 29. 3. 2017 městský soud nařídil ústní jednání ve věci (předvolání bylo doručeno dne 7. 3. 2017).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že usnesení městského soudu "překračuje smysl a účel zákonných ustanovení o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem", a nereflektuje dlouhodobý stav a názor obou dětí. Nezletilí zastávají již více než půl roku názor, že chtějí vyrůstat u stěžovatele, a s vedlejší účastnicí se (toliko) vídat, přičemž stěžovatel jim ve styku s vedlejší účastnicí nebrání. Stěžovatel uvedl, že "za tímto účelem" byl městským soudem zadán znalecký posudek, který měl být vypracován do šesti týdnů, avšak do podání ústavní stížnosti nebyl stěžovateli žádný znalecký posudek doručen k vyjádření.
6. Stěžovatel uvedl, že nemůže souhlasit se závěrem městského soudu, podle kterého je třeba vyčkat závěrů ustanovených znalců; podle stěžovatele je naopak třeba institut předběžného opatření užít právě pro případ naléhavé a zatímní úpravy. Předběžné opatření ze dne 29. 9. 2016 již podle něj neplní svou funkci, nerespektuje dlouhodobý neměnný názor nezletilých, a je v rozporu s jejich zájmy. Městský soud podle stěžovatele nezhodnotil řádně všechny důkazy (dopis napsaný nezletilou). Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by dočasně realizovaná střídavá péče byla "vhodná, nezbytná, účelná" pro děti, jak uvedl městský soud. Má naopak za to, že jde o závěr nijak nepodložený a nepřezkoumatelný, neboť městský soud neuvedl, z čeho při daném úsudku vycházel, žádné jednání se od předchozího předběžného opatření nekonalo, aktuální názor dětí městský soud nezjišťoval, a ke dni 29. 12. 2016 nebyl ještě vypracován ani zadaný znalecký posudek. Podle stěžovatele nemůže obstát ani odkaz městského soudu na odůvodnění jeho předchozího usnesení ze dne 29. 9. 2016, neboť od té doby uplynula poměrně dlouhá doba, názor dětí zůstal beze změny, a městský soud měl tedy reagovat na aktuální situaci. Závěry městského soudu jsou podle stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
7. Proti výroku II. napadeného usnesení stěžovatel namítl, že usnesení bylo sice vydáno až po Štědrém dnu, tedy po termínu žádaného styku, avšak zapříčinil to městský soud. Návrh byl podán 15. 12. 2016 a lhůta pro rozhodnutí uplynula dne 22. 12. 2016. Argument městského soudu, že jeho senát byl neúplně obsazen a nemohl v zákonné lhůtě rozhodnout, nemůže podle stěžovatele obstát; o návrhu měl podle něj naopak rozhodovat jiný či doplněný stávající senát tak, aby byla zákonná lhůta dodržena. Podle stěžovatele byl postupem městského soudu porušen zákon i "legitimní očekávání" stěžovatele "ohledně vymahatelnosti práva".
8. Proti usnesení městského soudu o nařízení předběžnému opatření ze dne 29. 9. 2016 stěžovatel namítl, že bylo vydáno navzdory důkazům předloženým stěžovatelem a navzdory negativnímu postoji nezletilých. Uvedl, že se proti němu nemohl bránit, neboť proti němu nebyl přípustný řádný opravný prostředek; stěžovateli byla "odňata jedna soudní instance řízení". Dané předběžné opatření navíc podle něj nahrazovalo (nahrazuje) meritorní rozhodnutí ve věci, a to s ohledem na dobu jeho trvání (platnosti). Uvedené může podle něj navíc vést k tomu, že při rozhodování o odvolání ve věci se městský soud přikloní ke stanovení střídavé péče, a to s argumentací, že střídavá péče podle daného předběžného opatření ze dne 29. 9. 2016 již "fungovala" a děti si na ni zvykly. Předběžným opatřením upravená střídavá péče však podle stěžovatele dětem nevyhovuje a naopak odporuje jejich přání. Stěžovatel uvedl, že nepodal ústavní stížnost proti usnesení o předběžném opatření ze dne 29. 9. 2016 z toho důvodu, že měl zájem na rychlém vyřešení věci, avšak řízení o odvolání není ani po několika měsících skončeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, resp. zda nepředstavuje takový excesivní zásah do základních práv a svobod, jenž si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) a usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 975/13 a ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1227/13].
12. Obdobná východiska lze vztáhnout také na případy, kdy soud sice nenařídí (prvotní) předběžné opatření, nýbrž rozhodne o návrhu účastníka na vydání předběžného opatření (odlišného od předběžného opatření předchozího) tak, že takový návrh zamítne. Rovněž v takovém případě je totiž rozhodováno o dočasné úpravě poměrů.
13. Vycházeje z těchto zmíněných úvah, Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu městského soudu při vydání napadeného usnesení.
14. Městský soud byl ve věci příslušný a jeho napadené usnesení mělo i zákonný podklad (usnesení bylo vydáno dle relevantních zákonných ustanovení); v tomto směru ostatně stěžovatel žádné námitky neuplatňuje. Postup městského soudu nebyl zjevně svévolný a rovněž odůvodnění napadeného usnesení lze označit za dostatečné a ústavně konformní; úvahy a závěry městského soudu mají rovněž přiléhavý podklad v důkazech (listinách) obsažených v soudním spise. Ústavní soud není povolán k tomu, aby namísto městského soudu hodnotil podklady obsažené ve spise, jestliže se městský soud nedopustil zjevného a nelogického excesu při jejich hodnocení. Městský soud poukázal na odůvodnění svého předchozího usnesení ze dne 29. 9. 2016, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, přičemž dospěl k závěru, že důvody pro dané předběžné opatření, stanovící střídavou péči rodičů o nezletilé děti, nebyly při rozhodování o novém stěžovatelově návrhu vyvráceny, resp. nebyly osvědčeny skutečnosti, které by měly vést k výraznému omezení (vyloučení) péče vedlejší účastnice o děti. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na přání obou nezletilých dětí, a na dopis sepsaný nezletilou dcerou "pro soud" (a předaný soudu stěžovatelem), avšak již v usnesení ze dne 29. 9. 2016 městský soud na obdobné tvrzení stěžovatele a dopis nezletilé dostatečně reagoval. Městský soud uvedl (a v nyní napadeném usnesení na tom setrval), že v dané věci lze důvodně usuzovat na to, že vývoj dětí a jejich psychické zdraví je ohroženo, proto je třeba zadat znalecký posudek a vyčkat jeho výsledků. Městský soud zejména srovnával stěžovatelem předestřená tvrzení a dopis dcery na jedné straně, s osobními vyjádřeními obou dětí před opatrovníkem (bez přítomnosti stěžovatele) na straně druhé, přičemž poukázal i na konfliktní komunikaci obou rodičů, a na výraznou nenadálou změnu chování dětí od srpna 2016, kdy do té doby byly obě děti v péči vedlejší účastnice (a ani stěžovatel neměl proti její péči žádné výhrady). Stěžovatel v ústavní stížnosti podle Ústavního soudu nijak relevantně nevyvrací závěr městského soudu uvedený v napadeném usnesení, podle kterého nebyly osvědčeny žádné skutečnosti opodstatňující změnu dosavadního předběžného opatření o střídavé péči; stěžovatel toliko znovu poukazuje na údajné přání obou dětí být v jeho péči.
15. Jako zjevně neopodstatněnou shledal Ústavní soud rovněž námitku stěžovatele, podle které napadené usnesení navozuje stav trvalý, a nikoliv dočasný, což je typický pro institut předběžného opatření. Z listin zaslaných stěžovatelem, i z dalších listin vyžádaných Ústavním soudem od městského soudu ve věci, vyplývá, že městský soud činí kontinuálně přiléhavé (podstatné) úkony za účelem zjištění skutkového stavu a rozhodnutí o odvolání ve věci. Napadené usnesení tedy (ve spojení s usnesením ze dne 29. 9. 2016, na jehož odůvodnění městský soud i nyní částečně odkázal) nenahrazuje rozhodnutí ve věci samé, jak se mylně domnívá stěžovatel. Prvostupňový rozsudek byl vydán dne 9. 2. 2016 (jím byla stanovena střídavá péče) a oba rodiče podali odvolání; dne 29. 9. 2016 nařídil městský soud předběžné opatření (stanovil prozatímní střídavou péči), proti kterému stěžovatel nebrojil. Stěžovatel podal návrh městskému soudu na změnu, resp. vydání jiného předběžného opatření až dne 15. 12. 2016. Ještě předtím městský soud ustanovil znalce dne 27. 9. 2016, kteří měli podat znalecký posudek do šesti týdnů; na jejich žádost jim městský soud prodloužil lhůtu; znalecký posudek vyhotovili znalci dne 24. 2. 2017. Městský soud nařídil ústní jednání ve věci na den 29. 3. 2017. S ohledem na uvedené tedy nemá Ústavní soud za to, že by městský soud napadeným usnesením "zakonzervoval" stav (úpravu poměrů), který jím byl stanoven pouze pro přechodnou dobu do vydání rozhodnutí o odvolání.
16. Vznáší-li stěžovatel také námitky proti usnesení městského soudu ze dne 29. 9. 2016, je třeba uvést, že dané usnesení stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl (nepožadoval jeho zrušení); případný návrh na jeho zrušení by navíc byl opožděný. Pro rozhodování Ústavního soudu nemá ani relevanci, z jakého důvodu se stěžovatel rozhodl proti usnesení ze dne 29. 9. 2016 nepodat ústavní stížnost.
17. Rovněž ústavní stížnost v části směřující proti výroku II. napadeného usnesení je zjevně neopodstatněná. Městský soud tímto výrokem totiž odmítl návrh stěžovatele na (jednorázovou) úpravu styku v konkrétní den, a to z důvodu uplynutí daného dne v době rozhodování městského soudu. Kdyby Ústavní soud ve smyslu petitu ústavní stížnosti zrušil tento napadený výrok II., následný postup, resp. nové rozhodování městského soudu by nemohlo přinést stěžovateli příznivější výsledek (výrok). Ústavnímu soudu není také zřejmé, co měl stěžovatel na mysli výrazem "legitimní očekávání ohledně vymahatelnosti práva". Ve věci totiž plyne, že městský soud vydal dne 29. 9. 2016 předběžné opatření, kterým stanovil dočasně střídavou péči obou rodičů o nezletilé podle sudých a lichých týdnů; uvedené usnesení bylo poslední soudní úpravou ohledně nezletilých až do vydání napadeného usnesení. Stěžovatel se přitom nedovolává legitimního očekávání vyplývajícího z této poslední soudní úpravy, nebo vymahatelnosti práva vyplývajícího právě z daného usnesení ze dne 29. 9. 2016. Stěžovatel je spíše (pravděpodobně) přesvědčen, že již podáním jeho návrhu dne 15. 12. 2016 mu vzniklo jakési "legitimní očekávání", že bude jeho návrhu na styk s dětmi dne 24. 12. 2016 vyhověno, příp. že má na tento navrhovaný styk "nárok, právo", které by měly být podle něj "vymahatelné". Takovým úvahám však nelze přisvědčit. Ústavní soud také poukazuje na fakt, že stěžovatel návrh na daný styk s dětmi podal až krátce před Štědrým dnem, přičemž předběžné opatření bylo vydáno již 29. 9. 2016, tedy stěžovatel měl dostatek času podat svůj návrh na styk s dětmi ve Štědrý den s takovým předstihem, aby o něm mohlo být s jistotou do Štědrého dne městským soudem rozhodnuto.
18. Zjevně neopodstatněnou je pak námitka stěžovatele o dotčení jeho majetkových práv; z ústavní stížnosti není vůbec patrno, v jakém smyslu dotčení majetkové podstaty stěžovatel míní, a to v důsledku napadeného usnesení, kterým bylo rozhodováno městským soudem o jeho návrhu na dočasné svěření dětí do jeho péče.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu