ECLI:CZ:US:2017:3.US.704.16.1
sp. zn. III. ÚS 704/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2015 č. j. 1 Ko 15/2014-3848 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2014 č. j. 24 K 15/2002-3424, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 9. 2014 č. j. 24 K 15/2002-3424 byly stěžovatelce jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně BOS, a. s., schváleny hotové výdaje na cestovném ve výši 161 212,10 Kč, náklady spojené s udržováním a správou podstaty ve výši 22 700 346,75 Kč a mzdové nároky zaměstnanců úpadkyně ve výši 14 223 667 Kč. Výrokem II. krajský soud stěžovatelce neschválil hotové výdaje ve výši 286 595,90 Kč a náklady spojené s udržováním a správou podstaty ve výši 2 112 264,99 Kč. Stěžovatelce byla výrokem III. rovněž uložena povinnost zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně částku 286 595,90 Kč.
2. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména uvedla, že v dané věci nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud, rozhodnutí vydal vyloučený soudce, krajský soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, přičemž dospěl k nesprávným zjištěním, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a celé řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 10. 2015 č. j. 1 Ko 15/2014-3848 bylo odvolání stěžovatelky proti výroku I. usnesení krajského soudu odmítnuto, ve výrocích II. a III. bylo usnesení krajského soudu potvrzeno. Odmítnutí odvolání proti výroku I. bylo zdůvodněno nedostatkem subjektivní legitimace stěžovatelky. V rozsahu napadení výroku II. a III. vrchní soud konstatoval, že odvolání není důvodné, přičemž reagoval na stěžovatelčiny námitky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vrchní a krajský soud napadenými usneseními zasáhly do jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že právní názor Nejvyššího soudu, na nějž se vrchní a krajský soud odvolávaly, byl vydán manželem soudkyně krajského soudu. Současně uvedla, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2013 č. j. 29 Cdo 2763/2011-2896 nezavázal krajský soud vydat rozhodnutí podle analogického užití §29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění do 31. 12. 2006 (dále jen "z. k. v.").
6. Z ústavní stížnosti dále vyplývá tvrzení stěžovatelky, že v řízení nebylo prokázáno, že by vynakládala prostředky nehospodárně. V této souvislosti uvedla, že v trestním řízení vedeném vůči ní bylo prokázáno, že neporušila ustanovení §8 z. k. v. a že při výkonu své funkce postupovala s odbornou péčí. Stěžovatelka rovněž uvedla, že všechny vynaložené prostředky jí byly řádně doloženy.
7. Výrokem o uložení povinnosti zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně částku 286 595,90 Kč došlo podle stěžovatelky k obcházení z. k. v., přičemž krajský soud tento výrok rovněž odůvodnil judikaturou, která se této problematiky vůbec netýká. Stěžovatelka dále tvrdí, že tímto výrokem bylo rozhodnuto v řízení, jehož se neúčastnila, nemohla být proto pasivně legitimována.
8. Další obsah ústavní stížnosti je zaměřen na povahu judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka k analogické aplikaci §29 z. k. v. uvádí, že v českém právním řádu judikáty nemají normotvornou povahu a rovněž neplatí, že by nižší články soudní soustavy byly vázány judikaturou vyšších článků. Vrchní a krajský soud své závěry podle stěžovatelky opřely výlučně o rozhodnutí soudu, které však nemá oporu v žádném právním předpise, resp. že jejich rozhodnutí nevycházejí z pramenů práva.
9. Stěžovatelka rovněž připomíná, že z. k. v. v žádném ze svých ustanovení nepřipouštěl možnost vydání mezitímního rozhodnutí, jehož obsahem by byly položky, které se definitivně schvalují až při splnění podmínek stanovených v §29 z. k. v. Jakékoliv mezitímní rozhodnutí vydané za analogického užití §29 z. k. v. by podle stěžovatelky tvořilo překážku věci rozsouzené v části výdajů a nákladů podstaty, které je oprávněn přezkoumávat konkursní soud až v definitivní konečné zprávě.
10. Řízení vedené před krajským soudem stěžovatelka označuje jako zmatečné, neboť o hotových výdajích, nákladech a mzdových nárocích bylo rozhodováno za stavu překážky věci rozsouzené. Zmatečnost měla spočívat rovněž v tom, že u přepracované konečné zprávy nebylo zopakováno námitkové řízení.
11. Ke konkrétním částkám, o nichž bylo napadenými usneseními rozhodnuto, stěžovatelka uvádí, že u cestovného nebylo rozhodnuto o částce ve výši 10 042,50 Kč, u ostatních částek upozorňuje, že všechny výdaje byly věřitelským výborem bez připomínek schváleny. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry vrchního a krajského soudu, že úhradu pojistného (pojištění rizika spojeného s výkonem funkce) nelze přeúčtovat k tíži konkursní podstaty. Stejně tak nesouhlasí s neschválením výdajů na vedení spisové služby a archivaci. Znalecký posudek byl podle ní vypracován osobou, která neměla příslušnou kvalifikaci a specializaci. Totéž stěžovatelka tvrdila i ohledně nákladů za vyhotovení technické pomoci a tržního ocenění průmyslových objektů v areálu úpadce.
12. Stěžovatelka závěrem uvedla, že neschválení nákladů spojených s udržováním a správou podstaty nemá oporu v zákoně a odporuje smyslu a účelu konkursního řízení.
13. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení vrchního a krajského soudu zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
14. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je v části směřující proti výroku I. usnesení vrchního soudu a výroku I. krajského soudu podána neoprávněnou stěžovatelkou, ve zbývající části je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany.
15. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že výrokem I. usnesení krajského soudu byly stěžovatelce schváleny hotové výdaje na cestovném, náklady spojené s udržováním a správou podstaty a mzdové nároky zaměstnanců úpadkyně, nejde o rozhodnutí, kterým by nebylo stěžovatelce vyhověno a zakládalo by její subjektivní legitimaci k podání odvolání. To konstatoval i vrchní soud, který výrokem I. napadeného usnesení odmítl odvolání stěžovatelky proti výroku I. usnesení krajského soudu. Z tohoto důvodu lze konstatovat, že těmito výroky nemohlo dojít k porušení nebo jinému zásahu do základních práv nebo svobod, proto je ústavní stížnost v tomto rozsahu podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu návrhem podaným zjevně neoprávněnou osobou.
16. Ke zbývajícímu rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V usnesení vrchního soudu byla stěžovatelka poučena, že proti výroku II. není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení dospěje Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [k tomu srov. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012]. Povinnost vyčerpat tzv. nenárokové dovolání byla do zákona o Ústavním soudu zakotvena ke dni 1. 1. 2013 novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka disponovala procesním prostředkem, na jehož základě mohla nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu, příp. soudu prvního stupně, byl v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2014 č. j. 24 K 15/2002-3424 a proti výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2015 č. j. 1 Ko 15/2014-3848 podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou a ve zbývajícím rozsahu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj